Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Některé knihy zřejmě provokují k reakci. S potěšením jsem si přečetl recenzi Kukalova a Malinová Soumraku kouzelníků od Karla Wagnera v Kmeni č. 12 i glosu Zdeňka Rampase v Interkomu č. 4 (pod nenápadným názvem Přišel z hor).

       Karel Wagner autorům připomíná, že mluví i oblastech, na které nejsou odborníci, že o problémech jejichž řešeni dnes neznáme, mluví jako o vyřešených a že se dopouštějí i věcných omylu.

       Zdeněk Rampas si s jemným humorem všímá toho, že svou roli „fantastobijců“ berou příliš vážně.

       Zdá se, že reakci obou vyvolala sebejistota autorů, s kterou to či ono prohlašují za jedině správný a vědecký přístup. Na takové počínání jsme zvyklí (a alergičtí) spíše odjinud, i když ani v oblasti vědy není ničím novým. Rozhořčený boj autorů knihy o právo být jedinými oprávněnými vykladači světa má podle mě hlubší příčiny.

       Proč mají vědečtí fantastové takový úspěch, i když je většina lidí, čtoucí se zájmem jejich knížky, nebere vážně?

       Domnívám se, že to souvisí s otázkou, kdo má právo být vykladačem smyslu tohoto světa (neboli prorokem). To, co ve středověku bylo právem náboženství si v novověku osobuje věda. Je pravda, že dosáhla mnohých úspěchu. Díky ni máme barevnou televizi, teplou vodu a scifi. V jedné věci však selhala. Vědecký obraz světa obsahuje sice popis chováni jádra atomu a popis pohybu hvězdných mlhovin, ale neumí lidem dát návod, jak žít. Obraz života je pozoruhodně bezbarvý.

       Vědečtí fantastové se to snaží napravit. Jsou to romantici, kteří věří, že je třeba si jenom věci správným způsobem vyložit, a vše bude v pořádku.

       Jsou to amatérští (a proto směšní) vykladači světa. Jejich výkladu nikdo nevěří, je možné brát ho jako pohádku nebo je možné se nad ním rozhořčovat z pozic „jediné správné a pravdivé vědy“ - ve skutečnosti jde o něco jiného.

       Člověk potřebuje žít v příbězích, které mají smysl, jinak se mu svět začne jevit - jako absurdní. Proto byla odjakživa důležitá role jeho vykladačů.

       Vždy existovali proroci, kteří se snažili svět vyložit, a rozumní lidé jim naslouchali, aby porozuměli svému životu (v kontextu své doby) a žili, jak nejlépe umí. Kasta vykladačů patřila k váženým občanům svých společností (se všemi riziky, které to sebou neslo). Sami vykladači si mezi sebou vážili těch nejlepších, a tak narůstala jakási historická škola proroků.

       Toto vše pochopitelně souviselo s náboženstvím (jako pohan bych asi mohl říci, že to tvořilo jeho jádro, že to byl pravý motor a význam náboženství).

       Novověk, který se pokusil absolutizovat vědu jako objektivní vše vysvětlující nástroj, zamítl právo na subjektivní výklad světa. Proto je také reakce zastánců vědy tak prudká. Připadá jim, že popírat vševědoucnost vědy znamená vzdát se ji.

       Tato víra je dnes nesmírně silná, říkáme, že věda je jedním z lidských nástrojů, ale ve skutečnosti je většina z nás nástroji vědy.

       Zkuste si na sobě malý test:

       Jestliže je věda jedním z lidských nástrojů, je na místě otázka, kdy který nástroj použít a zda ten, který byl použit, byl použit správně. Jenže kdo bude rozhodovat o správnosti užití vědy jako nástroje?

       Úlovek? Nebo máte chuť říci (stejně jako já), že otázka správnosti je natolik důležitá, že se musí řešit vědecky? Ale kdo potom (vědecky) rozhodne, jestli se to opravdu řešilo vědecky?

       Připomeňme v této souvislosti diskusi Evy Hauserové a Ivana Kmínka v Interkomu, v níž jde o totéž.

       Neubauer je jedním z mála nám dostupných moudrých vykladačů, neznevažujících ani roli lidi ani roli vědy.

       Lidé, kteří cítí potřebu být stále zaštítěni ve svém rozhodování vědou (a stávají se tak nástroji svého pojetí vědy), budou Neubauera odmítat stejně zuřivě jako „fantastobijci“ odmítají Dänikena a Součka.

       Jenže věda je opravdu jenom nedokonalý lidský nástroj. Proto si myslím, že vykladačů světa je třeba si vážit, obzvlášť poučených, nenaivních, otevřených vůči světu a příběhům, uprostřed kterých žijeme. Nemusíme s nimi souhlasit, ale je dobré je číst.

       P.S. Kromě Neubauerových sborníků, které vydala ČSVTS (zatím 3), stojí za přečtení i Rytmus života od Kempinského, který vydalo Avicenum. (Kupodivu v našich nakladatelstvích občas vyjdou i pěkné knížky).