Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Úvodem je mi milou povinností poděkovat za berličky paměti Zdeňku Pávovi (Villoidus 6/86, zejména pak str. 19-21). Potěšil mě. I jemu cosi zatemnilo paměť. Třeba dějiny tak chtějí. Dost možná, že si oba vzpomeneme víc, až budeme zapomínat bezprostřední minulost a těkat v přítomnosti zbavené onoho před i po a hledat brýle, pero, cokoli, co jsme ještě před chvílí drželi v třaslavé ruce poseté jaterními skvrnami. Ale nejspíš se tak nestane, neboť statistika nám na takové velebné stáří naději nedává. Nuže co je jisté:

       Psal se rok 1982. Byl 23. duben, pátek. Žena s robaty odjela do Ostrovce, kde jsme zrovna budovali kryt. Nyní je už hotový, ale netěsní, netěsní a netěsní. V osmnáct hodin jsem vyrazil z Wilzoňáku a v 19.32 byl v Pardubicích. Může to dosvědčit jízdní řád. Tenkrát ještě nebyla ta děsivá výluka na trati v polovině cesty, kdy nás převáželi autobusem z vlaku na vlak a s Egonem Čiernym jsme debatovali o správné výslovnosti korejského substantiva čučche (byl to 3. nebo 4. Parcon?). Mně se zdálo, že vlak je segregovaný. For Brown Only. Stál jsem na chodbičce u hajzlíku a rómská většina se neměla k tomu, aby mi nabídla místo k sezení. Pamatuji se, že spojovací dvířka mezi vagóny šla roztáhnout jen ztěžka. Bavil jsem se pozorováním frajerů, kterak ležérně berou levou rukou za levou půlku a pravou za pravou, aby obouruč trhli a zjistili, že se nestalo zhola nic, a nakonec s pokorou a hekáním si vynutili vstup do rozhoupaného mezivozí. Snad jsem i četl. Byl jsem mladší, nohy sloužily, nohy, to byly pilíře mostu válcovaného těžkými trajlery a tankovými divizemi. Jisté je, že místo děje jsem našel poměrně snadno. Má choť Marcela by mi určitě nevěřila, mámť vyhraněný dezorientační smysl, to po tátovi, co my se spolu nabloudili!

       Od následujících řádků jistoty ubývá:

       Na temném prostranství mezi kolejními paneláky čili bloky temná postava Pavla Poláčka. Jak jsme se poznali, nevím, neperlustrovali jsme se. Důvěřivě jsem mu předal jakési své překlady, jež v letech, kdy se vydávaná SF dala spočítat na prstech obou rukou, mohly být svěží novinkou. Zajímal se, zda přijede Láďa Kubic. Říkám, že v sobotu a táži se: On vyhrál? Vyhýbavá odpověď ze mě udělala zasvěceného spiklence. Ano, tenkrát to vyhrál Láďa Kubic a mám z toho radost, protože jsem ho v antikvariátu na Můstku tak dlouho doháněl k účasti, až nás nepříjemná blondýna, již později málem zabil kus utrženého stropu, ale ona si just v tom okamžiku odskočila na toaletu, vyhnala na ulici, kde jsem ho doháněl dál, a protože jsem mu k jedné povídce vymyslel Simakovo motto a u jedné pozměnil závěr. Mais ouů sont les neiges d'antan! XXX Vídám ho teď tak jednou za rok, náhodou, na Národní, není na tom zdravotně zrovna nejlíp. Nějak dlouho jsem ho už nepotkal.

       V bloku se mě zmocnilo cosi v červené větrovce a s těkavýma očima, až při třetím Parconu jsem se to naučil nazývat Luďkem Navrátilem. Nafasoval jsem nějaké papíry, parkoňáckou placku - hezčí už nikdy nebyla - , stravenky a zaplatil i za páteční nekonzumovanou večeři, což Luděk přijal s bohorovným klidem vrchního v Barbara grillu. Taky jsem ho už dlouho neviděl. Kam se to všichni ztrácíme?

       V jednom sále s pódiem byli už všichni a vzrušeni. Měli za sebou jakýsi film o Orionu, který letos viděl i můj syn v rámci povinné školní docházky a podivně se o něm pak vyjadřoval. Kam děti na ta slova chodí? Konečně jedny známé brýle - Zdeněk Rampas. Představuje mě ostravskému Kusákovi, spoustě lidem, ani už nevím komu. Jisté je, že od té doby mám pověst pivaře. Představil mě totiž i Pantagruelovi a Gargantuovi v jedné osobě ze staroslavného města Pivně, jenž mi věnoval pak o rok později Hougrona a oblbl mě natolik, že s ním chodím na pivo nebavit se o SF. Je to netvor, ten Jedlička, vychovávající svá mláďata k nenávisti vůči obyvatelům metropole, a o 4 roky později mě ta mláďata chtěla dát svým otcem utopit v onom potoku jménem Úslava nebo Úhlava nebo co jim to tam teče. Táto, utop ho, Pražáka! Byla ve mně malá dušička. On by toho „byl fyzicky schopen. Ale to odbíhám do jiné historie, do jiných vzpomínek.

