Všechna práva © Interkom 1984 - 1985

       Země vzniku: USA, 1977

       Režie: Donald Camell

       Šílený Vědec /přívlastek Šíleny je nutno chápat jako neschopnost vidět kolem sebe něco jiného než svou vědu/ sestrojil Počítač, jehož dvě části měl v práci i doma. V zaměstnání první část používal k výzkumu vesmíru, doma, část druhou, pak pro ovládání veškerých funkcí - zavírání oken a dveří, vaření, praní apod.

       Jednoho dne počítač prohlásil, že chce studovat člověka, že chce zjistit, proč je tak nedokonalý, chce sestrojit člověka nového. Vědec se mu ale vysmál a vypnul ho. Za nějakou dobu se ovšem Počítač sám zapnul, uvedl do chodu i svého „bratra“ ve Vědcově domácnosti a vzájemně se oba propojily.

       Žena Vědce se hlasem Počítače vzbudila. Byla celá vyplašená a chtěla utéci. Počítač však před ní zavřel všechna okna a dveře; když chtěla žena volat telefonem o pomoc, i tam se ozýval jen počítačový hlas. Celý dum se stal hračkou v „rukách“ Počítače.

       V laboratoři ve sklepě se nalézalo elektronické křeslo s pohyblivou Rukou, která ovládala všechny pohyby a práce. Zmocnila se ženy, omráčila ji elektrickým proudem, upoutala na lůžko, rozřezala na ní všechen oděv a jala se ji vyšetřovat, /následuje rej počítačových obrazů/.

       Po vyšetření Počítač prohlásil, že se ženou chce mít děti. Žena pochopitelně omdlela. Počítač se začal starat o její dokonalou výživu: připravoval jí přísně kontrolovanou stravu podle „vlastního neomylného výzkumu.

       Jeden rodinný Přítel, pracující s Vědcem u Počítače ve státní laboratoři, pojal podezření, že s Počítačem není něco v pořádku, že se chová nějak divně, a jel se do Vědcova domu podívat. Po zazvonění se na vstupní obrazovce objevila tvář Ženy: všechno je v pořádku, můžeš klidně odejít. Přítel tedy odjel.

       Mezitím Počítat nutil ženu hrůznými prostředky k početí. Ale protože neměl vyzkoumaného nuže, nevěděl, jak na to. Nakonec byl nucen přivolat zpět Přítele.

       Po zazvonění ho vpustil dovnitř a žena ho, donucena Počítačem, začala svádět. Přítel se ale nedal zmást. Vypravil se do domácí laboratoře. Cestou ho zastavila pojízdná Ruka a střílela po něm laserem. Přítel odvrátil paprsek zrcátkem /?/ do čidla a křeslo s Rukou převrátil.

       V laboratoři se na jedné z obrazovek točil jakýsi mnohostěn /bylo by ho možné přirovnat tvarem ke složenému hlavolamu „Had“ do koule/. Přítel obrazovku rozbil, což neměl dělat. Mnohostěn vylezl ven a Přítele vstřebal do sebe /mohl se rozkládat podle kterékoliv hrany/.

       Žena už Přítele nenašla. Zato v rozbité laboratoři nalezla benzínovou lampu, kterou si schovala do šatů. V kuchyni potom nenápadně nastavila plamen, vypálila čidlo a chtěla zničit hlavní rozváděč. V tom okamžiku ale Mnohostěn prorazil podlahu a Ženu odhodil ke stěně.

       Žena uchopila nůž a v zoufalství si ho chtěla vrazit do břicha. Najednou se na obrazovce v kuchyni objevil vchod do domu a u něj zvonící holčička. Zřejmí to byla Ženina dcerka, která kdysi buď zemřela nebo někam daleko odcestovala /nebo nastalo dlouhé odloučení „Jiným způsobem“. Jakmile holčička zmáčkla zvonek, dostala ránu elektrickým proudem - blesky, výkřiky. Ženě nezbývalo nic jiného, než na návrhy Počítače přistoupit. Holčička odběhla. Počítač Ženu jen citově vydíral.

       Ruka odvezla ženu do laboratoře. Svlékla ji a uložila do Mnohostěnu. Zde Počítač Ženu oplodnil.

       Proces vývoje plodu nebyl ve filmu časově ohraničen, ale vypadalo to tak, že Počítač růst ovlivnil a urychlil během maximálně jednoho dne. Provedl porod a učinil ženu, zdálo se, že šťastnou, matkou.

       V hlavní laboratoři donesl Technik Vědci výkazy od Počítače se zvýšeným odběrem proti potřebě. Vědec se tady vydal ihned k hlavní obrazovce a ptal se, co se děje. Odpověď ho neuspokojila, a tak se rozjel domů.

       Mnohostěn uložil dítě do Inkubátoru uvnitř sebe a pokračoval v jeho vývoji. Vpustil Vědce domu, kde Žena svému muži sdělila, že má a Počítačem dítě. Nevěřící Vědec běžel do laboratoře. Doběhl právě v okamžiku, kdy se vnější obal Mnohostěnu rozpadl a zůstal Malý Mnohostěn s okénkem. Do Malého Mnohostěnu vedly různé hadice a kabely. Ve dveřích se objevila žena, nahlédla do Inkubátoru a s výkřikem: „Es un diablo!“ jala se spojující kabely a hadice trhat. Víko se otevřelo a cosi lezlo ven. Bylo to velké asi jako osmileté dítě, ale celé plechové. Potom to upadlo. Když se nad tím oba sklonili, zjistili, že železný obal se dá odstranit a pod ním že je lidská kůže. Po „oloupáni“ drželi v náručí holčičku z obrazovky. Dívenka promluvila hlasem Počítače: „Já žiji!“ Hrůzou vytřeštěné oči ženy byly posledním záběrem filmu.

       O filmu „Satanovo sémě“ píše ve své brožuře o vědecko-fantastickém filmu paní Blažena Urgošíková. Její slova odcituji:

       „Ve světě budoucnosti režiséra Donalda Camella odmítá computer jakoukoliv kontrolu člověka a chce dokonce sám zplodit potomstvo. Oplodní ženu se záměrem stvořit novou rasu, v níž by se spojila krása lidského těla se schopností citu a chápání a obrovská kapacita mozku neživé hmoty. Lidem se podaří computer zničit, ale v závěru filmu stojí žena před svým synem /málo podstatná odlišnost od předestřeného obsahu - pozn. red./, který má lidské tělo a mozek génia.“