Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

Není to zvlášť povznášející pocit vstávat v sobotu před sedmou, navíc s vědomím, že mě ceká práce. Ale co se dá dělat. Snažím se trochu si pospíšit, protože se mi podařilo přemluvit kamarádku - ne-scifistku, aby nám pomohla v kuchyni. /Nejsou lidi./ Tudíž by bylo trapné, kdybych na místo srazu přišla se zpožděním. K trapnému došlo, ale neopozdila jsem se víc než o čtvrt hodiny. Ještě to ujde. Kam k autobusu? Můj dezorientační smysl pracuje. „Támhle máš ceduli“. „Já vím“, jdu k šipkám ukazujícím východy z metra. „TÁMHLE máš ceduli!“ Jsem uchopena za krkem a vlečena. Šipku s nápisem MINIGON 86. Je vidět ze všech stran. Jenom já jí musím mít deset centimetrů od nosu , abych si jí všimla. Teď ještě kde vystoupit. Naštěstí se v autobuse vyskytuje všudypřítomný Honza Pavlík, takže stačí, když ho budeme stopovat.

       U prezentace fronta. Aspoň můžeme chvíli v klidu sledovat okolí. Výjev pro podobné akce zřejmě typický - vstupní halou se řítí Veverka, v běhu něco vykřikuje a opět kdesi mizí, několik lidí vykládá z auta krabice. Možná jsou v některých i zásoby do kuchyně. Ty byli totiž obstarávány decentralizovaně, brambory například přinesla v pátek večer šéfkuchařka Eva v ruksaku.

       Konečně se dostáváme na řadu. Jak se dozvídáme, jedno obarvené písmeno na visačce značí nižší šarži pořadatelskou. Na to, abychom začaly s vařením, je ještě brzy /teprve potom jsme zjistily, že na tohle není nikdy dost brzy/ a tak si chystáme patřičné odění. Kamarádka Ilona prohlašuje, že je ochotna tu vařit, nikoli dělat ze sebe maškaru a střed pozornosti. Nevyvracíme jí to. My infantilní si navlékáme tykadla, případně další výstroj a výzbroj.

       Prvním bodem programu je náplň do palačinek. Půl hodiny s Ilonou diskutujeme, jestli má cenu patnáct minut práce s mícháním tvarohu a marmelády. Moje vrozená lenost se proti tomu bouří, ale nakonec kapituluji. Pak už je na čase začít s vařením. Zdá se nám, že to jde nějak pomalu. Dvě volská oka by snad proboha v půl jedenácté měla být hotová, když jsem je dávala dělat v deset! Jeden z techniků vstupuje do kuchyně a táže se, jestli náhodou nemáme zapnutý vařič. Máme jich zapnutých pět, z toho tři dvouvařiče. Pojistkám se to zřejmě nějak nezamlouvá, nedali se ošidit a soustavně vypadávají. Nakonec vzdáváme nerovný boj a část vařičů vypínáme. To už se nebezpečně blíží poledne. Ilona slavnostně vyjímá z pánve první palačinku. Její příprava zabrala tři čtvrtě hodiny.

       Ve dveřích se občas objevují návštěvníci MINICONu s fotoaparáty a zvěčňují naše přestrojení. Ty snímky jim ze srdce přejeme - zatím to vypadá, že ničeho lepšího se dnes od kuchyně nedočkají.

       Opouští nás Ilona a na mě připadá tvorba palačinek. V důsledku akutního nedostatku vařičů se a Janou Matouškovou motáme kolem jedné pánve a vzájemně si udělujeme dobré rady. V okamžiku, kdy už to skoro vypadá na vážnější spor o množství oleje či správnou dobu obracení, nás vždy zachraňuji tykadla. Experimentálně si ověřujeme, že bytosti, které tento přídavný orgán mají ve tvaru spirály nemohou žít ve velkoměstech a zachovávají mezi sebou vždy určitý odstup. Kdykoli se obě dvě nakloníme nad pánvičku, musíme se pracné odtykadlit /pokud se nadále nechceme pohybovat pouze v páru/. Oběd končí v neurčitou odpolední hodinu a splývá se svačinou.

       V neděli většina z nás kuchařek projevuje své pevné nervy a otrle se vrací na místo činu. A je to pro nás den sváteční. Dílem proto, že sekáme cokoliv a vyvést z míry nás nemůže už nic, dílem pro menší počet strávníků - těžko říci, zda za to vděčíme špatné propagaci MINICONu mezi veřejností či dobré propagaci našeho kuchařského umění /a rychlosti obsluhy/. Je čas i na výuku obracení palačinek nadhozem. Barman zvládá tuto techniku se zdarem. Martin Hlaváč, /který nám ale i jinak v kuchyni obětavě pomáhal/ mě však o výhodnosti tohoto počínání dvakrát nepřesvědčuje. Palačinka se ve vzduchu sice částečně obrací, ale dál se již neopéká, neboť podlaha vyhřívána není.

       Podotýkám pro úplnost, že takovéto a jinak pochybné potraviny jsme nepředkládaly. I když zájem by možná byl. Poslední palačinku, připálenou, vystydlou a navrch politou gulášem, si pozdě odpoledne rozdělili napůl dva z pořadatelů a byli rádi, že mají aspoň něco.

       V závěru dne jsem stihla i několik pořadů. A nedá mi to, abych neskončila vychloubačným provoláním: „Přátelé, sci-fi je sci-fi, je tam napětí, hrůza, drama, ale takový horor, jaký byl k vidění/ a hlavně k prožití/ na letošním MINICONU, v kuchyni, ten se jen tak na nějakém videu nevidí!