Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

       Přecházíme obdobím velkých vědeckých objevů, dobou veskrze racionální, která nepřeje ani fantasiím, ani spekulacím. Zazvoní-li někde u našich dveří, bude to bezesporu listonoš a ne růžový mluvící marťanský slon. Ať se na mě nikdo nezlobí /a nebo klidně ano/, stále ve mně zůstává při každém zazvonění takový malý ždibíček naděje, že to bude zelenavý mužík, který si mě vybral pro Kontakt s velkým Ká. Fenomén zvaný záhadologie má svoji logiku. Specializace postupuje mílovými kroky, takže Nobelovu cenu za fyziku dnes prostě nemůže dostat lecjaký úředníček patentního úřadu. Prostě to nejde a basta. Co tedy zbývá podnikavému úředníčkovi přikovanému ke kalkulačním strojům konce 20. století. Vynalézavě nachází škvíry monumentálních vědních disciplín a vyhání z ní pavouky, škorpióny a jednorožce ku potěše své i jiných. A což teprve najde-li se vědec, pro kterého je podobné počínání červenou muletou!

       Tato hra se mi zdá navýsost zajímavá - laik si rozšíří patřičně nesystematicky svoje obzory, dokonce si i v dnešní videodobě něco přečte, a odborník se kromě rozcvičení věnčitých tepen naučí vyjadřovat v lidštině. Což ani pro jedny ani pro druhé není k zahození.

       A proto byla zaležena tato rubrika. Hromadně teď upalujeme čarodějnice, kouzelníkům zhášíme slunce a upíry propichujeme ironickými kůly. Jenže přátelé - ta nuda až čarodějnice, kouzelníci a upíři dojdou!

       „Entropický princip“ lze formulovat ve dvou podobách, z nichž první není příliš zajímavá, kdežto druhá vzbuzuje vážné filosofické námitky. Slabá verze je podle Cartera formulována takto: „Cokoliv ve vesmíru pozorujeme, je omezeno podmínkami nutnými pro naši existenci jako pozorovatelů“. Entropický princip však dostane úplně odlišný smysl, když ho formulujeme v tzv. silné verzi: „Vesmír musí být takový, aby v určité fázi své existence umožnil vznik pozorovatelů.“ To je filosoficky neobyčejně silná káva, neboť najednou prohlašujeme, řečeno slovy Freemana Dysona, že „vesmír v určitém smyslu věděl dopředu, že přijdeme“.

       Konkrétní hodnoty jednotlivých fyzikálních konstant nelze libovolně měnit, malé změny by totiž způsobily, že takto „upravený“ vesmír by vylučoval, aby se v něm vyvinul život, a zejména pak inteligentní pozorovatelé.

       Tak například, třebaže rychlost rozpínání vesmíru neznáme z ponořování úplně přesně, plyne z dnešního rozptylu odhadů rychlosti, že v nejranějším okamžiku po velkém třesku, který lze fyzikálně popisovat, byla rychlost expanze vyladěna na jistou kritickou hodnotu s relativní přesností aspoň 10-57! Jakákoliv odchylka větší než tato neuvěřitelně malá hodnota by způsobila, že vesmír by se rozepnul dříve, než by v něm mohly vzniknout nehomogenity v podobě galaxií a hvězd, anebo by se rozpínal tak krátce, že dávno před vznikem prvních hvězd by se opět smrštil do singularity s nekonečně velkou hustotou.

       Fyzik si uvědomuje, že takové vyladění vesmíru bude sotva náhodné a zároveň neobyčejně nestabilní - naše vlastni existence je podmíněna uchováním této největší myslitelné nestability po dobu alespoň 15 miliard let! Z faktu naši existence lze zpětně určit neobyčejně úzké rozmezí rychlosti expanze vesmíru -tedy veličiny, která byla do vesmíru „zabudována“ velmi dávno, v okamžiku velkého třesku nebo vzápětí po něm.

       Tolik tedy odborník. Co na to páni autoři sci-fi a jiných grandiózních spekulaci? Naše astronomické přístroje pátrají po astroinženýrských stavbách našich bratři v rozumu a třeba zrovna v jedné z nich sedíme hrdí na svůj sapientní mozek. Je náš vesmír posledním pozdravem supercivilizace předchozího cyklu „dýchajícího“ vesmíru? Je snad jenom vejcem, z něhož se má zrodit do paralelního vesmíru cosi - bratr opuštěného „černého mraku“, domácí zvíře nebo obyčejná součástka do nepochopitelného inteligentního stroje? Nemrazí vás při té představě? To ani nemluvím o možnosti, že si ona pomyslná civilizace prostě postavila rodinný domeček, do něhož se nastěhuje bez ohledu na nějaké bílkovinné vši. V tomto případě však můžeme dedukovat z ustrojení a vybavení „domečku“ na charakteristiku jejích budoucích /nebo již součastných?/ obyvatel. Tak jen do toho!

       Tuto zkrácenou část reportáže přeloženou ze slovenštiny si dovoluji předložit jako bonbónek především našim fyzikům. Otiskl ji /tu reportáž samozřejmě/ tak veskrze seriozní tisk jako jsou Technické noviny Bratislava dne 12.1. 88.

