Interkom: S mlokem v batohu

Ačkoli něco škodolibostí a poťouchlosti jsem si přeci jen stačila za ty tři dny zapsat. Začalo to pátečním slavnostním zahájením. Absolvovala jsem v Ostravě několik ročníků literární soutěže Generace, a tak mám představu, co asi tak chtěli pořadatelé vytvořit. Slavnostně nastrojená a nakadeřená konferenciérka začala chrlit oficiální úsměvy a oficiální řeči, představovat oficiální představitele, kteří chrlili další slavnostní oficiální řeči... Naštěstí v pravý okamžik přišla řada na oficiálního představitele Dr. Rampase, který se nesměle přiklátil na pódium a promluvil svým typickým civilním a suše humorným způsobem. Nádherně. Omlouvá se za to, že se mu asi nepodaří respektovat místní dialekt a občas mu uklouzne „Parcon“ místo „Celostátní setkání přátel vědecké fantastiky“ a „sci-fi“ místo „vědeckofantastická literatura“. Hovoří o fandomu, o tom, že SF by mělo být předmětem sociologie, přičemž to, co zatím o SF slyšíme, je většinou na trapné úrovni. Mluví o SF našich zavedených autorů mainstreamu /SF je pikantní koření v málo lákavém guláši/ i o autorském podhoubí vzniklém kolem Parconu. Upozorňuje, že Villoidus oslaví už v dubnu 89 desáté výročí založení a že zakládání SF klubů vlastně rozhýbal článek Přímluva za budoucnost od Ludvíka Součka v Literárním měsíčníku, takže můžeme odvozovat svůj původ od Literárního měsíčníku, kdežto americký fandom 30. let od pouhých brakových pulp magazínů, které nikdo s ukončeným základním vzděláním nečetl. /Zde jsem si Škodolibě poznamenala, že Literární měsíčník už teprve ne./

Jiní řečníci /jako Ivo Železný či Kája Saudek/ naopak jsou bombardováni dotazy a poskytují zajímavé informace. Ivo Železný mluví o osudu sborníku Čas, čas, čas, který se přestěhoval ze Svobody do Práce a cestou ztratil polovinu obsahu. Zmizeli z něj čeští autoři, aby západní autoři nebyli tímto handicapováni. Saudek mluví o tom, že se chystá několik knížek comicsů.

Zástupce nakladatelství Svoboda vysvětluje valutové problémy s antologií Roboti a androidi, informuje o dvou chystaných knihách Eduarda Martina - Milenci našich žen a Manželka z Venuše. Názvy připomínají stagflaci, ale nechci kritizovat dokud jsem nečetla. Vydají také knihu od Františka Houdka, jmenuje se Hokus. Pak je dotázán na osud Silvestra Stinna.

V pátek od deseti večer besedujeme v jedné z kluboven s Ondřejem Neffem. Mluví se o oficiálním časopisu SF /a zdá se, že Neff, který ví, jak to chodí, by nám takový časopis ani moc nepřál, protože by patrně dostal do vínku celou káď té oficiální nudy, která se ve fanzinech takřka neprojevuje/, pak o comicsech /hlavně o útoku M. Genčiové proti comicsům, který vyšel v Kmeni/, o problémech středoškoláka, kterým nechtějí učitelé uznat SF témata pro SOČ.

Všichni dobře víme, že je to úplně mimo mísu, že O.N. nikomu v ničem nebrání. Ondřej uzavřel besedu výrokem jednoho svého přítele, že naší povinností je se bavit, To je děsně hluboká pravda. Ty síly, které pracují proti nám, to je vlastně tažení ve jménu nudy. /Připomnělo mi to, jak Karel Čapek zdůvodňoval, proč píše: aby se nenudil./

V sobotu jsem obíhala přednášky. Stihla jsem ještě kousek Hykische, který hovořil od osmi ráno a zřejmě byl velmi ospalý, soudě podle jeho extrémně tichého a pomalého projevu. V podstatě říkal, že by se mělo psát odvážněji a že by se neměl dělat rozdíl mezi mainstreamem a SF - že ten rozdíl dělají pouze přátelé a nepřátelé SF, ale inteligentní a kultivovaný čtenář si rád přečte obé.

Od devíti vystoupil znova Ondřej Neff s přednáškou na téma „specifická problematika SF tvorby“, foto téma mu bylo zřejmě sesláno jaksi „seshora, protože hned prohlásil, že podle něj existuje leda specifická problematika tvorby vůbec a že bude mluvit o svých vlastních zkušenostech s psaním. Mluvil o tisících rozhlasových zpráv, které napsal během svých studií žurnalistiky. O pyramidové stavbě zprávy, kde základ informace je obsažen už v první větě, a o poučení, které z toho plyne i pro psáni povídky - aby bylo vždycky jasné, o čem ta povídka je, a aby hned na začátku něčím zaujala.

Klade autorům na srdce aby počítali s tím, že čtenáři jsou mnohdy inteligentnější než oni /mohu dosvědčit, že je to skutečně trapný pocit, když takový Zdeněk Rampas vydedukuje v nějaké mé povídce třeba předcházející události v té společnosti a Domnívá se, že to mám všechno perfektně promyšlené, zatímco já vím, že je to pouze náhodný blábol. Pak si opravdu připadám jako fušer a mám výčitky svědomí/.

