Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

V Interkomu č. 49 upozorňuje rubrika „Určitě si přečtěte“ na magazín Světová literatura č. 2/1988, přičemž z jeho obsahu uvádí pouze Szulkinovu filmovou povídku Válka světů a Pavlovského literárně teoretický článek. S příznačnou fanzinovou netečností vůči mainstreamu pochopitelně neuvádí další vynikající povídky tohoto čísla mimo Náš Žánr - vždyť jde o fanzin pro scifisty, že - a nevšímá si ani textů, které s SF částečně souvisejí, totiž Madsenovy povídky Cosi se šíří městem a Borgesových esejů. Rád bych obsah SL 2/88 probral podrobněji, protože mi toto číslo připadá mimořádně zdařilé, a předem varuji, že nebudu hovořit jen o SF.

       Číslo zahajuje trojdílná báseň Aleksandra Tvardovského PRÁVEM PAMĚTI, napsaná koncem 60. let, léta nevydávaná a tabuizovaná a publikovaná až loňského roku. Je to hořké vzpomínání na minulost, z něhož nejzajímavější je asi střední část Syn za otce neodpovídá. Básník píše: „Vás neudiví v dotazníku/ zlověstná rubrika těch let:/ čím byl váš otec, mrtvý, živý,/ ještě než spatřili jste svět.“/.../ „V těch dobách však, v těch pětiletkách/ rubrika mohla ublížit-/ na čelo ti hřích tvého předka/ vypálil cejch, jejž nešlo smýt.“ Kéž bychom mohli s autorem souhlasit; bohužel, ty doby, ve kterých synové pykají za „hříchy otců“ ještě nejsou tak docela pryč.

       Následuje druhá a závěrečná část novely mladého anglického prozaika lana McEwana BETONOVÁ ZAHRADA. Pokládám ji za nejlepší text z čísla a jednu z nejlepších věcí, kterou jsem v poslední době četl. Jsem tou novelou prostě unesen a myslím že to není proto, že vypráví o rodině /otec, matka, dvě starší děti Julie a Jack a dvě mladší Sue a Tom/, jejíž otec hned na začátku zemře na infarkt, zatímco Jack onanuje na záchodě, nedlouho potom zemře matka a je dětmi zabetonována ve sklepě, aby se na to nepřišlo, a v závěru připraví Jack svou starší sestru za oboustranné spokojenosti o panenství. McEwanovo dílo mi prostě připadá skutečně moderní a radikální , obsahem i formou.. Je krutě humorné a depresivní zároveň. Je tu i pár úsměvných odkazů na SF, což je Jackova oblíbená četba /„Loď velitele Hunta se pohybovala vesmírem stokrát větší rychlostí než světlo, aby objevila zdroj energie, která transformovala spory v monstrum.“/.

       Po básních R. Bringhursta přichází rozsáhlá povídka Piotra Szulkina VÁLKA SVĚTU, doprovázená snímky ze stejnojmenného filmu. Drsný antiutopický příběh o bezcitné manipulaci s lidmi. Vyvolal ve mne touhu vidět film, zdá se, že i s minimem výrobních prostředků či barvitých kulis to bude zajímavé dílo. Zobrazuje ovládaného hrdinu se stejně černou ironií jako film Brazil či romány Philipa Dicka.

       Pěkná je povídka Bena Brookse nazvaná KRÉDO JEDNOHO POŠŤÁKA. Vypráví o panice, která nastane, když je po smrti bezvýznamného pošťáka nalezena rozsáhlá sbírka dopisů, které z nepochopitelného důvodu a podle neznámého výběru během své dvacetileté praxe nedoručil.

       A dostáváme se k Borgisovým esejům ZEĎ A KNIHY, které jsou /běda!/ dlouhé pouhých 12 stran, ale přesto jejich četba zabere víc času než jakýchkoliv jiných 12 stran čísla, protože tyto eseje se musí vychutnávat. Snad je to dáno autorovými záviděníhodnými vědomostmi nebo jeho vyjadřovací schopností, ale při Čtení těch řádek pociťuji cosi jako intelektuální rozkoš. Považte takovýto začátek: „pro nás všechny je alegorie estetickým omylem /mou první myšlenkou bylo napsat „není nic než omyl estetiky“, ale pak jsem zaznamenal, že má věta je alegorická/.“ /../ Čtenáře SF upozorňuji na esej Coleridgův sen, v němž se mj. zabývá Wellsem a cestami časem.

