Všechna práva © Interkom 1984 - 1985

V článku „Není každý fan“ (Interkom červen 1985) se V. Veverka zamýšlí nad další perspektivou klubů a jejich členů. Myslím, že dělení fanoušků sf na různé stupně od čtenáře SF až po aktivistu není nejnutnější. Všichni zájemci o SF se podílejí na životě fandomu podle svých možností a schopností. Skromný „čtenář“ SF se zasloužil o to, že počet děl, vydávaný v našich nakladatelstvích neustále roste a tyto znamenají zásluhu o rostoucí obec zájemců o SF.

       Pokud jde o různé akce sf, nevidím jejich osud tak černě jako V. V. Přednášky O. Neffa byly slušně navštíveny a Minicon 84 i Parcon 84 byly vytíženy až na hranice únosnosti a na mnohé zájemce se vůbec nedostalo.

       Problém vidím v něčem jiném. Jak se stát ze čtenáře SF fanem nebo aktivistou. Je to velmi těžké! V Praze existuje asi 10 sfk ale dostat se do některého z nich je nesmírně složité. V roce 1980 jsem se s několika kamarády pokoušel (po zprávě ve Svobodném slově) dostat do matfyzáckého SFK. Byli jsme odmítnuti s tím, že jsou plně obsazeni, že si máme založit vlastní klub. Rada to byla dobrá, ale trvalo nám to 5 let, než jsme ji mohli realizovat.

       Nechci popisovat, jaké jsme museli překonávat překážky, většina z nás je zná na vlastní kůži. V Praze jsou téměř všechny sfk budovány na základe školy, ústavu, závodů. Tím jsou nepřístupné pro zájemce mimo tyto instituce a tak také často stagnují, protože nenají vždy dost aktivních zájemců o členství v klubu z řad svého zřizovatele. Řešením by byl celopražský klub, kam by se mohl přihlásit každý, bez ohledu na věk a povolání. Samozřejmě by se pak dělil na sekce podle různých zájmových oblastí sf. Pokoušel se o to klub v Polské, ale nepovedlo se to. Nikdo neví, kolik zájemců přišlo do Polské a znechuceně odešlo, neboť se neumělo zapojit do rázných interně diskutujících skupinek osobné se znajících „profesionálů“. Nezapomenu, jak „jsem sám přišel, poprvé do Polské, kam mě přivedl jeden známý. Jak jsem tam, bezradně postával a až poslední chvíli před odchodem jsem se seznámil se Z. Rampasem. Bez tohoto náhodného seznámení by náš klub asi nikdy nevznikl. Určitým východiskem by bylo, kdyby v Polské pod jedním křeslem byl nápis „Informace“ a na tom křesle vždy ve čtvrtek někdo seděl a věnoval se. „neprofesionálním“ návštěvníkům Polské, aby se tam necítili jako na pouští. Druhým stupněm by pak byl večer vždy za 2-4 týdny, kde by probíhala diskuse (Pozor! Ne program!) vedená zkušenějším aktivistou. Ten by měl zapájet do diskuse všechny přítomné „nováčky“, měl by umět měnit témata diskuse, aby udržel zájem a utvrdil každého zájemce a návštěvníka v tom, že není jenom divákem, a tak jej získal pro prácí v sfk.

       Ze začátku by to nemuselo mít úspěch, v Praze se denně inzeruji desítky různých kulturních a jiných akcí, chvílí tedy potrvá, než zprávy o sfk Polská proniknou do podvědomí čtenářů sf. Co tak zkusit dát do některých vycházejících knih SF zprávu o existencí Polské? Ale to už by Polská musela být připravena k uvítání nových zájemců o SF a hlavně vědět co s nimi dál.