Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

1) Půjčil jsem Kočas kamarádovi, takto umírněnému scifistovi v mezích možností. Přečetl, přinesl, vzhlédl konstantním čtvrtpromile (nedivte se, je psycholog vidí do lidí a je mu z toho nějak smutno).

       „Svrab střídají neštovice a naopak!“ zní jeho hodnocení.

       „Ale.“

       „O styl mi nejde,“ skočí mi do řeči (vidí samozřejmě i do mě). Ani nemusím klást otázku.

       „Jestli budete číst POŘÁD JENOM tohle,“ ukazuje prstem kamsi mezi ňadra rozmontované sexbomby, „zblbnete. To je ti, doufám, jasný?“

       „Jestli budeš pořád chlastat jenom tohle,“ ukazuji na láhev enciánu, „zblbneš taky a dřív! To je ti, doufám, jasný taky?“

       Neodpovídá. Přemýšlí.

       „Víš, že můžeš mít pravdu?“ přiznává konečně. „Sám teď nevím, jestli skončíte dřív u Skály nebo u Vondráčků...“

       Mrak na čele se však záhy rozplyne* Zůstane pouze profesionální zájem.

       „No, počkáme si, uvidíme...“

       2) Citát jako na zavolanou:

       „.Ideál v našem dosavadním pojetí je, aby neumíraly lesy, aby nechcípaly ryby v řece, aby na rozhodujících místech neseděli blbci, aby jednoduché věci nekomplikovali netvůrčí lidé. To však jsou všechno negativní kategorie, kdy nechceme něco zlého. My však si také musíme připomínat, co chceme dobrého. Nejen ve sci-fi, nejen v umění, v celém našem životě.“ (O. Neff v Mladém světě 25/87)

       3) Víte, která povídka z Kočasu se mně osobně líbila nejvíc? Přece Saudkova obálka! Obsahuje i varování, i vtip, a koneckonců i náznak východiska. A protože je tam JEDINÁ taková, všechny ostatní uvnitř, jakkoli izolovaně třeba pozoruhodné, její postavení pouze zvýrazňují.