Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Dne 3.11. v pět odpoledne vstoupil do jedné z učeben Městské knihovny Ondřej Neff, aby zde v rámci cyklu přednášek o literatuře pověděl přítomným posluchačům svůj názor na to, co je to horor. Protože jsem byla jediná z fandomu, kdo tomuto představení přihlížel, byla jsem vyzvána k reportáži, ale protože jsem to nevěděla předem, reportáž má četné mezery dané smutným stavem mé paměti. Ale vraťme se zpět do knihovny.

       Přítomní, jejichž věkový průměr už dávno přesáhl telecí léta, s úžasem sledovali muže ve fantastickém (alespoň pro mé oko) svetru jakoby ze zlatého brokátu a v kostkovaném saku, kterak se neohroženě poušti do hrůzného tématu.

       Ondřej zahájil povzdechnutím, že s povídáním o hororech to je u nás jako se skupinovým sexem v Bulharsku. Seděla jsem vpředu a neviděla do tváře přítomným postarším dámám a pánům (čehož lituji), ale cítila jsem zezadu jakési ustrnutí. Ondřej pokračoval v rozvíjení své zajímavé myšlenky. Pravil, že ve Francii skupinový sex obnáší to, že se sejde skupina dam a pánů a ti spolu souloží. Ve Švédsku je to stejné, ale účastníci radovánek se přitom navíc fotografují. U nás se lidi sejdou, aby se na ty fotky dívali, a v Bulharsku - ti mladší posluchači se vzadu pochichtávali - a v Bulharsku vypadá skupinový sex tak, že si lidé vyprávějí, co na těch fotkách viděli, když byli u nás. No a stejné to je, uzavřel Ondřej, s naším povídáním o hororech. Horory u nás stoji na samém okraji literatury, zcela v nemilosti jak kritiků, tak i většiny autorů. Jak řekl Ondřej doslova, je to snad proto, že horor je odvrácená tvář socialistického realismu, je tím vším, čím socialistický realismus není. Horory prostě v naší literatuře chybějí.

       A co je zajímavé, dodal, chybějí v literatuře všech malých jazykových skupin. Čím to asi je, ptali se v duchu hloubavější z posluchačů (já ne), a Ondřej jim nabídl své vysvětlení: je to snad tím, že je zapotřebí určité kvantity, aby přerostla v kvalitu. A horor vyžaduje dokonale zvládnuté literární řemeslo.

       Jak se vlastně liší horor od ostatních žánrů? To jsem se ptala v duchu dokonce i já. „Mezi vámi jsou lidé, kteří ví o hororu nejmíň patnáctkrát víc než já,“ lichotil nám Ondřej (během přednášky aspoň dvakrát) „takže vám své názory nevnucuju, jsou to prostě jen moje názory,“ zbavoval se odpovědnosti za fakta, která všichni žíznivé očekávali. Nicméně ti, kteří o hororu nevěděli patnáctkrát víc než Neff, dokonce ani polovinu, se fakt dočkali.

       Horor se liší od ostatních žánrů mimo jiné tím, že při hodnocení jeho kvalit se uplatňují jiná než estetická kritéria, zjevil nám Ondřej. „Je to stejné jako u pornografie,“ dodal a mnozí opět ztuhli. „Zatímco pornografie má v konzumentu iniciovat - řečeno počítačovou terminologií“ (operátorské údobí v Ondřejové životě zanechalo, zdá se, své stopy)“ - jeho erotické okruhy, horor má podobnou mimoestetickou funkci: vyvolat děs a hrůzu. Jiný záměr nemá.“

       Ondřej pokračoval něčím, co nazval triádou znaků, které charakterizují - „podle mne, nikomu ovšem tento názor nemíním vnucovat“ - horor.

       Tak za prvé dávky ohrožení hrdinů v hororu jsou vetší, než připouští naše zkušenost. Toto překročení zkušenosti má horor blízké s naším hýčkaným SF, a jím se taky liší od žánru thrilleru. V thrilleru jde taky o hrůzu, ale ta má přirozené a zdánlivé pravděpodobné příčiny. Ondřej uvedl jako příklad thrilleru případ muže, spadnuvšího ze střechy výškové budovy a houpajícího se na kšandách, které se o cosi zachytily. Nešťastníkovi běží na pomoc hasiči s plachtou, ale kdosi v ní vystřihl díru; je to napínavé, ale ne neskutečné. V detektivce nebo thrilleru jsou dávky ohrožení hrdiny přísně snesitelné.

