Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

Vzpomněl jsem si nedávno na První Sci-fi ples v Olomouci. Myslím, že se vyvedl; přesto je příznačné že mi jej nepřipomnělo něco příjemného či pozitivního, ale nesnesitelný kravál provázející jak už se stalo pravidlem, většinu současných „společenských“ zábav. Ty uvozovky proto, že o společnosti takové příležitosti lze s úspěchem pochybovat, pokud požadujeme spolupřítomnost nejen fyzickou (chceme-li komunikovat i dalšími smysly, nejen hmatem), ale i duchovně.

       To vše svědčí nejen o úpadku aplikované hudební kultury, ale hlavně indikuje mnohem vážnější krizi společenského života vůbec.

       Svádět vše na hudebníky by znamenalo zaměňovat příčinu a následek. Nehrají tak hlasitě proto, aby znemožňovali rozhovor, ale proto aby poskytli vítanou záminku k mlčení (někteří si při tom občas přihřejí vlastní polívčičku; nad 90 dB se už nepozná, že hrají mizerně).

       Nemožnost komunikace tedy jen napomáhá skrýt její faktickou neschopnost (Karel Sýs by na tomto místě uvedl nějakou obdobnou situaci z erotického života, ale mě nic nenapadlo).

       Fandomu ještě vadí, když musí na rozhovor čekat, dokud se kapela neunaví, ale nemusí to tak být věčně. Tiž třeba PARCON, jak málo stačí, aby se duch akce změnil z prostředí zapálených diskusí na konzumní videomaraton.

       Pokud budu mluvit jen za sebe, rozhovoru s člověkem, který umí, či rozumí něčemu, co mě zajímá, dám vždy přednost před každým videem a besedu s někým, kdo mě zajímá jako osobnost, upřednostním i před četbou knihy či když zde je háček v tom, že mě většinou zajímá pro to, co vykonal, a to většinou ve formě psaného slova).

       Rozhovor, o kterém mluvím, není, a ani nemůže být, jednostranná záležitost, aby hned neskončil či nebyl pro ostatní utrpením, měli bychom je také trochu zajímat, když ne svou osobou ani dílem, tak alespoň názory či trochu uspořádanými myšlenkami. Nemluvím o tak elementární věci, jakou je pustit druhého ke slovu (že, Báro), nebo celou dobu mlčet (kdyby alespoň moudře), a pak se divit, že se na nás nikdo neobrací.

       Zkrátka chci říci, že i rozhovor je svého druhu uměním, má svou formu a nezaškodí, když už ne se mu učit, tedy alespoň o něm (a hlavně při něm) přemýšlet.