       Autorem následující teorie je Albert Vejnik, člen korespondent Akademie věd Běloruské SSR, odborník na fyziku tepla, autor více jak dvaceti knih a 50 vynálezu, z nichž mnohé přinesly v praxi velký ekonomický efekt.

       Red. Vcházíme do bytu A. Vejnika, kde jednoho z nás čeká krátký spánek. Náš hostitel nám chce ukázat, jak spánek ovlivňuje plynutí času. Vedle pohovky stojí křemíkový mikrorezonátor připojený ke kmitoměru. Přístroj ukazuje stabilní frekvenci 50 milionů kmitů za sekundu. Jakmile se „testovaná osoba“ probudila, přístroj zareagoval: na jeho stupnici bylo opět 50 MHz.

       A.V. Tento pokus názorně ukazuje, že se v době spánku v lidském organismu zpomalují hlavní procesy a okolo něho vzniká pole, na které reagují časové přístroje.

       Podle moji hypotézy jsou prvotním základem všech věcí různorodé „super jednoduché“ látky. Z množství „porci“ těchto látek je sestaven svět - elementární částice, atomy, molekuly, zkrátka všechna přírodní tělesa včetně nás. Analýza výsledků rozličných pozorováni mi zatím umožnila vyčlenit pouze několik „superjednoduchých“ látek. Jednou z nich je látka chronální/ z řeckého „chronos“ - čas/, která uděluje tělesům vlastnost délky trvání. Například délku existence.

       Podle mojí hypotézy, ve chvíli, kdy jste usnul, právě chronální pole zpomalilo kmity měřiče. Frekvence.

       Red. A nedá se toto pole nahmatat konkrétněji?

       Vědec nám podal drátěný model egyptské pyramidy, z jejíhož vrcholu vycházel tenký drátek. Řekl nám, abychom právě za tento drátek vzali a podrželi tuto jednoduchou konstrukci. Činíme tak a postupně začínáme cítit v dlaních mírné píchnutí a hned potom přechází po ruce jakási teplá vlna.

       A.V. Právě toto je projevem chronálního pole. Jestliže do pyramidy vložíme hodinky, jejich chod se změní. Zjistil jsem také, že intenzita chronálního pole v pyramidě je úměrná její velikosti.

       Red. Dobře, připusťme, že chronální pole existuje. Jaké z toho plynou praktické závěry?

       A.V. Například to, že čas i prostor bude možno regulovat přesně tak, jako dnes regulujeme teplotu, rychlost nebo tlak.

       Bomba, co? Je mi pouze záhadou, že jsme museli čekat na člena korespondenta, aby nám předložil hypotézu, s jejímiž důsledky se setkává většina z nás přímo dennodenně. Například hned po ránu - zatímco vnitřní chronopole ukazuje půlnoc, necitlivý budík zvoní jako blázen, že už je šest. Podobných příkladů najde jistě každý z nás hromadu. Doporučoval bych některé aktivnější pobočce ČSVTS ověřit druhé tvrzení A. V. - čím větši pyramida, tím větší vliv chronopole - a to přímo v Egyptě. Doufám, že organizátoři budou pamatovat jedním místečkem na toho, kdo je inspiroval /tedy na mě/. P.S. Hodinky vezmu.

       Jorge Luis Borges - Fantastická zoologie, Přeložil František Vrhel. Ilustrováno grafickými materiály ze 16. a 17. století. Vydal Odeon 1968, 10 000 výtisků, 19,- Kčs.

       „Chceme-li uzřít nejpodivuhodnější krajinu na světě, musíme vystoupit do posledního poschodí Věže vítězství Čittáru. Je tam kruhová terasa, z níž lze obhlédnout celý svět. Na terasu vede spirálovité schodiště, ale odváži se tam -vstoupit jen ti, kteří nevěří v následující zkazku: Schodiště obývá od počátku věků A Bao Qu ...“

       Těmito slovy začíná autor kuriózní bestiář obsahující v přísném abecedním pořádku panoptikům nejroztodivnějších potvor, které zrodil lidský duch během staletí - od již zmíněného A Bao A Qu až po želví matku. Samozřejmě to není přehled zdaleka úplný - většinu obecně známých oblud jako je vlkodlak nebo upír zde vůbec nenajdeme. Zato se objeví polopohádkový popis skunka z roku 1910 nebo několik zvířat vymyšlených známými autory /Poe, Kafka, Lewis, Wells/. V deseti stránkách úvodu se překladatel se smrtelně vážným výrazem pokouší vysvětlit základní otázku - proč to, k čertu, Borges vlastně psal? Kdo knížku přečetl, ví svoje.

       Z pohledu autora fantasy případně záhadologa, je zde několik velice inspirujících míst. Neváhejte - pokud jste si knížku nekoupili, zkuste jí alespoň prolistovat v knihovně, je totiž tak krásně úplně jinde.

       Poznámka: K několika interesantním místům v tomto textu se ještě vrátíme.

       Příště: Podivné mýty dávné minulosti. Kouzelníci prosperují 50 000 let, vymýtí je Zdeněk Kukal do konce této pětiletky? Recenze: My z kosmu.