Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

       Dámy a pánové,

       Vláďa Kostiha mě požádal o přednášku s názvem Svět vědecké fantastiky. Zřejmě pod vlivem 19. konference (asi narážka na nějaký bolševický podnik) mi z toho vyšel spíše projev.

       Pár slov úvodem: nebudu mluvit o světě světové science fiction, k tomu by se zde jistě našlo mnoho povolanějších, já se omezím na naši domácí půdu, chcete-li píseček. Nicméně slovo svět v názvu zůstává a srovnávání se světem se nevyhneme.

       (Ještě se předem omlouvám našim hostitelům, že nebudu používat místního dialektu a budu tedy místo vědecká fantastika říkat science fiction či SF, místo Celostátní setkání příznivců vědecké fantastiky řeknu Parcon a místo fanouškovská obec fandom.)

       Tak tedy Náš svět vědecké fantastiky. Podle mě, a na tom se asi všichni shodneme, se skládá ze dvou neoddělitelných, leč rozlišitelných částí. Jednou z nich je svět SF jakožto literatury a ostatních uměleckých žánrů, sem přiřazuji i tvůrce, vydavatele, překladatele SF, zkrátka profesionály. Druhou část tvoří fanouškovské hnutí. O tom se někdy říká, že by fungovalo dál i kdyby přes noc veškerá SF zmizela. A něco na tom bude, čím je člověk větším fanouškem, tím obtížněji hledá čas na čtení. Podle mě by ale ono hypotetické fungování nemělo dlouhé trvání. I když se totiž ukazuje, že SF není potravou fandomu, alespoň ne jedinou, určitě je tmelem, který jej spojuje.

       Tyto dvě komponenty světa moderní SF (nejen u nás, ale i kdekoli jinde) se navzájem doplňují, částečně překrývají, vyměňují si ideje i jejich nositele, vzájemně se podněcují a obohacují. Není asi třeba uvádět a vypočítávat konkrétní příklady, celý život našeho fandomu je toho dokladem. Připomenu jen, že světová SF už je dnes svým rozsahem jednotlivcem neobsáhnutelná, zvláště pak u nás, kde není možné se na ní specializovat, a neumřít hladem a tak je třeba k jejímu zmapování kolektivní zkušenosti celého fandomu.

       Podle mě má smysl hovořit o moderní SF jen pokud uvažujeme obě tyto složky současně. V opačném případě hrozí nebezpečí , že budeme zavaleni nesourodou tříští knih a příběhů, jak se to obvykle stává oficiální literární teorii při střetnutí se SF, vizte např. stať P. Pavlovského ve Světové literatuře 2/88. Vymyslet definici SF od zeleného stolu se, zřejmě z nedostatku rozumnější činnosti, pokoušeli besedující v nedávném Literárním klubu (to je televizní pořad o literatuře). Pocit trapnosti, který toto vystoupení zanechalo v divácích je snad dostatečným signálem marnosti takového počínání.

       SF nelze uchopit (a ani pochopit) jen jako součást literatury, SF je stejně dobře i předmětem sociologie. (Tou rozumím vědu, která by se vážně zabývala životem člověka ve společnosti, jeho vztahy k ostatním lidem a mechanismy a strukturami, jimiž si je zprostředkovává.) Nejsem si ale jist, zda se někde taková věda provozuje!

       Nicméně to nemusí být tak velkou závadou, když hovořím o světě SF, hovořím vlastně hlavně o nás, kteří jsme se dnes sešli v Ostravě. Přemýšlejme o sobě, o světě a o SF sami, naše sebepoznání to je ta definice science fiction.

       Vzal jsem si svou výzvu k srdci, mám tak před vámi náskok, a pokusím se už jen útržkovitě naznačit, k čemu jsem došel.

