Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Nejsem zatím) členem žádného SFK, i když scifi (ale i fantasy mám v ob libě již léta. To přirozeně ovlivnilo i můj filozoficky pohled na svět. Když se mi však náhodou dostalo do rukou několik letošních čišel Interkomu, byl jsem rozčarován. Co všechno jsou lidé schopni si myslet o sobě a o světě kolem sebe! Mám na mysli filozofickou polemiku (nebo spíš souboj?) Evy Hauserové a Ivana Kmínka o Zdeňka Neubauera a jeho „Střetnuti paradigmat v současné biologii“. Vyslyšel jsem Kmínkovu vyzvu aby se do toho vložil ještě někdo další a „projevil jsem se“. Nahlas. Tak tedy: Nejdříve mě to poněkud překvapilo (Byl konečně prostřednictvím Interkomu objeven „nový“ směr i Philosophy Fiction?), potom zmátlo až do nejistoty (není snad náhodou ve skutečnosti páv tak trochu žížalovitý?) a pak jsem si definitivně uvědomil, že s tímhle se už někdy někdo vypořádal. A to před tisíciletími. Zapátral jsem v knihovně a teď cituji:

       „...Po těchto myslitelích o podstatách tohoto druhu jakožto neschopných vytvářet přirozenost věcí, ... byli lidé přinuceni hledat příčiny jiného druhu. Neboť není podobné pravdě, ze by energie či hmota nebo jakýkoli jiný element toho druhu mohl být příčinou zjevováni se dobra a krásy ve věcech, a to jak v jejich býti, tak v jejich vznikání, ...nebylo by totiž správné ponechávat tak důležitou věc náhodě a osudu. Když pak někdo řekl, že rozum jest přítomen jak ve zvířatech, tak v přírodě jako příčina krásy a pořádku, zdál se pak člověkem moudrým oproti chaoticky se vyjadřujícím jeho předchůdcům. ...Ti, kteří takto myslili, tvrdili, že existuje podstata věci, která je příčinou krásy a zároveň příčinou, která uděluje věcem pohyb. (Aristoteles: Metafyzika, kniha Alfa I., kap.33

       Inu, autorita... Uznávám, že to není čteni na nedělní výlet k vodě, ale přece jen je trochu škoda, že je pomíjeno i v tak myšlenkově uvolněném prostředí, jaké tvoři organizovaní scifisté. On totiž Aristotelův nadhled nad názory Thaleta z Mílétu, Anaximena, Hippose z Metapontu, Hérakleita z Efesu, Anaxagora z Klazomeny, Empedokla, Parmenida, Hermotina z Klazomeny ale i dr. Neubauera, Evy Hauserové a Ivana Kmínka (když ty jejich se od oněch tisíce let starých téměř neliší (formou a leckdy i obsahem, viz vysloveně platonistický pojem žížalovitosti žížaly či pávovitosti páva (mimochodem, jak je to vlastně s tou lidskostí člověka?) (Anebo naopak, že by žížala třeba byla jenom jeskynním stínem své skutečné a jedině pravé podstaty, žížalovitosti?))), je zjevný a nepotřebuje sekundárního komentáre. (Metafyzika, Alfa I.,4): „Tito myslitelé - jak jsme již ukázali - přijali dvě z oněch příčin, které jsme definovali v našem díle o přírodě ([Fyzika, II.,3,7], pozn. P.K.), jmenovitě hmotu a to, co způsobuje pohyb; učinili tak však způsobem nerozhodným a nejasným, tak, jak jsou zvyklí chovat se ve válce lidé necvičeni; neboť obkličuji své protivníky a uštědřují jim někdy přesné zásahy, ale nebojuji se znalosti; taktéž se někdy zdá, že i tito myslitelé nevědí, co říkají.“

       Podívejme se na tento spor třeba z hlediska (GO)LEMOVY topozofie: uvidíme, že oba extrémy. E.H. i I.K. leží na opačných koncích téže množiny-problému. Proč nehledají konstruktivně, co je na jejich názorech společného, namísto aby se hádali a prali o to, co je diversifikuje a nad čím se nemohou nikdy zákonitě shodnout (protože nejsou GOLEM!)? I.K. ale „trvá na sprostém agnosticismu“ a zároveň označí pouhé idealistické biology,- za filozofy, E.H. se spokojí s tím, že se ji vše jeví tak, že „se vše jeví“ (a s vědeckou důslednosti se háji konstatováním, že I.K. se také vlastně „jen jeví“, když se mu (oprávněně) zdá, že to nestačí) a vůbec bych se nedivil, kdyby se do toho vložil ještě i dr. Neubauer a prohlásili, že to všechno vlastně původně myslel (trochu/úplně) jinak.

       Vždyť ale darwinovský mechanističtí biologové, idealističtí fyzikové a kybernetici, absolutně platné fyzikální či jiné přírodní zákony i úvahy o vlivech astrálních sil na živé organismy (Ano! Skutečně je výraz „vnitřní snaha jevit se“ jen eufemismem theistické formulace „vůle Boží“) a i jiné, jenom zdánlivě rozporné jevy, to všechno jsou přece integrální součásti moderní Vědy, se všemi svými dialektickými kořeny v minulosti kultur. Musí to tak být. Jsou to větve stromu Poznáni, které pro nás musí zůstat všechny živé, protože dnes nedokážeme spolehlivě a přesně rozhodnout, kterou „smíme uříznout a kterou máme pěstit.

       Je samozřejmě možné si naivně myslet, že větev, na které právě teď sedím, je ta nejlepší (jako E.H.), ale zcela neomluvitelná je snaha srážet proto ty ostatní s jejich větvi dolů (jako I.K.), byť s těmi nejlepšími úmysly. Až sem totiž vede chápáni filozofie „jako hry“.

       Estetika je prostě jen jedna taková větev, podobně jako biologie nebo scifi. Dokud Věda (věda?) nezačne zkoumat vesmíry jako možnosti (a ne jako věci, jak tomu bylo doposud), nebude schopna ani zkonstruovat ucelený pohled na náš svět. A pouhé parciální problémy nad disjunktními doménami, jako „Proč krása přírodních útvarů?“, zrovna tak jako „Proč krása matematických důkazů?“ zůstanou i nadále nepostižitelnými paradoxy gödelovského charakteru v rámci filozofie naši kultury. Sem patří i Grygarova snaha rozpoutat polemiku kolem antropického principu vesmíru na stránkách oficiálních periodik. Mimochodem, jedním alespoň částečně použitelným filozofickým systémem, který se tatových problémů dokáže účinně (až příliš) zbavit (avšak nikoli se s nimi konstruktivně vypořádat) je zen. Ten však není použitelný pro celou kulturu založenou na vědeckém poznáni či dokonce civilizaci.

       Na závěr dejme ještě jednou slovo Aristotelovi [Metafyzika, Alfa II., 1]: „...Jsme tedy povinni správným způsobem živit vděčnost nejen vůči těm s jejichž názory souhlasíme, leč rovněž vůči těm, kteří hlásali názory mnohem povrchnější, neboť i ti vnesli svůj vklad rozvíjejíce naše myšleni... To se týká i těch, kteří rozmlouvali o pravdě! od některých filosofů jsme dokonce přejali myšlenky a jiní zas filosofové umožnili objeveni se tamtěch.“ To přece řekl nejen o sobě, ale i o Z.N. a ostatních.