       COSI SE ŠÍŘÍ MĚSTEM je krátký průřez tvorbou tří dánských autorů. Všechny tři povídky působí trochu pochmurně, třetí a titulní by se dala označit jako SF. Je ze všech tří nejhorší.“

       Obšírné ukázky z románu DROGY od L. Bonanniové jsem chtěl nejdřív přeskočit, ale jak jsem se do příběhu začetl, dočetl jsem ho s chutí až do konce. Životní příběh hlavní hrdinky mne zaujal lidskostí a nádechem melancholie ztraceného dětství. Myslím, že tato kniha má v dnešní době různých mement velmi nešťastný název. Drogy se objevují až v závěru, kdy se dostane do závislosti vypravěččin syn, ale ani pak se příběh nezvrhává v mentorování či hysterii, jak tomu u tohoto tématu bývá.

       Nedostatek místa mi nedovoluje zabývat se několika dalšími, méně zajímavými články a básněmi, tvořícími zbytek čísla, na závěr se ještě vyjádřím k článku P. Pavlovského FANTASTIKA A SCI-FI Z HLEDISKA GENOLOGIE. Je to pokus odborníka mimo fandom přispět k taxonomii a terminologii kolem SF a fantastiky, pokus, který dopadl spíše neúspěšně, jako ostatně každá teorie odtržená od praxe. Nesouhlasím s autorem, že by si scifisté nevšímali neknižních SF děl /divadlo, rozhlas, původní filmy/. Starší čísla Interkomu jsou důkazem, že např. filmu Vlčí bouda? který autor dává za příklad, si scifisté všimli velmi pozorně. Problematické je autorovo zařazování Bosche a surrealistů do oblasti F+SF stejně jako neepické poesie. Jako příklad SF poesie jsou uváděny v Článku Písně kosmické, které snad s výjimkou dvou tří básní o budoucím vývoji sluneční soustavy do F-SF vůbec nepatří a jestliže ano, pak by F+SF bylo i dílo Jiřího Grygara. Pavlovský vychází ze Superseznamu a netuší, že je zaměřen spíše na SF než na široce pojatou fantastiku, takže pohádky, Němcovou a Strakonického dudáka tu opravdu nenalezne. Ze Superseznamu se v tomto směru vycházet nedá, protože to je dílo mnoha přispěvatelů bez ucelené koncepce. Souhlasím s autorem, že fantastika je velice široká oblast a SF je jednou z jejích podmnožin, ale zcela mylné je tvrzení, že SF je průnik fantastiky a populárně vědecké literatury, to platilo před 50 lety a i tehdy jen částečně. Řekl bych, že Pavlovského článek není žádným velkým přínosem do teorie SF a že mnohé spíše zamlžuje. Nesouhlasím ale ani s kritikou Pavlovského článku od Miroslava Fišera /Interkom č. 49/. Jde spíše o sémantické nedorozumění - Pavlovský správně označuje Hobbita, Kafkovu Proměnu či Marqueze za fantastiku a M. Fišer se proti tomu bouří, protože pod slovem fantastika chápe on fantastiku scifistickou. Pavlovského úmyslem také určitě nebylo anektovat mainstream k fantastice. Mirka popouzí i výrok, že „příčinnou současného pojmového zmatku v oblasti fantastiky je jistá neblahá kombinace izolacionizmu a komplexu méněcennosti“. Ruku na srdce, nebylo ještě nedávno a není v případě některých fanoušků i dnes na Pavlovského tvrzení něco pravdy?

       Když znovu listuji celým číslem „Světovky“, napadají mě dvě věci: o kolik bych se ochudil? kdybych přečetl jen zjevně scifistické texty a magazín odložil a jak velká část obsahu vyznívá temně, tísnivě - Tvardovskij, McEwan, Szulkin, Brooks, tři Dánové, částečně i Bonanniová i proložené aforismy M. Vitezovice typu: „Historie byla učitelkou života. Ale pak přišli nějací maniaci a učitelku znásilnili.“. /Mou první myšlenkou bylo napsat, že „číslo je temné jako sám život“, ale pak jsem zaznamenal, že má věta je alegorická./ Znovu opakuji, že SL 2/88 je velmi uspokojivé číslo; možná, že Zdeněk Volný, který počátkem tohoto roku odešel na volnou nohu z místa šéfredaktora, vydal ze svých zásob ty nejlepší texty a dal takto SL své poslední sbohem.