Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Zpytuji svědomí: co jen jsem té Ivě Hauserové udělal? Snad jsem nebyl ve své polemice /číslo 4/V/ právě taktní a inteligentní, ale že by šlo jen o „diletantský“, „šarlatánský“, zmanipulovaný“, „nehorázný“ a vůbec „zjankovatěly“ výplod mého „ubohého“ mozku? Krucifix, já se z toho zjevím!

       Co mi zbývá? Schlípnu uši a budu se samozřejmě bránit.

       Milá Evo: nikdy jsem ani dost málo nepochyboval, že v naši psychice dřímají přírodní archetypy, pratvary, rytmy, souvislosti, skrze které vnímáme. Jsou koneckonců součástí naší „čistě lidské“ zkušenosti jaké inherentní složky přírody... Ale o tom v mé polemice vůbec nebyla řeč! Ptal jsem se naopak, zda archetypy čistě lidských hodnot, jako je tvořivost, touha se projevovat, radost z bytí, se skutečně univerzálně vznášejí v přírodě jako duch nad vodami a jako nejdůležitější projev života. Zavětřil jsem v tom právě onu „fanatickou sentimentalitu“, kterou Eva sama ve vztahu k živému považuje za nepřiměřenou. A můj nešťastný příměr s žížalou? Netvrdil jsem, že je žížala šeredná. Nestrkal jsem ji do žádného „zaprášeného šuplíku“. Řekl jsem, že se hodlá spíš zašít než jevit. Zdá se mi i nadále, že příroda není především idylou radostného „jevení se“, nýbrž v první řadě tvrdým kolbištěm. Jedná se zde zhusta o holé přežití, kde je daleko důležitější strach /tendence zdrhnout, schovat se, vytvořit si mimikry/ na straně jedné a na straně druhé agresivita a užívání si sladkých plodů bytí musí ustoupit a vymizet, Evina věta, že „žížala se jeví svou žížalovitostí“ nemá, vytržena z kontextu, žádný mimořádně hluboký obsah, je buď čirým pleonasmem nebo konstatováním existence jistého biologického druhu. Jistě, že je svým způsobem dešťovka pozoruhodná, svérázná, krásná, ale pro NÁS, nikoliv pro jakýsi blíže nedefinovaný hodnotový /či hodnotící?/ systém, tkví v přírodě jaksi sám o sobě... Ale kat aby spral všechny žížaly, já ty bestie nenávidím!

       Dále jen heslovitě:

       l/ Ano, nasazuji skepsi. Nastavuji ironické bodce. Mám strach z tezí. Právě proto ale také považuji filozofii za pouhou nedokonalou lidskou hru /na rozdíl od Evina tvrzení/, která může skutečnost spíš pouze „oťukávat“, blížit se k ní ze všech stran, sahat po ní, než ji opravdu vyjádřit. Zatím jsem se tu, na rozdíl od Evy, která to štěstí měla, ničeho nechytil. Nemyslím však, že by šlo z mé strany o nějaký destruktivní nihilismus, spíše stále cítím lidskou nedostatečnost, pokoru před fantastickými procesy, jež v živé přírodě probíhají. Eva zdůrazňuje jejich smysluplnost, já zase jejich mohutnost, což budou patrně dvě strany téže mince.

       2/ Evo, opravdu si myslíš, že člověk, ať dělá co dělá, vždycky tvoří nějakou smysluplnost? Zde je přece tvé „přání opět otcem myšlenky"! Věděl bych o opačných případech, mezi lidmi i v živé přírodě.

       3/ Evo, opravdu si myslíš, že se cítím ohrožen verši K.H. Máchy či Žákovými Študáky a kantory?

       4/ Ve svých povídkách se skutečně zabývám omíláním otáček kolem smyslu života, Nikoliv ale proto, abych je redukoval na jednoduché formule, nýbrž /alespoň doufám/ abych poukázal na neúplnou platnost těch - že.

       5/ Není podle mě zkrátka jednoduchého protikladu mezi „zaběhanými rovinami mechanicismu“ a „vciťováním se“ novodobých polyhistorů. Obé se musí s prominutím, doplňovat a jedno bez druhého je k ničemu. Eva ovšem ve svém původním článku /1/V/ napsala, ze věda se snad měla od základu vyvíjet nějak jinak a nebazírovat na zkoumání nižších až molekulárních rovin života, s čímž i nadále hluboce nesouhlasím.

       A pak už jen prkotiny:

       6/ To, zda s terminem „hokynářský“ přišla E.H. či Z.N. nepovažuji za podstatné.

       7/ Ať tak či onak, nemluvila Eva pouze o svých pocitech ze čtení statě Z.N., ale interpretovala ji; nemohla ani jinak, protože by mluvila do větru. Atakdále...

       Nu, projevil jsem se už já ve své kmínkovitosti, jakož i Eva ve své hauserovitosti, a teď by snad bylo nejlepší, kdyby se k věci vyjádřila nějaká třetí strana. Navrhoval bych třeba projevy rampasovitosti, kosatíkovitosti, neffovitosti či projevy čehokoliv jiného. Ať se práší za kočárem.

       Recenze, kritika, ohlasy, názory.

       Neprošlo jazykovou ani stylistickou

       úpravou. Vychází nepravidelně,

       Redakční uzávěrka: 3.4,1988, K tisku s IK.