       „Horor těží z faktu, že pro prožitek hrůzy není podstatné, jestli má reálnou nebo fiktivní příčinu,“ pravil Ondřej a nechápavým to vysvětlil na následujícím příkladu: chodce v opuštěné uličce vyděsí cikán s kudlou (Ondřej důstojné odmítl při té příležitosti možné nařčení z rasismu), ale stejně ho vyděsí pouhý stín popelnice, který v něm představu cikána s kudlou vyvolá.

       Horor staví na hrůze z nadpřirozeného ohroženi nebo z vnitřních stavů psychiky, tvrdil dále Ondřej.

       Druhým podstatným a nutným znakem hororu je bezmocnost hrdiny. Hrdina s třetím daném v karate, kterého v uličce zastavil cikán se směšným řeznickým nožem (tedy směšným pro majitele třetího danu), není ten správný hrdina pro horor, to už spíš ten ubohý cikán.

       Při té příležitosti vzpomenul Ondřej oblíbený trik, patřící již tradičně do výzbroje autora hororu - totiž zdánlivou záchranu. To je když hrdina šťastně uprchne smečce bestií a vpadne do svého bytečku, a tam ho čeká bestií desetkrát tolik.

       Posledním z Ondřejovy triády znaků je důraz na individuální prožitek. Ondřej připomněl některé SF povídky, líčící hrozící záhubu celých národů, lidstva ba i planet, a přece nechávající čtenáře ne-li chladným, tedy vlažným. Zato ohrožení jedinkého hrdiny, hrdiny, s nímž se čtenář ztotožnil, dokáže zježit chlupy po celém čtenářové těle.

       Pak Ondřej připomněl Liberec a cenu Jakuba Arbesa (připomněl mně, ostatním v učebně podal informaci o její existenci. Hrklo ve mně: termín uzávěrky se blížil, což byl skutečně horor).

       Na závěr vznesl Ondřej do pléna otázku, zda je dobře, že se u nás horory zatracují, nebo ne. On za sebe by povolil vše, kdyby o tom ovšem mohl rozhodovat, ale jakýpak by to mělo vliv na určité skupiny lidi, kteří třeba filmy se supermanem ovládajícím karate berou jako návod k zdokonalení vlastní techniky obtěžování pokojných občanů?

       Pak se rozpoutala diskuse (já se z vrozené plachosti diskusí moc neúčastním) a vystoupili v ní dva lidé, jejichž názory mi osobně připadaly scestné, ale Ondřej byl k nim mnohem shovívavější. Jakýsi pán obvinil Ondřeje, že opomenul jiné horory, například povídky Kafkovy, na což Ondřej podle mne případně namítl, že mu to připomíná spory kolem SF: je Epos o Gilgamešovi první sci-fi nebo ne? Nejde o vedlejší efekty způsobené autorovým záměrem, ale o záměr sám: Kafkovým cílem jistě nebylo rozjektat čtenáři zuby.

       Pak se přihlásila jakási paní a podpořila předchozího diskutéra v jeho názorech, navíc namítala, že se u nás horory píšou a ne že ne, ale za příklady uváděla jen jména zcela nepovědomá (alespoň mně ne) nebo ojedinělé povídky ve sbírkách jiného zaměření. Paní si ovšem získala Ondřeje jinak, oslovujíc ho „pane profesore“, za což jí on srdečně poděkoval.

       Posledním vystoupivším posluchačem byl pán, který doporučil plénu sbírky hororů Moje najmilejšie strašidla a Strašidla najstrašnéjšie, při nichž se prý děsně bál.

       Ondřej vida, že více diskutujících není, podotkl, že doufá, že nás neotrávil, a že nás doma čekají maminky a tak se snad rozejdeme.

       Nevím, nakolik zpříjemnil ono čtvrteční odpoledne těm ostatním lidem, ale já si rozhodné nestěžovala.