Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

V Sovětské Literatuře č. 12/87 je podle mě jedno místo, které stojí za přečtení: hned na začátku, v rozhovoru Pohl - Parnov. Zdvořilé komuniké, ve kterém se omílají notoricky známé polopravdy a pravdy, až na jedno místo. Cituji - Parnov: „Dlouho předtím, než vznikne něco nevyhnutelného, varuje vědecká fantastika svět před nebezpečím. Podobá se to signálu bolesti, který vysílá mozek, je-li v organismu něco v nepořádku. Literatura asi není schopná odvrátit blížící se nebezpečí, ale křičet o něm musí.“ Fred Pohl odpovídá: „Jenže bolest neléčí. Donutí člověka obrátit se k lékaři. Máme těžké řemeslo, a navíc nevděčné!“ Á ještě jednou Parnov: „Takový je osud všech proroků, křičet a upozorňovat na nebezpečí a nebýt pochopen, vyslyšen, a někdy být dokonce ukamenován.“ Je to krátký úryvek, vytržený z kontextu, přesto je z něj patrný rozdíl dvou spisovatelských filozofií, dvou nejen individuálních mentalit. Pro Parnova je cílem zobrazení bolesti, Pohl je pokládá za odrazový můstek, je praktičtější: něco se s tím musí dělat! Parnov si rozškrabává své bebíčko a docela ho to baví, Pohl jde k lékaři. To je křižovatka mezi patosem a skutečně činorodým uvažováním reálné budoucnosti. Docela si až vadí ta ne schopnost části sov. sci-fi vidět reálně do budoucnosti. Á nejen sci-fi - příklad odjinud:

       Jsou u nás známé filmy režiséra Elema Klimova Konec Rasputina a Jdi a dívej se. Před nedávném šel do kin jeho poslední film Loučení, natočený podle románu Valentina Rasputina. Román je dobrý, vypráví o zániku sibiřské vesnice, která má byt zatopena při stavbě přehrady. Režisér film ale vylepšil, připomenu jen jednu scénu, ve které jedna ze stařenek tráví poslední moc ve svém roubeném domku. Vydrhne podlahu a stěny, umyje okna, zavěsí záclony, do váz dá květiny, vybílí domácí pec. Za svítání je konečně hotová, udýchaně sbalí kufry, zamkne a vykročí k prámu, který ji má odvézt z ostrova. Ujde pár kroků, a její dům už zatím hoří - venku čekala četa likvidátorů, která má za úkol spálit věznici. Myslím, že celkem chápu, o co Klimovovi šlo: ukázat lásku k rodné zemi, patos loučení s domovem atd. Jenže došlo k tomu, co známe ze sovětské sci-fi i všeličeho jiného: odtržení efektního vnějšího, jevového od skutečného, reálného smyslu vevnitř. Běžící masa lidí, vytřeštěné pohledy, volání „hurá“ a mávání puškami nemá smysl samo o sobě, v tom třeštění, volání atd., ale ve smyslu toho běhání, tj. zase v reálném uvažování budoucnosti. Na to se často zapomíná, právě to je často nahrazováno dutým patosem. Masochista Parnov se domnívá, že je docela v pořádku, kamenují-li lidé proroky, nakonec to takhle už mockrát bylo. Pohl patrně bude kamenovaného bránit, je činorodý a pasivita mu nesedí.

       Mám za to, že ve sci-fi se ještě víc než v jiných žánrech projevuje autorův postoj k budoucnosti, jeho schopnost nebo neschopnost představovat si ho v komplexní složitosti, jeho postoj k možným změnám, charakteristický širokým spektrem od vyčkávání na straně jedné až po „návštěvu lékaře“ na straně opačné. Myslím, že bychom měli mít jasno, který z těchto postojů má skutečnou hodnotu, který je schopen se opravdu aktivně a podstatně podílet na měnění světa. Ten patetický Parnovův asi těžko.