Všechna práva © Interkom 1984 - 1986

Parcon 86 je za námi. O jeho úrovni a stupni povedenosti se rozepíší povolanější; já mám na mysli něco jiného, do jisté míry okrajového, týkajícího se vlastního průběhů soboty ve velké posluchárně. (Mimochodem šlo podle mého názoru o nejkvalitnější a nejvyrovnanější sobotu v dosavadní historii Parconů.) Program přednášek, ač na poslední chvíli doznal nepatrných změn, byl pevně stanoven a znám každému zájemci, a tedy nic nestálo v cestě jeho dodržení. Teoreticky. A skutečnost?

       Ondřej Neff zahájil přednášku o dobrých dvacet minut později. Netvrdím, že vlastní vinou. Vždyť kdo by měl chuť nechat se rušit neustálým vrzáním dveří a sedadel? A tak i on spolu se všemi poctivci odsouzenými do role hejlu či kořenů vyčkával, až alespoň hlavní roj opozdilců (kterých bylo smutně mnoho) zaujme místo. Další se ovšem s nepochopitelnou suverenitou trousili ještě dlouho po zahájení, cinkajíce přitom láhvemi limonád či Aničky s xxx, kávou, šustíce celofány dobrot a sáčky s klobásami od včerejší večeře. Asi čekali, že jim řečník zlepší chuť k jídlu.

       Ve stejném duchu vše pokračovalo celičký den: zhruba polovina posluchačů se občerstvovala v místech a časech k tomu vyhrazených, zbytek si dělal, co chtěl. Není pak divu že ing. Weigel (autor snad nejzajímavější přednášky dne) musel asi deset minut po avizovaném začátku svého vystoupení, žádat o klid alespoň takový, aby se vůbec slyšel! Sobec! Ani třetí cigaretu nás nenechal dokouřit!!

       Nechci zde hřímat z kazatelny ani vartovat se stopkami v ruce u vchodu, jistá tolerance (kterou si mnoho z nás plete s bezbřehou benevolencí) je při akci takového rozsahu nezbytná. Míra této spontánní tolerance by pak měla vycházet z prosté lidské slušnosti a vzájemné ohleduplnosti Proto přehlédněme kratší skluz, občasné cinknutí lžičky či diskrétní říhnutí po právě dokončeném nenápadném syceni dehydratovaného organismu oxidem uhličitým. I pochrupování přetaženého posluchače, je-li sdostatek tlumené, vzbudí spíše úsměv. Pokud se ale i BĚHEM přednášky tvoř v uličkách UVNITŘ posluchárny živé diskutující a gestikulující hloučky, pokud během přednášky někdo vstane, odvrátí se od řečníka a vystrčí na něj zadek, aby se, opřen o horní lavici Pokojně a beze spěchu vybavoval se známým sedícím o dvě řady dál, pak, nemohu si pomoci, jde o hulvátství! Jak si asi v takovém okamžiku připadá přednášející?

       Snad by stálo za to určit jednoho pořadatele navíc, který by do mikrofonu včas a důrazně oznámil co a jak, a na dodržení tohoto dohlížel. A kdyby opozdilec nebyl vpuštěn po zahájení přednášky, určitě by se příště usadil včas! Kdyby pořadatelé... ale nechme toho. Pořadatelů je málo, nás hodně. Proto nezbývá než začít u nás! Kamarádi scifisté, nezavlékejme na naše setkání mravy pikniků a domácích televizních „pohodlí“!