Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Dvě knihy, respektive jedna kniha rozdělená do dvou svazků, a to antologie SF povídek „Navštivte planetu Zemi“ a „Vesmír je báječné místo pro život“ se krátce po sobě objevily na pultech knihkupectví. Ale jejich žlutočerné hromádky metály jako sníh na slunci a vyhladovělí čtenáři se na ně nevrhli jak by se dalo očekávat.

       Domnívám se, že jedním z důvodů relativně malého zájmu o obě knihy je v prví řadě nepříliš podařená obálka. Obal je prvním lákadlem čtenáře. Žlutá obálka s malými, na sebe nenavazujícími, kupujícímu nic neříkajícími obrázky připomíná „moderní“ obálky z dob před více než dvaceti lety. Pro dnešního čtenáře je však nezajímavá. To, že obal prodává, je sice známé heslo, tady však spíše od koupi odrazoval a to i mne, přestože jsem si v zásadě chtěl obě knihy koupit! Že se jedná o tradiční řešení obalu knihy není omluva, spíš ukázka ustrnuti na překonaném výtvarném výrazu. Ačkoli nejsem odborník na výtvarné umění, musím konstatovat, že ke koupi nenabádaly ani vnitřní ilustrace, které jsou dalším místem, se kterým se potýká zájemce o koupi s knihou. Ilustrace v obou svazcích výrazem i technikou na sebe nenavazuji a netvoří jednotnou a ucelenou výtvarnou tvář knihy. V některých případech kresby vypadají jako násilně vytržené z amerických komicsů a to notně starých, jinde se zase tváři moderně a jsou řešeny „jakoby“ fotografickou technikou a podobně. Ta nejednotnost a zmatenost vadí. To, o čem mluvím, lze nejlépe dokumentovat např. na stranách 67, 131 a 189 I. dílu.

       V druhé z knih pak výtvarný doprovod dopadl ještě hůře. Např. sled kreseb s ženskou tváří, v obměnách opakovaných na stranách 121, 127 a 129 vzbuzuje u člověka spíše odpor a ošklivost.

       Ale vraťme se k obsahu obou knih. V prvé řadě nutno - pochválit, že se odpovědni redaktoři neuchýlili k osvědčené taktice vydavatelů detektivek, kteří vydávají antologie často tak, že z minulé jednu či dvě povídky vypustí a nahradí novými, Druhou kladnou skutečností pak je to, že na českou scénu sci-fi uvádí obě knihy některé autory, kteří jsou u nás málo či dokonce úplně neznámí.

       To by mohlo být i pro mne důvodem k nadšeni. Po přečtení knížek ve mě zůstalo místo nadšení z dalších dvou knih sci-fi na našem trhu spíše rozčarování. Směs povídek je značně různorodá a mimo vynikající příběhy, jako jsou např. Curvalova povídka „Ani propisku, ani bonbón“, či Fyfeho „Jiná doba, jiné mravy“ a další, jsem brzo narazil i na povídky, které těžko snáším. Typickou ukázkou by mohla být povídka Juliette Raabeové „Opačným směrem“.

       Pln podezření jsem se začetl do předmluvy a doslovů: A také do WHO is Who. A ajta, samé VIP! Jedna vedle druhé.

       A tak hurá do vysvětlivek tam, kde jak praví slavný film, nám „nastavují zrcadlo“. A taky ano, Jaroslav Veis si zde pochvaluje, jaké moderní a rafinované povídky byly do výběru zařazeny. Například „Palubní rozhlas“ Super VIP Ursuly K. Le Guinové.

       „No tak, čtenáři, přiznejte se, kdo jste poznal, že to není vlastně o kosmické lodi, ale o těhotenství Kary Jane Watt?“ Přiznán se, že jsem to nepoznal. Domníval jsem se totiž, že jsem si koupil knihu sci-fi příběhů a nikoliv knihu o řešení biologicko-filozoficko-emancipačních problémů nastávajících, vysokoškolsky vzdělaných moderních matek.

       Ovšem také jsem nepoznal přesně, o čem by měla vlastně být „Planeta sedmi masek“ od Gérarda Kleina. Četl jsem ji znovu, stejně jako Le Guinovou a to pod dojmem vysvětlivky J. Veise, že to tedy vlastně nejsou příběhy sci-fi, ale jen jakoby příběhy, oblékající se v těžko stravitelný obleček Nové vlny. A nebo spíše příběhy, a s toho podezírám většinu těchto autorů, schovávajících se za Novou vlnu a za zdánlivě neortodoxními přístupy, chabou zápletku a plytké řešení rozvláčného děje.

       A tak jsem po dlouhém rozpitváváni došel k názoru, že zde pravděpodobně onen slavný francouzský autor řeší mě těžko pochopitelné zhnusení sebe sama nad svoji „bílou kůží"; vždyť „černá je krásná“.

       Domnívám se, že zařazení podobných děl do výběrů překladu sci-fi já zásadním omylem a nikoli nějakou vymožeností či ukázkou světového rozhledu.

       Mezi odborně se sci-fi zabývajícími pracovníky nakladatelství a mezi průměrnými čtenáři je zásadní rozdíl, kterého si nechce zdá se, nikdo všímat.

