Interkom: KDYŽ SE ČAS NALOMIL

VLIVEM NÍŽE POPSANÝCH ČASOVÝCH ZLOMŮ SE NÁM NÁŠ ČLÁNEK PROPADL TAKŘKA O ROK V PROUDU INTERKOM-ČASOPROSTORO-REDAKČNÍHO KONTINUA PAKLIŽE JE PRAVDA, ŽE „HISTORIE NÁS UČÍ JEN TOMU, ŽE NÁS NIC NEUČÍ“, NEMŮŽEME DOUFAT, ŽE UVEŘEJNĚNÍM ČLÁNKU NAPOMŮŽEME K TOMU, ABY LETOŠNÍ SF PLES BYL (JEŠTĚ) LEPŠÍ NEŽ TEN LOŇSKÝ. ALE PŘESTO. KDYŽ SE ČAS NALOMIL

O půl šesté ráno bloudí halou Hlavního nádraží několik rozespalých scifistických postav, které se vzájemně nevnímají. V nejlepší kondici jsou zjevně Rampasovi, kteří odchycují mě a Jedličku.

Na nástupišti postává hlouček Plzeňáků: Pražák s karosérií robota vytvořenou ze škatulí, Radka, Helena. Jedlička má místenku vedle Radky. Původně zde měla sedět Jedličkova žena Stáňa, která však onemocněla. (Jedlička: „Radši si vyběhala neschopenku, aby nemusela jet“.) Dochází k dražbě místenky. Zájemci jsou Pražák a Tom Jirkovský. Vyhrává Tom, neboť dává Jedličkovi exemplář Interdrbu, nedbaje přitom na nic, ani na to, že Jedlička je na seznamu lidí, kterým se Interdrb nemá dostat do ruky.

Kulturák, kde se všechno odehrává, stojí hned naproti nádraží. Je to příjemné - celá akce nevyžaduje vůbec žádnou chůzi. Největším zklamáním programu je, že odpadl takzvaný minikongres, protože nepřijeli Neff, Veis, Saudek a ještě nějací další hosté. V halu kulturáku se prodávají knížky, Polák Slávek zpeněžuje plakáty a časopisy a Míša Rampasová zase Rotreklovy grafiky. Kromě toho jsou tu vystaveny kreslené seriály od Luboše Hlavsy ze Šumperka a obrazy Radka Pěničky z Olomouce, charakterizovatelné nejspíš jako surrealistické. Jak pravil Theodor Rotrekl ve své přednášce: v každém z nás je Dali. V každém je Hieronymus Bosch. Nové směry už nevznikají, záleží na tom, co kdo udělá metodami již objevenými.

Promítá diapozitivy, neformálně, přátelsky vysvětluje, nakonec se rozpovídá o všem možném, o své práci, o chystaném almanachu nakladatelství Panorama, o kreslených seriálech... je strašně sympatický, máte pocit, že si s ním povídáte někde u krbu, i když přednáší v neosobním sále zbrusu nového kulturáku.

Oběd (v téže budově) byl určitým zklamáním, neboť ani po hodinovém čekání si nás nikdo nevšiml a odešli jsme s nepořízenou. Restaurace však vypadá luxusně a požadují tu společenské oblečení.

Po obědě se odehrávala porada vedení SF klubů. Nešla jsem tam v domnění, že tam smějí pouze scifističtí vůdci, ovšem dodatečně jsem zjistila, že i tady bylo početné obecenstvo, které poradu zřejmě považovalo za součást zábavného programu. Avšak k žádnému puči prý letos nedošlo, takže krvelačně dobrodružný videoprogram byl tentokrát patrně divácky atraktivnější.

Na videu běželo několik dílů seriálu „V“. Je to taková americká klasika, létající talíře, ještěrovití mimozemšťané, přestřelky, honičky, hrdinní povstalci. Sál byl nedýchatelně narvaný. Vedle mě seděla jakási těhotná dívka, která při scéně, jak jedna z hrdinek rodí ještěrovitou zrůdu, stísněně šeptala, že se jí dělá špatně od žaludku.

