Logo rubriky
8/1988
  Cony (další) (49)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
 
Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Plzeň pátek 13.

Autobusem Mladé Fronty se vezou tito scifisté: Zdeněk Rampas, Petr Hanuš, Inka Jelínkové a já. Profesionálové: Neff, Veis, Kantor, paní Zítková, co objevuje už dlouhá léta mladé autory, šéfredaktor MF Jaromír Pelc. Ostatní neznám. Jakýmsi šťastným časoprostorovým prolnutím či konjunkci příznivých znamení totiž došlo k tomu, že datum plzeňského knižního veletrhu se shoduje s datem Pivoconu; Mladá Fronta se neubírá na Pivocon, nýbrž na knižní veletrh.
       Nahlédnutím do programu MF, který se má předvést na výstavišti, zjišťuji, že tam budu ukazována jakožto mladá /ha, ha/ autorka a že budu mět patrně něco povídat. Marně však mořím Ondřeje Neffa, aby mi prozradil co se ode mě bude chtít. Teprve pět minut před začátkem pořadu mi ukazují scénář, kde je předepsáno, co mám říkat. Např.:“ Hauserová nesouhlasí.“ Propadám panice, avšak postupně se uklidňuji během povídání o vzniku encyklopedie Život a během roztomilých písní Marka Ebena /např. jmenuje různé kapitalistické země, líčí, jak je to tam hrozné, teroristi, drogy a podobně... načež refrén: Tam bych nejel ani za nic - ještě že to nejde, ještě že to nejde!/. Nakonec jsem představena publiku jako radikální feministka, všeobecně známá mezi scifisty tím, že se neustále s někým o něco hádá. Zejména o ženské postavy. Vykládám své myšlenky o schematičnosti ženských postav a poukazuji také na své modré punčochy /které jsem si pro toto vystoupení oblékla/. Diskusi o sci-fi uzavírá Marek Eben výrokem, že v dětství četl mnoho knížek pokládaných za realistické, ale též teprve vidí, že to byly vlastně sci-fi.
       Jinak na veletrhu je každé nakladatelství zastoupeno stánkem, kde jsou k mání knihy, které už dávno zmizely z pultů. Třebaže se tady po tuctech kupují básně Jiřího Žáčka.
       K večeru se přesouvám do Chodské Rychty, kde probíhá Pivocon. Přítomní: Akčildej, Zdeněk Páv, Josef Peterka /nikoli ten zasloužilý umělec, nýbrž sympatický Moravák, který s sebou přivezl kanystr bílého vína/. Postupně přicházejí ještě Tom Jirkovský, Radka Žákova, Akčildejova žena Stáňa s domácím přítelem Petéfim, Dáreček, Replikamt, Standa s kytarou, ještě někdo místní a nakonec jako zlatý hřeb Fidra s Wágnerem.
       Zdeněk Páv řídí sešlost velmi demokraticky, kupodivu i přesto se daří v rozumných mezích omezit plkáni a klábosení a předčítat.
       První soutěž - o nejhorší knihu - poskytuje božskou zábavu, čtou se obsahy knih z třicátých let ve stylu krváků a červené knihovny dohromady. Například Jedovatý muž: nikoho se nesměl dotknout konečky prstů ani rty, protože onen nešťastník by do čtyřiadvaceti hodin zemřel. Světový mír zajistil tím, že si potřásl rukou s členy několika vlád a v přestrojení navštívil německý generální štáb. Pikantní je popis gumového ochranného prostředku, který mu nasazovala na ústa jeho milenka. V soutěži jsou i neuvěřitelné věci z doby novější. Například sovětský román z roku 1958 o dobyvatelích Marsu: „Američan vylezl z rakety, načež ho sežral ještěr“. Mimo jiné v této knize nosili z rakety prkna, aby mohli postavit na Marsu památník s rudou hvězdou. A tak dále.
       Následuje soutěž druhá, s etudou na téma „pane blázen, pane blázen, pojďte si hrát na sci-fi“. Přesvědčivě vítězí Standa s geniální povídkou plnou úderné satiry, např.: „Honza přemýšlel, na kterou ze tří světových stran by se měl vydat.“ /Pozn. i Honza byl asi taky Plzeňák/.“ Pohádkový dědeček mu poradil, aby se vydal na východ, do Prahy, a přislíbil mu lístky do Paláce kultury na všechny pořady včetně sjezdů.“ Cena, kterou Standa získal, bylo jedno lahvové pivo nejisté značky a vůbec pochybného obsahu, ale zato krásně popsané a pomalované. Výrok poroty tvořené Z. Pávem zněl: Zvítězil Standa, cenu dostane Jedlička. Standa zpívá rovněž geniální písničky, které sám skládá. Je škoda, že není produktivnější a ctižádostivější - nebo je to vlastně dobře pro nás upachtěné dříče, kteří profitujeme z toho, že líní géniové se nikam nederou.
       V deset večer se ubíráme na nádraží, přičemž nám Zdeněk Páv ukazuje různé místní zvláštnosti. Ve vlaku se snažíme neusnout a rozebíráme různé scifisty a jejich skutky. Doma jsem ve tři ráno, s dobrým pocitem, že pátek třináctého byl moc pěkný den a že jsme se s úspěchem ubránili jeho nešťastnosti. Příští pátek třináctého bude v lednu 1989.
Eva Hauserová
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK