Interkom: Od Věrna do 20. let našeho století

Pokaždé, když se objevil dostatečně dobrý námět, dobrá myšlenka, byla využívána a vycucávána pořád znovu a znovu, napodobována a rozpitvávána. Něco však přesto napodobit nejde a zůstává to pak jako umění a ne hovadina, na rozdíl od děl autorů, kteří opisovali jeden od druhého. Haggard zavedením svého principu neskutečna ve skutečnu otevřel cestu autorům druhého řádu, kteří z toho žili hodně dlouho. Důsledkem toho byla i kupa podprůměrných detektivek s jakousi příchutí scifističtiny, s nimiž si dnes čtenář SF neví rady. Bez jakýchkoliv souvislostí a dějových nutností se objevovaly v těchto slátaninách jakési ničivé paprsky, telefony pro odposlouchávání Austrálie, vodička na neviditelno a podobně. I když samozřejmě existovali i seriózní autoři /Laswitz/, Haggard uvolnil cestu všelijakým škrabalům, zvrátil to do literárního gangsterismu a zdětinštění. A korunu tomu všemu pak nasadil Edgar Rice Burroughs. „Zplodil mnohasvazkový nesmysl o Johnu Carterovi na Marsu“, říkal Ludvík Souček. A nejen to. On sepsal dohromady tři mohutné cykly, z nichž ten u nás nejznámější se odehrává na Marsu, druhý na Venuši a třetí v hlubinách Země. Šel Haggardovskou cestou ještě dál a zcela odvrhl vědeckou zátěž a dal se cestou dobrodružství, pohádky pro skorodospělé. Jak se Carter dostal na Mars, to nikdo neví a nakonec je to i každému fuk, hlavně, že tam je. A už je tu spousta zrůd a zrůdiček a už se to mele. Burroughs vytvořil, co se týče objemu, monumentální dílo. Vždyť jenom jeho slavný Tarzan má asi 27 svazků. A to ještě dochází k prolínání cyklů, Tarzan se ocitá v hlubinách Země a pod. Byl to nezadržitelný vypravěč, jeho byť trochu praštěné příběhy se dodnes dobře čtou.

Ostatně Tarzan se dodnes ne západě vydává, a to ho začal psát roku 1906. Potíž je jenom v tom, že Burroughs dal žánru definitivní kopanec směrem ke špatné literatuře, hlavně v USA. Ještě i tak byli velcí spisovatelé, např. Londonova Šarlatové pohroma je nepochybně vynikající sociální SF, nebo Tulák po hvězdách, ale vlivem Burroughse se k literatuře a k SF konkrétně dostali lidé, kteří s tím neměli vůbec nic společného. Ovšem nejen v USA, např. i ve Velké Británii se objevili „literáti“, jako Bulwer a jeho Budoucí lidstvo, v němž jsou naznačeny netušené rezervy, jaké jsou skryty v člověku a jež může uvolnit pouze parapsychologie. Ale abych se vrátil k USA. Američané se v Burroughsovi shlédli a se svými rodokapsy se pomalu ocitli za hranicemi literatury. Tento druh „literatury“ zde začal rozkvétat. V roce 1868 vyšel první spisek, zanedlouho z toho byl seriál a na to hned několik edic, které se specializovaly na Wild West, milostné románky, detektivky, válečné romány a také SF. První z řady SF byl Parní muž z prérií, vykradený to Varnův parní slon z románu Zemí šelem. Na přelomu století se objevil geniální chlapeček - vynálezce Frank Reed, jehož nejoblíbenějším vynálezem bylo elektrické letadlo pro cestování po světě.

Roku 1896 se objevil magazín Ergosy, který se stal výhradně literárním magazínem, otiskujícím jen beletrii. Pro jeho mizerný, dřevitý papír /pulp/ se jemu a jim podobným začalo říkat pulpmagazíny. Důležitou úlohu ve vývoji SF v USA hrál elektroinženýr, narozený v Lucembursku, který do USA přišel v roce 1904. Byl to Hugo Gernsback. Jako první sestrojil levný radiopřijímač, ale pro svou neobratnost v obchodě přišel o patentová práva a přestal se podnikáním, zaobírat. Podařilo se nu však roku 1911 založit časopis Modern Elektrics/ něco jako Amatérské rádio/, do něhož zařazoval také vlastní literární pokusy. Mimo jiné také svůj výtvor Ralph 12441+, což je tedy „buvolovina“ první třídy a nevydává se to ani v ukázkách v různých encyklopediích, nicméně je to jeho SF. Číslo při fonetickém přepisu zní „vantufórforvanplas“ což já jméno geniálního vynálezce v hluboké budoucnosti. Je tak geniální a tak super, za má za jménem +, na která má právo jen asi deset lidi na Zemi. Pulpmagazíny byly v té době v rukou velkých vydavatelů a tiskových magnátů, jako např. Street Smith. O to je obdivuhodnější, že se Grensbackovi podařilo prosadit se mimo oblast těchto obrů, když začal vydávat nový magazín, už specializovaný na SF, a to sice Amazing Stories. Začal vycházet jako měsíčník v dubnu 1926 a poprvé se v něm objevilo slovo scientifiction, ze kterého byl pak už jen krok k dnešnímu science-fiction. První číslo obsahovalo práce Vernovy a Wellsovy, dala Gernsback otiskoval i jiné autory, domácí, občas i své literární výtvory. Amazing Stories byl tedy prvním specializovaným časopisem na SF. SF vycházela občas i jinde, byla. vsak spíše jen trpěna.

Amazing Stories tvoří začátek rozkvětu i definitivního úpadku SF žánru v USA. Linie, která pokračovala přes zdětinštění následovníky Vernovými, zlaciněním v sešitech /Haggard a Burroughs/ vyvrcholila v Amazing Stories a pulpmagazínech v dílka pro nenáročného, naivního a prostoduchého čtenáře. A protože „trh dělá autory“, objevovali se v pulpech ti vůbec nejhorší myslitelní autoři a kolikrát i autoři úplně nemyslitelní, stalo se z toho chrlení braku, nesrovnatelně horšího, než psal Burroughs. Jeho dílo má alespoň jistý půvab a dá se dodnes číst, ale toto už ani v reprintech později nevycházelo a sám žánr se tím v USA nesmírně zprofanoval. A neříkám to jenom já sám, ale i američané si této profanace jsou vědomi a hořce jí litují.

V Evropě nikdy podobné specializované pulpmagazíny nevycházely. Jistě, asistovaly zde i Cliftonky, Tom Mix, edice milostných románků v podobě rodokapsů na tak kvalitním papíru, že se to dnes vůbec nedá číst, protože se rozpadá, ale SF tu neexistovalo. Je to pro mne nevysvětlitelné. Snad Verne a Wells stačili zasytit trh a poptávka po dalších literárních pracech ani autorech se nevytvořila. Ale to je jenom moje hypotéza. Jistě, byli u nás i autoři jako Suchdolský, Hloucha a jiní. Nebyli to sice žádní literární obři, ale ani takoví podvodnici jako autoři v Amazing Stories a pulpech. Přesto u nás k velkému rozkvětu SF nedošlo.

Od Věrna do 20. let našeho století

Obsah