       Neff komentoval blbý film a dával k dobru názory svého otce, že děj musí mít konflikt, jak říkával můj tatík, on chce to a ona tohle a už se to mele. Ivo mi nabízí loká z flašky vína. S díky přijímám. Macháček nám sugeruje, že jsme blbí, že neumíme psát, i když pár věcí by se dalo skoro i uveřejnit. Zato pan Kantor je mnohem laskavější. Není to tak zlé, chce to vypilovat, snažte se psát umění, to se víc platí, postavy musí být živé, představuje si třeba svého domovníka. Vzal jsem si páně Kantorova slova k srdci a představuji si od té doby živé postavy, ba i domovnici jsem dal v jedné povídce štěk.

       Potom jsme kecali v nějaké jiné místnosti a pan Kantor líčil, kterak Prahu navštívil ten Ginsberg v kožené bundě, na zádech proříznuté od dýky, a nevěděl ten Ginsberg ani, kde je, protáhl se Prahou, pak odjel jinam, nevěda kam, a za sebou nechal řadu průseru. Na Ginsberga dojelo tenkrát moc lidí.

       Byl tam taky jeden kluk a ten měl rum a pít mi dal a já mu vyprávěl o I-t'ingu, ten musel mít radost. Příští rok jsem měl vlastní rum a půl lahve jsem pak věnoval jednomu Slovákovi na dlouhou zpáteční cestu. Zde názorně vidíte internacionalistický ráz našich scifistických sletů. Potom jsem někde spal, ale ještě ne s Jedličkou, jehož chropot připomínající start stíhací letky jsem poznal až roku 1983 a od té doby spávám při Parconech na ranveji. Ze soboty na neděli jsem spal zase někde jinde, protože na původním pokoji se příliš mluvilo o svazácích a SSM a já byl zrovna čerstvý nečlen a nemohl se tudíž zúčastnit debaty tvůrčím způsobem. Na té nové cimře bylo lůžek jak na světnici družstva a taky Kubic.

       V sobotu dopoledne jsme se tedy sešli v amfiteátru na Gottwaldově náměstí. Byli jsme předtím v cukrárně? Měl už tenkrát Martin Petiška s Karlem Blažkem ty růžové balónky vznášející se jim nad hlavami tvářícími se neskonale blaženě? Ne, to bylo asi až po roce. Mluvilo se v amfiteátru, mluvilo a tak se mluvilo, až se muselo přerušovat a disputatio interrupta a pokračovala v kuloárech, kde se zdarma čepovalo černé kafe a limonády a hulilo o sto šest. Tam jsem mluvil s živým Neffem a on mluvil se mnou a já jásal, že ON SE MNOU maličkým MLUVÍ! (Třebaže jsem mu před Pardubicemi zaslal připomínky k Něco je jinak a velkodušně se mu nabídl s pomocí před dalším vydáním, aby toto bylo ještě lepší. Byl velkorysý a pomlčel o tom.) A Jarda Veis mi podal ruku, zatímco Neff podepisoval stohy těch Něco je jinak, řekl: To vy jste pan Hlavička? Zalil mě pocit neskonalého štěstí. ON mě zná JMÉNEM! Dominik Dvořák ekologicky horoval. Toho jsem taky už nějak dlouho neviděl... Byl nejaktivnější. V duchu si ho stále spojuji s velkorypadlem, třebaže vypadal jako nevinný blonďatý cherubínek, pálilo mu to a slovo velkorypadlo mu z úst vyjíždělo nadmíru často a pejorativně. A KZG měl taky řeči. A dr. Nesvadba nám odhalil, že i my máme Tolkiena, a to Rukopisy. S dr. Nesvadbou jsem též prohodil několik slov. Pozdravoval jsem ho od svého šéfa Slávka Sedláka, který se s ním musel setkat někdy za vojenských dob. A co dělá Slávek?, rozjasnil se dr. Nesvadba. Pozdravujte ho!

       V poledne jsme šli na nějaký řízek, ale s Jedličkou jsem na pivo ještě nešel, protože si ho Stázinka vyzvedla k rodinným návštěvám rovnou z amfiteátru. Odpoledne si příliš nevybavuji.