O.N. pak hovořil o tom že v současné době se objevují v mainstreamu knihy o věcech, které čtenáře silně zajímají - o lesbické lásce, drogách, vekslácích. Prostě může se o tom psát. Většina čtenářů dá těmto knihám přednost před SF, která nabízí fantazijní, nezažitou zkušenost. Hned podotknul, že si představuje, Kmínka, Švachoučka a mě, jak za toto jeho tvrzení zlostně plijeme na jeho hrob. Neboť SF modeluje, extrapoluje, domýšlí skutečnost atd. Avšak v té chvíli jsem /výjimečně/ necítila potřebu odporovat a diskutovat, neboť měl zjevně pravdu. SF se v posledních letech těšila zájmu čtenářů proto, že mluvila o skutečných problémech, na rozdíl od tzv. literatury ze skutečnosti, která psala o něčem naprosto fiktivním, a to velmi nudně, a skutečným problémům se vyhýbala. SF nabízela jinotaje, překračovala, tabu. Ale padnou-li tabu pro mainstream, určitě se lidé budou o SF zajímat méně. Aspoň nějakou dobu. Zapsala jsem si Neffovu pěknou větu: „Měl bych se vrhnout do náruče mas a přitisknout ucho k jejich bušícímu srdci, aby mě tiskli v Literárním měsíčníku.“

Lidé, jichž si O.N. váží, se diví, proč nepíše o životě. Za SF se člověk nestává národním umělcem. Jako by šlo o pomyslnou žlutou hvězdu na klopě, s nápisem SF. Podobné pocity tížily Josefa Nesvadbu. Aby se vyrovnal s určitou částí čtenářské veřejnosti, uchýlil se k jakémusi kompromisu. O.N. si však nemůže pomoci, SF ho prostě baví. Ostatně určité procento čtoucí populace dá vždycky přednost androidům před lesbičkami.

Z odpoledních přednášek jsem stihla tu o kosmonautice /s videem o space shuttle, docela dobrá/ a pak povídání Miloše Podpěry o supravodičích. Tady se sešlo opravdu jen pár lidí, protože právě v té době otevřeli knižní burzu a současně ještě probíhala přednáška o Scifílii, podaná /nebol Pražák je v zelené díře/ plzeňskými fannami a faními.

Co se týče přednášek, vyslechla jsem dost kritických hlasů. Několik přednášek odpadlo, takže v programu vznikala okna. Theodor Rotrekl byl prý nešťastný, protože myslel, že se musí držet tématu - Umění r. 3000. Pořadatelé se zřejmě nesnažili pozvat opravdové kapacity /typu Grygara, Pacnera nebo Rejdáka - o psychotronice mluvil F. Rodr/, většina přednášek pocházela zřejmě z nabídky SF klubů. Kromě toho v publiku byly osobnosti jako Macháček, Freiová, Kajdoš a bylo škoda, že zůstaly zcela nevyužity. Mohlo se s nimi besedovat v klubovnách, které zůstaly prázdné.

Můj nejhorší zážitek: po celou dobu neúnavně opakované útoky čtyř členů Klubu J. Verna, kteří do mě neustále hučeli, že nemám psát ekologickou SF, že nemají rádi ekologickou SF, že doba už uzrála natolik, že by se neměla psát ekologická SF... Zřejmě se domnívají, že doba uzrála na ty jejich konzumní, komunální, brakové, laciné, prostomyslné bláboly! /Poznámka: z jejich oblíbenců vyjímám V. Kadlečkovou, která píše pěkně./ Prohlašuji zde veřejně, že Klub J. Verna je s tím už nudný a otravný a jejich názory už všichni znají, tak proč je pořád vnucují? Dále zde prohlašuji, že meze mé trpělivosti jsou překročeny a že na ně odteďka budu vždycky útočit první.

No a v sobotu večer se udílely ceny. Bylo jich tolik, že to všechno trvalo asi dvě nebo tři hodiny a chudáci východní Němci, kteří seděli vedle mě, se zjevně otravovali. Předávání ceny Golem /teprve za rok 1985, ach ta Ikarie!/ uvedl Ivan Adamovič takto: „Zde máme poukázku na cenu, předá ji, Hanička Homolová, je to krásně vytvořená žába!“ A skutečně rozdávali skládanky z papíru - žabičky a Hanička skutečně vypadala úžasně.

Při výměně legitimací Parcoránů se ukázalo, že ubyli Veis a Kantor. Pochybný Klub J. Verna udělil také nějakou svoji odsouzeníhodnou cenu - snad nějaký klacek s rudými hřeby nebo co, podle jakési zbraně kýčovitého primitiva Conana. Volám třikrát fuj! /Ovšem Vilma Kadlečková, která cenu získala, samozřejmě za nic nemůže./

Ivan Kmínek mi odmítal do poslední vteřiny prozradit, kdo dostane Mloka za literární soutěž. Přitom mi každou chvíli někdo blahopřál nebo si ode mě nechával podpisovat plakát. Celou noc se mi zdálo o Mlocích - že nastala jejich inflace a dostávali je všichni. Bylo to tak strašně napínavé, že nic napínavějšího jsem snad v životě nezažila. A to už jsem za těch patnáct let, co jsem začínající autorka - byla oceněná ve fůře literárních soutěží! Jenže ty byly takové poznamenané - snad tou oficiální nudou, formalismem. Žádná soutěž není taková jako soutěž o Mloka!

No a v neděli jsem zhledla na videu jeden film - Filadelfský experiment. Dvojice amerických vojáků se dostane z roku 1943 do roku 1984. Mají problémy s placením, telefonováním, řízením auta, jsou vytřeštění z mody, ze zvyků lidí... Pavel Pščolka do toho uneseně vykřikoval: „To je jako českej turista v Americe!“ Jinak v tom filmu ovšem jde o pokusy s neviditelností pro vojenské účely. A není to nic moc, čímž míním, že to není tak působivé jako řekněme Blade Runner.