Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

       Peníze se nepoužívají. Jen úvěrové karty - malé destičky z umělé hmoty, kde je, to všechno nějakým způsobem zakódováno.

       Na autobusech přebíhají měnící se světelné nápisy, kam že ty autobusy jedou. Autobusové nádraží v New Yorku je skryté v několika patrech podzemích tunelů. Mrakodrapy měří do výšky půl kilometru.

       V hračkářství mají kazetové přehrávače a elektronické hry, které stojí asi tolik jako jedno jídlo v restauraci.

       Na letišti jdete podle značek. Totiž sledujete značku společnosti, která vás přepravila, Ha jednou zjistíte, že jste v jednokolejném vláčku, odsunou se další dveře a jste ve výtahu... až vás to vyplivne u vašich zavazadel. (Musím se přiznat, že jsem se toho bála a moc jsem tomu nevěřila - ale funguje to.)

       Uvnitř mrakodrapů jsou rozlehlé klimatizované dvorany s vodotrysky a vodopády, živými velikými stromy, kavárnami a obchody. Někteří lidé sem chodí i běhat - jogging je příjemnější uvnitř než venku na rozpálené ulici.

       I když auta nesmrděj. Vůbec.

       Potom jsou tu věci úplně dětinské.

       Vedle Disney Worldu na Floridě postavili Epcot Center - výstavní areál, který má poskytnout vizi budoucího vývoje. Areálu vévodí koule, vysoká asi jako Petřínská rozhledna. Uvnitř koule je ta vize.

       Nasednete do vláčku a spirálovitě šplháte koulí nahoru (připomíná to Strašidelný zámek na Matějské pouti, ale samozřejmě technicky je všechno perfektně vyvedeno). Ze tmy před vámi se vynoří pračlověk. Hýbe se a něco mručí. Za okamžik se objeví faraón. Taky se hýbe a něco mručí. Pak starý říman , scéna ze středověku, pak Michelangelo ležící na zádech na lešení a vymalovávající právě Sixtinskou kapli. Rázně máchá štětcem. Tak to jde dál, na každý výjev máte asi tři vteřiny. Edison s žárovkou. Americká rodinka dívající se na televizi. Sekretářka sledující cosi pomocí počítače na gigantické světelné mapě USA. Pak už se rozsvěcují jen barevná světýlka, ozve se patetická hudba a neméně patetický hlas hovoří něco o skvělé budoucnosti. Pak vláček sjede zase na spodek koule a je to.

       Byla jsem z toho trochu hysterická, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat, ale František mě přesvědčoval, že kdybych byla žena farmáře z Alabamy, dmula bych se pýchou.

       V jiné expozici v Epcotu představuje firma Kodak stereofilm s Michaelem Jacksonem. Je to zřejmě idol pubertálního a adolescentního obecenstva, umně zpívá a tančí ve stylu amerických muzikálů, má tmavou pleť a vyloženě dívčí rysy. Režii toho filmu má Frank Coppola, scénář napsal George Lucas. Nasazujeme si brejle umožňující stereo vidění. Z hvězdné oblohy se přiřítí rotující balvan a hrozí nás bacit do nosu. Obecenstvo piští a ječí. Jackson za doprovodu slonovité příšerky a medvídka s motýlími křídly (který se taky člověku třepetá přímo před nosem) prolétává útrobami nějaké planety nebo Hvězdy smrti či co to má být a přemáhá služebníky zlé čarodějnice, posléze i samotnou čarodějnici. Při sugestivní scéně, kdy zlá žena máchá ohyzdnými drápy člověku přímo před očima, obecenstvo opět piští a ječí. Když Jackson definitivně zvítězí, ozývají se výkřiky jako: „Bravo, hochu ! Dobřes to udělal!“ a lidé mu tleskají.

       Co se týče sci-fi knížek, prolezla jsem pár antikvariátů, kde se mi nabízely na přeplněných regálech nejrůznější příšerky, monstra, Heinleini, Herberti a Clarkové. Prahla jsem po kyberpunku, který jsem však nenalezla.

       Z dvaceti televizních programů se vždycky na některém našel kreslený příběh o mimozemšťanech, tajemných planetách, laserových mečích, zlých mutantech atd. atd. Myslím, že jsem toho přesycena na zbytek života.

       Vlastně mě překvapilo, že ta Amerika je opravdu tak strašně... americká.