       Ten den bylo ještě kino, Vesnici prokletých jsem znal, a tak jsem si během promítání odskočil dvakrát na záchod, neboť jak Němci říkají, Bier treibt. Před kinem nebo po kině jsme seděli v sídlištní hospodě poblíž kolejí. U dlouhého stolu, později se nám to už nikdy nepodařilo. Někam jsme si na hodinku na dvě odskočili, aha na koleje, měly tam být nějaké knihy, ale za moc to nestálo, a personál nám stůl podržel a my pak pili a žvanili a žvanili a žvanili. Dokonce jsme si navzájem podepisovali pivní tácky, takže mohu dost přesně určit prezenci: Veis, Macháček, Železný, Neff, Ríša, Hlinka, Holan, Jedlička, Kubic, Podpěra, Pivas (určitě se píše a jmenuje trochu jinak, nechť mi promine), Blažek, dále dva nečitelné podpisy a dokonce ženské pohlaví jménem Rita K-árová, zčásti nečitelná, ale být tam musela, když se mi podepsala, ale musela sedět nějak „bokem ob několik míst, jinak bych si ji pamatoval. Tenkrát bylo paní a dívek málo; Barbora Ježková, Olina Brettová, Stázinka Jedličková... Dnes jich je více a rozptylují nás, berou nám ceny, zasahují do pánských debat, diskutují v Interkomu. Dneska se pánové předstihují, kdo přiveze krásnější, ale my se jenom koukáme a čím budeme starší, tím víc se budeme už jen koukat. Abych se tedy radši vrátil k tomu hospodskému sezení. Karel Blažek mi cosi vykládal o Francii a Astérixovi, Jarda Veis líčil, kterak sovětští vědci přišli na způsob požívání denaturáku, po němž nenásleduje věčná polární noc, Macháček hořekoval Neffovi, že VUML je v Pardubicích stále náročnější, a Ivo nás pro změnu obveseloval židovskými anekdotami. A Veis mi TYKAL, heč! A já jemu!

       Málem bych zapomněl, že už tenkrát byl Kočas a já v něm měl povídku nebo dvě a moc jsem si to považoval. Celá akce tím ve mně vzbudila důvěru v serióznost pořadatelů.

       Večer jsme nějak kráčeli z kolejní budovy, tedy z bloku, k jinému bloku, kde jsme spali, a zvedli jsme s panem Kantorem hlavy. Zasklené schodiště bylo celé rozzářené a scházeli po něm pánové ve fracích a hlavně krásné paní v dlouhých lesknoucích se róbách a celé to bylo nějak neskutečné a jako z jiného světa. Prostě se tam kromě nás sešli taky kouzelníci to je všechno.

       Pokračovalo se až do pozdních nočních či raných denních hodin v jakési klubovně. Vetřel jsem se tam, byli tam profíci a nesmírně slušní, protože mě vzali mezi sebe. Ten první Parcon se vůbec vyznačoval velikou demokracií, o dalších to tvrdit nemohu, protože nejsem schopen to posoudit - byl jsem s nimi už samozřejmě, znali jsme se.

       Ráno patřilo havranům, obsypavším stromy kolem koleje, krákot pronikal otevřenými okny do rozbolavělých hlav a ty se začaly vrtět v, polštářích.

       V neděli jsme šli do jakéhosi kina, kde se měly předávat ceny. Byl tam mumraj a já se snažil vyměnit Když ještě žili lidé za něco v angličtině, němčině nebo franštině. Toho Simaka jsem dostal od své kolegyně Hanky Netukové, jejíhož chotě osobně neznám, zato matfyzáci určitě ano, ale znám jeho tchána (od vidění) a ten je neurochirurg a doufám, že budu mít u něho protekci přes dceru, až budou v Hradci vylepšovat mozky. O té knížce chci mluvit trochu déle, protože se už několikrát vyskytla ve fanzinech a vytváří mi aureolu nezištnosti a podobné kraviny. Dojel jsem tedy se Simakem do Pardubic, abych ho levně získaného výhodně směnil. Ale nikdo nic neměl, co by stálo za řeč. Pan Martan tam ještě nebyl. Ale byl tam jeden, který hrozně moc o Simaka stál, sliboval mi hory doly, ale já byl hamižný a chtěl měnit, prostě vekslák. Oči měl smutné a život mez Simaka neměl pro něho smysl. Vyhlašovali ceny. Porota se skládala z Křivky, Macháčka, Poláčka, Veise, Volného (který se hodil marod) a Železného. Sešlo se 204 příspěvků o 1230 stranách od 125 autorů, z nichž 47 bylo méně 18 let a 151 nad osmnáct, jak je to možné nevím, ale tento údaj jsem našel v diáři pod datem 25.4.1982, takže to musí být nějak pravda. Rampas mi spiklenecky říkal, abych si nesedal tak doprostřed a uplacíroval se někam na kraj.

