Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Čtenáři SF, ale nejen oni, se konečné dočkali vydání povídkového cyklu Franze Fühmannova kniha sedmi povídek je uvozena autorskou předmluvou, v níž čtenářům, hlavně však asi literární kritice autor ozřejmuje svůj vztah k science fiction:

       Dvě stránky předmluvy lze shrnout do odpovědi FF na otázku, zda píše SF! „Ne"!

       Následující jeho povídky pak ukazují, že ji přesto píše, i když to není jeho záměrem, SF mu vsak svou formou a možnostmi nových úhlů pohledu na realitu, ba celou novou optikou (a to jsou hlavní atributy moderní SF) umožnila vyslovit to, co by jinak říci nedokázal, či ve své době nesměl (první povídku cyklu napsal už v roce 1974).

       Že jde skutečně o SF se nejlépe ukazuje na už zmíněné povídce Bezmocnost. Je, mimo jiné, skvělou ukázkou zpřístupnění filozofického (a v SF interpretaci i fyzikálního) problému, zda je chování vesmíru (a tedy i člověka, nebo naopak) jednou provždy daná, či zda alespoň myslící stvoření (člověk) může svůj osud měnit, zda má svobodnou vůli v tom smyslu, aby se choval jinak, když nu nějaký stroj času ukáže co učiní v budoucnosti.

       Čtenář, ještě pod bezprostředním vlivem dočtených povídek, nejde o lehkou ani jednoduchou četbu a jazyk překladu ji nijak neusnadňuje, začne číst doslov překladatele Hanuše Karlacha, kde by očekával zasvěcený komentář přečteného. (Komentář o to potřebnější, neboť povídky FF se nevyčerpají prvním čtením a jistě by se daly překládat více způsoby).

       Místo toho začne HK ztvrzovat to, co již autor řekl ve své předmluvě. To, co FF říká na necelých dvou stránkách, HK rozvádí na deseti. Začne tradičně zkoumáním historie fantastických motivů v literatuře, povýtce však na německém materiálu. Dochází pak k „zajímavým“ závěrům a generalizacím, které i kdyby měly nějakou platnost, nemohly by přesahovat německou jazykovou oblast.

       Posuďte sami, k čemu vede nedostatek konkrétních znalostí moderní světové science fiction a jejího vývoje a terminologická neujasněnost v otázce literárních žánrů. HK říká:

       „Komerční zájmy kapitalistických vydavatelství vyčleňují literaturu s prvky vědecké utopie jako zvláštní žánr, s ostatní prózou neslučitelný; směšují tu špatnou literaturu s dobrou a vydávají ji bez jakékoli seriozní diferenciace ve speciálních edicích. Tím působí zmatek i v mnohých hlavách jejích lepších tvůrců...“.

       Odolám pokušení citovat dále a řeknu jen, že HK popírá jakoukoli literární souvislost mezi špatnou a dobrou SF. Proto také SF nazývá neexistujícím „žánrem“. Netuší asi, že o tomto (neexistujícím) žánru, který si vymysleli knihkupci a nakladatelé, jen u nás napsali a vydali své knihy M. Genčiová, 0. Neff, D. Slobodník a že jinde ve světě je SF předmětem jak studia tak i výuky.

       Netuší, že oni lepší tvůrci SF (popleteni edicemi, v nichž vychází) podstatně využívají díla svých předchůdců, jejich kulis, rekvizit, ale i čtenářovy připravenosti ji přijímat. Ani FF by bez znalosti literární finty stroje času z majetku arzenálu SF nedosáhl takové naléhavosti výpovědi a bezprostředního dojmu determinace. A stejné tak čtenář, pokud nepřipraven „druhořadými“ příběhy o putování časem s nahlížení do budoucnosti, bude místo estetického účinku povídky FF vystaven spíše otázkám typu: Je to vůbec možné, není v tom nějaký protimluv?

       Nechci zpochybňovat autoritu HK v oboru německy psané literatury. Pokud však na základě své znalosti SF této jazykové oblasti (a zřejmě nijak hluboké, HK je překladatelem dobré i pokud možno velké literatury) chce soudit o SF jako takové, bere na sebe riziko, že se zesměšní.

       Svou způsobilost jakkoli komentovat současnou světovou, ale i naší SF zpochybňuje nejlépe sám svými výroky.

       O povídkách FF, jež na rozdíl od tradiční SF neextrapolují výsledky přírodních věd, ale domýšlí principy věd společenských říká: „Domníván se, že takovýto typ sci-fi, typ společensko-vědecké utopie takové důslednosti, dosud nevytvořil nikdo.“

       Toto nuže vyslovit jen někdo, kdo nikdy nečetl díla S. Lema, bratří Strugackých, K. Boyeové, U. K. Le Guinové ani našeho J. Nesvadby.

       Ostatně mezery HK budou asi větši, v povídce Pavlova papírová kniha FF používá pasáže z povídky F. A. Villierse de l'Isle-Adam Naděje. Přestože tato vyšla česky ve sbírce Noc pod gilotinou (MF 1969) překládá ji HK znovu, a dokonce přes němčinu.

       Nepovazoval bych za nutné reagovat na vše, kdyby HK prezentoval své názory na SF v kulturní rubrice některého časopisu, kde se to i při minimálním zájmu časopisů o SF diletantskými a nekvalifikovanými soudy na toto téma jen hemží, leč HK učinil svou tribunou doslov ke knize a znehodnotil tak vlastně část našeho kulturního bohatství. Pokud bude Fühmannova kniha živá, a dá se očekávat, že dlouho, potud bude doslov HK škodit správnému pochopení SF a jejímu místu v literatuře.