Po videu následoval pořad „O sci-fi poezii“. Sál se téměř úplně vyprázdnil, zájemci o poezii by se dali spočítat na prstech. Přitom to bylo překvapivě povedené; snad to mělo mít nějaký jiný název. Byla to taková montáž hudby a textů, vesměs vtipných (Vysockij, Sýs atd.), které vybrala Ivona Karáskova.

Od pěti do sedmi byla pauza, kterou jsme využili k odpočinku. Vetřeli jsme se na pokoj (hotel také v budově) k Pavlovi Březinovi a Ivoně Karáskové a klábosili jsme s fotili se navzájem. Někteří si zkoušeli kostýmy. Březina: „Ivono, budeš mi muset nabarvit chobot!“ Má plynovou masku s chobotem a celé je to modré.

Rampas zkouší svoji pneumatickou střelnou zbraň. Hodlá představovat lovce veverek. Zbylý čas pak trávíme tím, že hledáme pod nábytkem míčky ze strašlivé veverkobijcovy zbraně.

Myslela jsem, že moje maškara je šokující (molitanový pruhovaný nos, zmalované brejle, klobouk), ale vidím, že to vůbec nic není. Masky jsou nádherné a musely dát spoustu práce. Pražští scifisté: Petr Hanuš - vyvolává největší děs a hrůzu - mrtvolně zelený obličej, zrzavá lomikarovská paruka, hlodavci zuby z moduritu, plavecké brejličky. Húúú!!! Je vidět, že Inka dovede mistrně zacházet s moduritem.

Honza Pavlík má gumovou hlavu ve stylu - Planety opic (Jedlička: „Myslel jsem, že jde o Egona!“). Egon Čierny je za pašu a obklopuje ho harém žen z klubu Julese Věrna. Václav Vlk st. je samozřejmě za velkého zeleného mužíka. Filip Bezděk je rytíř, ale na rameni má „živého“ ohromného pavouka (pneumatického, z hračkářství). Rampas coby lovec veverek má za pasem plyšovou veverku (ulovenou). Když to vidí Veverka, chechtá se a říká, že příští rok půjde za Rampase (ono je také těžké představit si masku rampasobijce).

Další masky: Martin Hlaváč - muž s mečem a štítem - nijak se neliší od toho, jak se v poslední době běžně objevoval v R.U.R. v souvislosti se zuřícím volebním bojem.

Jedlička: „Nejoriginálnější masku, má Olša. Oblékl se za slušného člověka“.(Olša má na sobě puntíkovaného motýlka a elegantní oblek a kolem sebe několik elegantních dívek.).

Miloš Podpěra a Tom Jirkovský - rytíři nebo imperiální ozbrojenci nebo něco na ten způsob. Radka Žákova má na hlavě světélkující barevné žárovičky. Helena jako Helena Trójská má pouze umně zavázané prostěradlo. Karel Jedlička má černý svetr s dírou. Svetr je pošitý stříbrnými hvězdami a celek představuje černou díru. Karel v černém vypadá mimořádně švihácky a elegantně, nad čímž všichni žasneme.

Zvláštní cenu poroty získal lovec veverek a cenu reprezentoval polibek od manželky. Veverka do toho vykřikoval, že on sám by mu byl také ochoten dát polibek. Jedlička: „To už snad spíš snese polibek od manželky!“

Další programy: ve 20 hodin souběžně s plesem probíhá dražba, která zřejmě nestála za mnoho (podle slov Honzy Pavlíka nestála za nic). V téže době módní přehlídka ve stylu sci-fi, většina modelů pouze lehce avantgardní. Opravdu omračující bylo zakončení ve stylu barnumské reklamy: manekýnky jsou navlečeny do černých igelitových plachet a na každé se skví písmeno. Dohromady dávají:

Napadá mě, že by se mohla uspořádat anketa o nejlépe oblékaného scifistu. Jarda Olša iniciativně navrhuje, že by nejlépe oblékaným scifistou mohl být prohlášen on.

Načež jsme šli sborově domlouvat konferenciérovi, aby neříkal „sky-fi“. S úsměvem odpovídá, že beze všeho bude říkat „sci-fi“. Zřejmě je mu to dost jedno.