       Mám zato, že přes dlouhou tradici vědeckofantastické literatury, kterou se tak rádi chlubíme u nás, autorské podhoubí skutečně moderní SF teprve vzniká. Doposud nelze nalézt v naší SF žádný z rysů kolektivnosti, vzájemného ovlivňování a usměrňování ani soutěže a konkurence, což jsou podle mě podmínky, v nichž se ve světě rodí a žije moderní SF. Toto vše nacházím až u skupiny, možná se jednou bude říkat generace, autorů Parconu. Ta pro mě má oproti zavedeným autorům ještě jednu přednost: (stručně řečeno) zatímco první se snaží o dobrou literaturu, která pak bývá řazena do SF, druzí se pokouší o dobrou SF, která je, když se povede, literaturou (někdy velkou).

       Konkrétněji: Všichni ti Dubové, Nohejlové, Pluhařové, Švejdové, kteří v poslední době zavítali do krajiny SF, a koneckonců i Páral, píší dál svůj mainstream, kde SF prvky fungují jen jako pikantní koření v nijak vábném guláši.

       Tím si sice usnadňují přijetí do literatury, kde (alespoň teoreticky) jsou shledávána lehkými díla, jež nehovoří k dnešku a o současném člověku, ale čtenář-fanoušek se ptá, zda jde ještě o SF. Od té očekává fascinující obraz jiného světa, jež by obstál (ten obraz i ten svět) sám o sobě a byl vzhledem k naší realitě do jisté míry autonomní, obraz, který k dnešku promlouvá silou svého výrazu a nikoli skrze průhledná podobenství.

       V tom vidím úkol a naději pro parconské autory: Adamoviče, Hlavičku, Hauserovou, Kmínka, Novotného, Olšanského, Pecinovského, Procházku a další. Nechci tvrdit, že by bez fandomu a Ceny Karla Čapka zmínění autoři vůbec nepsali, ale dalo by se prokázat, že by struktura jejich díla byla jiná. Četl jsem onehdy článek o spisovateli Josefu Stefanu Kubínovi, začínal v časopise, který poskytl první příležitost několika stům, snad tisícovce psavců. Z nich se asi u desítky projevil výraznější talent, ale pouze Kubín, respektive jeho dílo prošli zkouškou času a přetrvalo do dnešní doby.

       Takový časopis dnes nemáme, ani scifisti ani nikdo jiný, a ještě roky mít nebudeme, možná to bude i tím, že to trochu závisí i na nás.

       Co ale máme, je Cena Karla Čapka, v příštím roce se dá očekávat, že počet jejích účastníků překročí tisíc. I poměr prokazatelných talentů je podobný jako ve zmíněném článku, a kdo bude čten i v příštím tisíciletí, to ukáže čas.

       Ani jsme se nenadali a abychom se začali chystat k oslavě výročí vzniku prvního SF klubu u nás. V dubnu příštího roku to bude deset roků od chvíle, kdy skupina matfyzáků (byl jsem jedním z nich) nevěda co činí a co rozpoutává, založila sf klub Villoidus. Je výborné, že už nejsme na samém počátku, škoda jen, že jsme o 10 let starší, bez prokazatelného zmoudření.

       Jedno výročí už ale máme za sebou. V červnu roku 1978 vyšel v Literárním měsíčníku článek Ludvíka Součka Přímluva za budoucnost. Ten, a pak článek Jardy Veise v Mladém světě, jenž na Součkův přímo navazoval, a hlavně zpráva o Součkově úmrtí na konci roku 1978, to vše dohromady bylo impulsem pro vznik organizovaného fandomu u nás.

       Když vznikal první fandom ve třicátých letech v USA, bral svůj počátek ze stránek „palpových“ magazínů, jež nikdo, kdo měl zajištěnou existenci, či ukončené všeobecné vzdělání nečetl, natož aby je bral vážně.

       My můžeme odvozovat svůj původ od Literárního měsíčníku a Mladého světa. Z naznačených podobností můžeme usuzovat na naši světovost, z rozdílů pak na náš svéráz a příslib specifického československého přínosu.

       Děkuji za pozornost.