Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

a ten by rád zvýšil náklad a pokud možno i rozsah. Jenomže ouha, u nás to není tak jednoduché. Můžete třebas mít i dost papíru, ale je třeba (mimo jiné a téměř na posledním místě, ale přece jen) dokázat zájem čtenářů. A to není nejsnadnější, když náklad zvětšit nesmíte, dokud zájem neprokážete. I vznikl nápad na soutěž o sci-fi povídku, nebývalé štědře dotovaný, který měl vyvolat příliv výtečných dílek a zároveň přinést i markantní zvýšení počtu předplatných, což je jediná skulina v dokonale uzavřeném kruhu.

       Dohoda byla kulantní - pokud se naklad díky soutěži pozvednout zdaří, sci-fi na stranách časopisu zůstane a bude jí patřit i značná část zamýšlené literární přílohy, existuje možnost vydat antologii krátkých povídek došlých do soutěže atd. A tak soutěž vznikla a začaly se trousit příspěvky v průměrném počtu deset kusů měsíčně a jejich příliv postupně klesal a klesal, až téměř ustal. Naši jinak tak veleagilní autoři projevili blazeovaný nezájem, ostýchavost nebo jak to ještě v mezích slušnosti nazvat, takže redakční rada, která byla od samého počátku kategoricky proti koketovaní s tak pofidérním fenoménem, jakým je sci-fi dostala vodu na svůj mlýn, a šéfredaktor aby měl pokoj, požádal ředitele vydavatelství o ukončení soutěže, páč halt nesplnila očekávaní v ni kladená. Ředitel, člověk to rozumná, nicméně zvedl telefon a zavolal osobě povolané. Dal se ukecat, a tak soutěž poběží ještě alespoň rok, přestože na ni scifisté zvysoka. Tolik pohádka ze života. A nyní inzerce:

       CTĚNÍ GRAFOMANI! SPANILOMYSLIÉ PIŠULE!

       JEDINEČNÁ PŘÍLEŽITOST!

       UŽ JEN DESETKRÁT!

       Ještě desetkrát se můžete zúčastnit jedinečné soutěže O cenu Věda a život, získat hodnotnou cenu, honorář a celostátní slávu! Soutěžit může původní, dosud v oficiálním tisku (tj. kdekoli mimo fanzinů) nepublikovaná povídka do šesti normalizovaných stran (třicet řádek po 60 úhozech na stranu), zaslaná v pěti vyhotoveních na adresu Vědy a života, poštovní přihrádka 422, 656 01 Brno, nebo Ivo Železný, poste restante, 110 00 Praha l, asi tak do poloviny příštího roku, ale pochopitelně čím dřív, tím lip. Soutěž je anonymní, příspěvky proto budiž označeny ne jménem autora, nýbrž vtipným heslem a v přiložené zalepené obálce označené stejným heslem nechť se skrývá jméno a adresa autora. Pětičlenná porota vybírá každý měsíc ze všech došlých příspěvků, a tak kdo dřív pošle, ten dřív mele. Vítězná povídka je nejen uveřejněna ve VaŽ a honorována asi třemi stovkami, ale soutěží i o přízeň čtenářů, kteří koncem roků zvolí nejlepší povídku roku a ta získá jednak Cenu časopisu Věda a život a jednak tři tisíce káčées, a to věru není k zahození. Kdo zahodí, nezbohatne.

       Prvního ročníku soutěže se zúčastnilo 123 povídek, z nichž přes polovinu jsem přemlouváním, pohrůžkami a vydírání osobně vydyndal od autorů mi známých, zbytek jsou neuvěřitelné výplody zplenéru.

       Soutěž byla a je otevřená, tj. mohou se jí zúčastnit jak amatéři, kteří knižně dosud nepublikovali, tak zkušení borci. Z deseti vítězných autorů prvního ročníku jen dva - Eduard Martin a Radomír Klabal - vydali vlastní sbírky povídek, dva naopak ještě knižně nepublikovali - Zdeněk Páv a Václav Vlk - a ostatní debutovali na stranách antologií, Stalo se zítra a Návrat na planetu Zemi. V jedenácti kolech letošního ročníku zvítězily povídky: Jan Hlavička - Nedopsaná, František Houdek - Kvíz, Jan Hlavička - Cenzorická derivace na Titanu 9, František Novotný - Jsem hodný tichý clapec, Ivan Kmínek - Dotazník, Pavel Kosatík - Profesor Pronson polárníkem, Eduard Martin - Jak se máte? Děkuji, dobře, ještě nás nezavřeli (příběh kobyláka), Zdeněk Páv -Slyšet slovo a zemřít, Jaroslav Jiran - Bestie, Václav Vlk - jistě, pane docente..., Radomír Klabal - A budem hrozně milí. Nejpřesvědčivěji zvítězila Cenzorická derivace, která získala 26 z 35 možných bodů.

       Chcete-li svým hlasem spolurozhodnout o nejlepší povídce, obstarejte si hlasovací kupon z čísla l, 6 nebo 12 a zašlete své hodnocení v prosinci na adresu VaŽ.

       123 povídek není málo, ale když pomyslím na ty desítky a stovky povídek, kterými jsem se musei prohlodat v dosavadních šesti Parconech! Kdepak jsou? Snad jediná do soutěže nedorazila. Proč mlčí borci typu Mátlova a Kosatíkova? Kde se v nich bere ona nepochopitelná upejpavost, kterou by v nich nikdo, kdo je zná - co zná, kdo je jednou viděl - nehledal. Ale dosti již... Výtečný časopis Věda a život, po němž v tomto okamžiku zaručeně prahnete, téměř nemáte šanci na stáncích PNS (dostávají ho ve tišinou - pokud vůbec - v počtu 1-2 kusy). Chcete-li však získat zajímavé čtení za mírný obolus a podpořit dobrou věc, piďte se po předplatném na oddělení PNS na každé poště nebo u svého pošťáka. Kdyby vás kdekoli příkře odmítli, že nelze, rozhodně mi pošlete koresponďák se zprávou. A nebuďte, Krucityrkn, líní.

       je po všech stránkách zajímavé dílko, jakých ve světové sci-fi není mnoho a nebylo by nezajímavé mít ho i Česky. Ale je v něm něco háčků, například partyzánská skupina jugoslávských dívek. „Vypadaly jako školačky na výletě, modré sukénky a bílé blůzičky, šátek na krku a podkolenky. Bylo nám jich líto, nevěděli jsme co s nimi dělat, nepatřily sem... Pak prováděly popravy, přišly z nějakého tábora v Marseille, nevypadaly ani jako lidi, báli jsme se jich... Ani jedna neuměla francouzsky, ani jsme se s nimi nedomluvili. Pořád se hihňaly, bavilo je to.“ Tak nevím.