       Prokousávajíce se Dunou, Nadací a pěti-set stránkovými antologiemi v angličtině či jiných jazycích, odkládají odborníci „obyčejnou“ sci-fí do koše a křáčí vzhůru k požitkům vyšší estetické a filozofické kvality, zapomínajíce, že stále platí, že nejprve se musím naučit zpívat Ovčáci, čtveráci, abych přes taneční hudbu dospěl po dlouhé cestě k symfonii. Každý ví, že naženu-li mladé ze základní školy na symfonii, a pustím-li to tam do nich, jen tak bez přípravy, „na husto“, víckrát je nikdo na koncertě neuvidí. Pustíte-li do nich ještě párkrát takovéhle dílo Le Guinové a Kleina a Roffeta, přestanou mladí, ta základní obec čtenářů, brzo číst sci-fi knihy. A ti, kteří často složitě a s osobním nasazení pro věc připravují jejich vydání brzo zjistí, že se to bohužel neprodává. Nikdo nebude mít zájem.

       Myslím si, že je chybné předstírat, jak jsme v poznávání světa sci-fi daleko, a na jaké „specialitky“ se těšíme. Když neznáme základní sci-fi literaturu, která vycházela v zahraničí desetiletí, která popisuje dobu hrdinství a výbojů kosmonautiky a pronikáni do vesmíru a celé to uvědomění si, že jsme nejen občané Země, ale i občané vesmíru, je zbytečné předkládat čtenáři příběhy, rozebírající vnitřní pochody nám nepochopitelných hrdinů. Ostatně, pokud si chci přečíst něco o odcizení, přečtu si Kafku a ne Le Guinovou. Prostě proto, že když chci číst sci-fi, chci se v první řadě pobavit. Nečetl jsou totiž v originálech stovky zahraničních zábavných příběhů a nejsem přesycen, ale lačen a pak, v otázce lidských pocitů je prostě Kafka lepší.

       Ostatně jak diskutabilní je takové počínání, je nejlépe vidět na povídce „Velkoprodejna“ od Roffeta. Dílo, líčící hrůzu pokřivených, osobních i zbožných vztahů a pocit zavalení vyrobenými věcmi a potravinami, jakož i problémy s distribucí těchto hor zboží, lze těžko předkládat někomu, kdo musí stát dvě hodiny ve frontě na trička z Řecka.

       Zabíjíte si čtenáře, vážení! Budoucí čtenáře. Nechtě Le Guinovou v klidu a nebo ji tiskněte ve Světové literatuře, pro labužníky, ale vydávejte nejprve Mivenna, Windhama, Heinleina, Zelaznyho, Herberta a ostatní.

       Teď předpokládám, že budu obviněn ze staromilství, ale to vůbec tak není. Zásady pro sci-fi literaturu, které razil Campbell jsou dodnes platné a ty hlavní jsou myslím shrnuty v myšlence, že příběhy sci-fi musí být skutečně příběhy. Příběhy vypravované srozumitelným jazykem, příběhy kvalitní a na úrovni doby.

       „Nová vlna“ je podle mne překonána a co je důležité ve svém hlavním proudu se jako sci-fi literatura neosvědčila. Řešila většinou pseudoproblémy na základě povrchních a heslovitých tezí tak, jak bylo zvykem v šedesátých letech, odtržená od světa i od lidí, nečtitelná, zmatená a nic neřešící a to přesto, že jako další etapa vývoje byla nutná a posunula sci-fi o kus dál. Tak jako celé hnuti šedesátých a začátku sedmdesátých let změnilo svět.

       Pokud chceme čtenářům překládat skutečně moderní sci-fi, překládejme raději literaturu, které se někdy říká kyberpunk, což u nás na hanlivý podtón a tak raději používejme jejího druhého názvu „neuromantismus“. Autoři neuromantismu a je to vidět i na filmech, jak nás o nich informuje i Mladý svět v již citovaném seriálku, jsou poučeni neúspěchem Nové vlny (u čtenářů a diváků, a to přes všechno vychvalování kritiky) a zařídili se podle toho. Jádrem jejich prací jsou charakterní příběhy s pečlivě propracovaným dějem a postavami vykreslenými do perfektních a přesvědčivých detailu. Propracováni pozadí příběhu a činů jejich protagonistů a domyšlení vývoje techniky a světa, který se kolem nás prostírá, je jejich hlavní devizou. To jsou myslím, příběhy těžko pochopitelné (v některých aspektech). Možná že v detailech ano, v každém případě by však byly čteny a chápány jako celek, jako pozitivní přístup ke světu i věcem kolem nás. Kvílení a babrání ve vlastních bebíčkách a traumatech či výlevy agresivních hysterií, což je tak příznačné pro Novou vlnu, hippies, a vše co s tím souviselo, je snad již za námi. Když překládat ze zahraničí a já jsem všemi deseti pro, tak mimo klasiky sci-fi překládat skutečné dnešní autory, jako Gibsona, Johna Shirleye, Sterlinga a Beana a další.

       Ty jistě budou čtenáři s chutí kupovat a číst. Autory, kteří k mladým promluví dnešním jazykem, kteří budou k počítačové generaci mluvit o počítačích. Už se na ně těším a doufám, že se dočkám.

       Závěrem jen to, že pokud se obě knihy prodají a já myslím že ano, nebude to ani tak díky kvalitě povídek celého souboru, spíše diky tomu, že si k lepším povídkám prostě musím koupit i ty špatné, protože mi nic jiného nezbývá. Sci-fi literatury se u nás vydává jako šafránu.

       Jenže takový „úspěch“ mne příliš neuspokojuje. Připomíná to pasáž z jistého hlášení sportovního plaveckého oddílu: „Výsledek byl průměrný. Nic jsme sice nevyhráli, ale taky se nikdo neutopil.“

       Literární revue. Recenze, ohlasy, názory, kritika.

       Neprodejné. Neprošlo Jazykovou ani stylistickou úpravou. K tisku s IK.