Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

       F.Novotný: Nešťastné přistání, Čs. spisovatel 1988, odpovědný redaktor Pavel Kosatík.

       Bylo by asi zajímavé vědět, jak se měnil v průběhu času výběr rukopisů pro první knížku Franty Novotného. Slyšela jsem, že byla vypuštěna Legenda o Madoně z Vrakoviště, která by celkový dojem z knihy zásadně změnila. Zato je tu povídka Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát, která je zřejmě volným pokračováním Madony: čtenář určitě lituje, že svět, který je tu jen naznačený, s vládou „ekonomistů“, s kosmonauty exkomunikovanými a přitom využívanými pro zásobování upadající civilizace technikou z Vrakoviště, není blíže popsán a využit pro nějakou objemnější promyšlenou věc - abychom z toho my scifisté měli nějakou radost.

       Povídky jsou většinou kultivované, brilantní, psané krásným literárním stylem, s častými odkazy na Bibli nebo jiná umělecká díla, takže celkový dojem je /tak nějak se vyjádřil i pan Pechar/ jaksi estétský, l'art-pour-l artismus nebo sci-pour-scifismus. Tyto povídky jsou scifisty /typu ZR/ vysoce oceňovány, protože se nekrčí v chlívečku osvědčeného českého sci-fi humoru a nenapodobují ani anglosaské či neffovské dobrodružně silácké drsňárny. Jejich vůdčím motivem je humanistický patos, vyplňují určitou mezeru v naší SF tvorbě, zdá se, že pokračují v čapkovské tradici - v tom dobrém smyslu.

       Ale něco jako by jim přece jen chybělo. Pan Pechar očekává / a s ním většina běžných čtenářů/, že opravdová literatura bude hledat odpovědi na specifické historické otázky, před kterými jako národ stojíme, čili, řečeno civilně ji, bude zkrátka o tom, co nás momentálně nejvíc bere. A v tom je tahle knížka zklamáním, protože třeba problém výchovy dětí pomocí robotů a tím způsobené psychické deprivace rozhodně není tím, na co by čtenáři čekali /i když se to chápe obecněji, jako degradující vliv technické civilizace na psychiku či jako problém dětských domovů/, skoro bych řekla, že tak dokonalého zpracování a obdivuhodného talentu, jaké vidíme v povídce Koně se také střílejí, je na takové téma prostě Škoda.

       Dvě povídky se od této linie odlišují: o humorné Venuši Kallipygos bych bez váhání usoudila, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Bára Ježková/ a skutečně myslím něco takového o prefabrikovaných krasavicích napsala/. Poslední povídka A čím jste vy? by se snad dala označit jako ryzí socialistický realismus. Má zřejmě nejblíže ke Královně Šumavy, se všemi reáliemi našeho života jen mírně posunutého do budoucnosti, s kvokajícími kancelářskými slepicemi, byrokraty inhibujícími skutečně tvůrčí práci, s tím, jak jsou lidé nuceni uchylovat se k „svépomoci“ a obcházet předpisy, využívat známostí a nepořádků a občas i něco ukrást, aby si zachovali přijatelné podmínky pro život. Líbí se mi naprostá otevřenost, je to jistě psáno bez autocenzury a týká se to našich skutečných problémů, ale zas mi vadí určitá polopatičnost a naivita. Autor vlastně polemizuje s novinovými úvodníky, zda práce /rozumí se mechanická, institucionalizovaná práce/ má být jediným smyslem života. Prosazuje, že je potřeba přiřknout větší hodnotu koníčkům, třeba modelování plachetnic, zkrátka takové tvůrčí, radostné Činnosti, která se na první pohled zdá samoúčelná. Jenže toto hlavní poselství mi připadá tak trochu jako plácnutí do prázdna - vždyť ty novinové úvodníky sotva někoho z nás přesvědčily. Ovšem základní téma - nemožnost seberealizace v byrokratické společenské mašinérii a chválu pábitelství - považuji za dobré, ze všech povídek sbírky nejlákavější a nejnosnější. Zkracování se mi však líbilo nejméně.

       Copak čtenář scifista, ten už si v Novotném najde, co ho zajímá; ale bojím se, že člověk, který vezme knížku do ruky náhodně, nepocítí dostatečně silné emoce, aby se dychtivě pídil po dalších Frantových opusech. Za což možná nemůže Franta a možná ani Pavel Kosatík, který, věřme, dělal, co mohl, ale může za to plíživě postupující perestrojka: než kniha stačila vyjít, stala se zkrátka málo výraznou.