V průběhu večera nabývám dojmu, že Radka je žena s velkým Ž a že je schopna udržovat v napětí a nejistotě větší počet lidí (nejméně dva). Pražák ke konci večera kvílí, že kočky by se měly z fandomu vyloučit, nebo něco v tom smyslu. Rampas si zase stěžuje, že Radka působí skluz v termínech vydávání Laseru.

Jedlička (úpí a hořekuje): „To sis teda vybrala chvíli! Jsem po tanci, prvním v této sezóně!“ (Potvrzuji, že tančil, tj. několik minut neochotně přešlapoval na parketu a přitom vypadal tak trpitelsky, že by se i kámen ustrnul).

To Helena je mnohem sdílnější a zakrátko Karla strhne proudem své výmluvnosti. Vysvětlují mi, že jen oni (plus Zdeněk Páv) zůstali z původní nakladatelské skupiny Andromedy. Nejdřív se jim líbil Jefremov (myslím, že to formulují „dokonce i Jefremov“). Ale Andromeda se nepojmenovali kvůli němu, nýbrž to vzniklo hlasováním. Povídají mi o zakládání Andromedy, ale jsou to věci, které už roztomile popsal Zdeněk Páv ve svých pamětech.

Jejich styl je založen na rýpání, plkání a srandě (to jsem si všimla) a anarchii (to platí pouze v kontrastu s Veverkovým, jak se vyjadřují, škatulkismem).

„SFK Dobřany je zcela reálný a fiktivní! Jeho jedinou činností je pořádat ve spolupráci s Andromedou Pivocony. V žádném případě si neosobuje právo na příděl fanzinů, míst na Parcon ani hlasovací právo na našich pravidelných důležitých poradách“.

Helenin manžel vyrábí placky. Už jich 'vyrobil třicet pět. Tím se rozumí dřevěné placky s obrázky pro členy Andromedy. Každý kus je originál. (Těch placek, jakož i členů Andromedy). Když přijdou andromeďáci k nim domů, odchází Helenin manžel do hospody. Prohlašuje o sobě, že je skutečný scifista.

V opilosti přicházím na nápad, že bychom si někdy s Jedličkou mohli dát závod, kdo toho víc sní. Uzavíráme dohodu, že závod se uskuteční někde, kde lze zapíjet pivem (na Plkonu).

Pátráme, kdo je autorem přezdívky Pražák. Ukazuje se, že Karlova žena Stána. Poznala na něm intuitivně, že nebude schopen přivézt z Moravy kvalitní víno, ačkoliv se tím holedbal. A také nepřivezl. Prostě Pražák.

Jinak se mi líbí, jak Jedlička hovoří o svém pracovišti: „Je to kvokaniště a máme to rozdělený na horní a dolní dvorek“. Vysvětlují, proč se v Andromeda News objevují ty „obranné a útočné maliny“. Vzniklo to tak, že Radka přinesla maliny s tím, že „jsou vybraný z kompostu“.

Fotí se masky. Helena vytváří skupinku s Jedličkou, vlasy mu zakrývá obličej. Jedlička (skepticky): „Budou to sice nádherný fotky, ale na rozvod by to nebylo“.

Jelikož ve řvoucí hudbě neslyšíme dobře své plkání, uchylujeme se kolem jedenácté do kavárny. Zde Pražák a Podpěra zacházejí již tak daleko, že somrují cigarety od lidí u vedlejších stolů.

Ve dvě hodiny v noci odjíždíme do Prahy. Zároveň jsou tři hodiny ráno. Na nádraží přetáčejí hodiny. Je to impozantní - ocitáme se přímo v časovém posuvu.

Je mimo možnosti mého mozku pochopit přesuny mezi letním a zimním časem. Nikdy nevím, jestli ta hodina přibude nebo se ztratí. Tentokrát to vidím názorně. (Nicméně, stejné musím velmi soustředěně dumat nad tím, jestli bude večer déle vidět).

V každém případě to vypadá, že bychom si měli udělat takový menší sci-fi ples tady v Praze, kde by bylo víc scifistů a víc masek v poměru k nenamaskovaným a nescifistům a kde by tak strašně neřvala hudba. Něco takového by to chtělo. Spíš recesi a příležitost ke klábosení nežli typický plesovatý ples.