       I dostal jsem diplom, čestné uznání za tu bedýnku, co se tak modře rozzářila a v níž jsem vylil svou nechuť nad tehdejším šéfem, jenž mě přeřadil, abych dělal NDR, což dělám dodnes, ale někteří si mysleli, že si dělám srandu ze Součka. Jarda Veis mi blahopřál, už mi zase vykal a mě to mrzelo. Vykal mi i později v Praze na ulici, čemuž se Podpěra-tykavší-děsně smál, a na té ulici mi Jarda říkal, abych se na ty překlady vy... a věnoval se radši psaní, takže jsem se na ty překlady vy... Třebaže mi Jarda při předávání diplomu vykal, utěšovalo mě, když s úsměvem pravil, že mně chtěl dát první cenu. Neberte to, že jsem žárlil na Kubice, to ne! Jeho povídky byly lepší a je škoda, že se už neprojevuje. Kubic je člověk, který by dokázal napsat fundovaný alternativní SF román z českých dějin. Později mi Jarda tu povídku uveřejnil v Magazínu Mladé fronty. Mám ho dodnes, protože se mi líbí obálka. Je na ní krásná nazrzlá dívčina s modrýma očima, se rty ne malými a ne příliš odulými, obálka je dlouhá, ale ne zas tolik, takže z křivky indickobavlněné košile na samém spodním okraji mohu usuzovat za ňadra hodná pootočení se na ulici. Hříšná představivost je někdy lepší než vidět.

       Pln radosti nad svým úspěchem, z žádného jiného jsem se pak už tolik neradoval, jsem hledal onoho zájemce o Simaka, chtěje ho obdarovat bez nároku na protihodnotu. Leč jeho nebylo. Ani na záchodě nevisel. A tak, abych uklidnil své špatné svědomí a jenom proto, jsem onu knihu věnoval ve vlaku Dominikovi. Ten sprosťák mě snad považoval za nějaký antikvariát a nabízel mi dvoutřetinovou cenu a ještě měl strach, že na ni přistoupím. Ale byl rád a já byl rád, že je rád a měl jsem dobrý pocit jako skautík, jemuž se podařilo zmocnit se stařenky a převést ji přes ulici. Dominika jsem pak ještě viděl v pražském planetáriu, potom na dalším Parconu, byl ověšen plackami všemožných klubů a conů jako generál. Kde jsi? Ve vlaku byla sranda a diplom jsem tam skutečně zapomněl a nemohl jsem najít na Masaryčce ten správný vagón, protože celý vlak se nějak zrcadlově převrátil. Tenkrát se diplomy dávaly do rour čili do trumpet, jak říká tchán, a dovážely se domů neporušeny. Ha tomto místě apeluji na porotu dalších Parconu, aby rozhodovala dříve a kandidátům oznámila, že si mají vzít s sebou vlastní rouru. Ostatních pět diplomů (nebo jsou čtyři?) mám ožvýkaných.

       Z Masaryčky jsem přešel na Wilzoňák, abych pokračoval na Plzeň, neboť jsem si dobíral dovolenou, kterou jsem umně propojil s prvomájovými oslavami, čímž mi zbytněla. Tam se ke mně připojil jiný Parcoňák a chtěl vidět ten diplom a já mu ho hrdě ukázal a on měl radost, že vidí něco takového zblízka a v originále. Jeli jsme spolu snad až do Plzně a já kecal a kecal, vykecával jsem se, jak mám ve zvyku a za což se pak ráno hluboce stydívám. Z Plzně jsem pokračoval k rozbudovanému krytu. Na zastávce Pastuchovice jsem vystoupil a šlapal po silnici do Velečína pln dojmů, papírů a s jedním diplomem v červené rouře a z Velečína do Ostrovce, plesaje a jásaje, zvěstovat Marcele, dětem, jejím rodičům, všem stavebníkům, že mám diplom. A budovali jsme kryt. Možná, že právě ten rok jsme nad lesem spatřili atmosférický balon nebo ÚFO nebo co to bylo. Už tenkrát jsme tam byli doma v tom kraji požehnaném lesy, tehdy ještě zelenými, houbami bez cézia, pivem Gambrinus a rozpadajícím se kostelem sv. Jana Křtitele. Tím jsem tedy splnil svou parkoránskou povinnost k naprosté Rampasově spokojenosti, Aspoň doufám. Třeba si časem vzpomenu na víc.