Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Cesta do Bratislavy zpravidla začíná volbou dopravního prostředku. S ohledem na variabilní možnosti své peněženky dostaly tentokrát rozhodující hlas ČSD a nastupoval jsem tedy v pátek 11.11.1988 ráno do rychlíku ozdobeného jménem oblíbeného tvrdého salámu v napjatém očekávání, jakého překvapení se dnes od tohoto podniku dočkám. Zklamán jsem skutečně nebyl. Šoky jsem toho dne utrpěl dva. Když jsem loni cestoval tamtéž vlakem na Dracon a celou cestu jsem prodrkotal zuby i ostatními částmi těla v podchlazeném voze určeném patrně pro dopravu Polárky, ani zdaleka jsem netušil, že mě totéž čeká zhruba o rok později. Druhý šok jsem utrpěl, když jsme na okraj Bratislavy dosupěli v souladu s jízdním řádem. Bohužel jen na okraj.

       Na hlavnej stanici se člověk dopídí zajímavého zjištění, že znalost místa může být spíše na škodu, neboť za dobu, co jsem toto město ignoroval, v místech, kde měly být autobusové zastávky, stála stěna neprostupná i čtvrtou dimenzi. Po absolvováni složité obcházky chodbami stanice, v niž počet osob dychtivých cestování naznačoval, že problém přelidněni už není záležitosti daleké budoucnosti, jsem odjel prvním autobusem, který se mi namanul, a slastně bez újmy na zdraví vystoupil nedaleko Hurbanova náměstí, kde jsem zahájil exkurzi po bratislavských knihkupectvích. Nebyl jsem zklamán, nebol se mi podařilo zakoupit povídkovou sbírku Socha Venuše, již jsem o několik hodin později překvapil i značný počet domorodců a dokonce mi za ni nabídli i částku značně převyšující obnos do ni vložený. Potěšilo mě, že na každých dveřích je pak pečlivě vylepen plakát Istroconu /a to i zevnitř/!//. Hustota bratislavských knihkupectví je značná a počet kupujících v nich relativné nízký, k čemuž v nepřímé úměře stoupá ochota prodavaček a počet s-f titulů na pultě; navíc byly volně k maní i čtyři svazky Julese Verna.

       Po romantickém hledání zastávky autobusu č. 30, kdy jsem v jednu chvíli začínal závidět těm, co se narodili na druhé straně ulice, jsem už poměrně bez potíží trefil na místo konání, kde už z dáli velká nesvítící reklama hlásala, jak velká akce se tu děje. Plakátek na dveřích vybízející občany k tomu, aby navštívili burzu, mne utvrdil v jistotě. Tím zajímavější bylo následné zjištění, že se pohybuji v prostoru chronicky vyplněném dětskými punčocháči, svetříky, kazajkami, válenkami, hračkami a jiným obdobným balastem a že ne každá burza je burza v tom nejpravějším slova smyslu. Diky informované příslušnici neozbrojené ochrany tohoto mumraje, která mě ochotně nasměrovala do jedněch z mnoha stovek dveří, jsem se rázem ocitl ve víru přípravných prací předznamenávajících svým typickým ruchem každou akci pořádanou nadšenci. Hlavní organizátor celé show pobíhal dle předpokladů z místa na místo a rval si poslední vlasy z hlavy i chlupy z kníru v bezmezném přesvědčení, že vše, co ještě před dvaceti čtyřmi hodinami bylo zcela jasné a stoprocentně zorganizované, se právě zhroutilo a že už se mu to nikdy nepodaří dát dohromady, netuše, že, to, ostatně jako obvykle, dohromady dá. Je pochopitelné, že nával hostí, kterým zajistil nyní už neexistující ubytování v nedalekém hotelu /likvidace ufounů, hlodavců či jiného obtížného hmyzu/, ho mohlo přivést do stavu totální deprese, naštěstí o nocleh v poslední fázi připrav požádali pouze tři fani mužského pohlaví, což se snadno vyřešilo ubytováním v soukromí. Takže po neobyčejně krátké noci prožité ve společnosti dvou vzájemně se nesnášejících ptáků anduláků nastalo kýžené, byt poněkud mrazivé ráno 12. listopadu.

       Reklamní akce /násobená ještě ranní rozhlasovou relaci, v níž Vlado Srpoň sugestivním hlasem vysvětlil všem, co měli v pořádku uši, oč přijdou, když nepřijdou/ vykonala své. Přesný počet návštěvníků Istroconu mi není znám, ale při úvodní přednášce byl rozlehlý sál slušně zaplněn. Beseda s nakladateli /pohříchu se dostavili k lítosti všech pouze zástupci dvou nakladatelství ML a Smena/ vyústila nakonec v soubor výmluv, proč SF nemohou či nechtějí vydávat v hojnějším počtu a zejména v lepším výběru autoru, proč není možná koordinace s českými nakladateli apod. Nepříliš hojné dotazy z pléna toto dogma ještě umocnily a navenek to tedy vypadá, že je vše v pořádku.

       Zajímavější byla výstava sci-fi umění, jíž dominovala díla Kaji Saudka stvořená pro seriál bratislavské televize Okna vesmíru dokořán. Krom toho mě zaujaly ještě dojímavé artefakty symbolizující už nevím co, ale sestavené prokazatelně z chodících mozečků, z nichž jeden byl dokonce opatřen hodinovým strojkem /v provozu/ se svérázným kyvadlem. Dopídil jsem se dokonce informace, že tak nějak by měla vypadat cena udělovaná slovenskými kluby, utajeno mi zůstalo, komu a za co. Další program Istroconu bohužel poněkud zadrhl, neboť oproti původním předpokladům se nedostavil kýžený počet překladatelů, takže ohlašovaná beseda s nimi nuceně odpadla, a přednáška o historii slovenské SF byla odložena na odpoledne, aby se pak vůbec neuskutečnila. Takto se zlatým hřebem stala burza s následnou dražbou, na niž exceloval Vlado Srpoň se svou nevyčerpatelnou zásobou hlasového fondu. Těžko říct, zda trh je již nasycen, ale v sále bylo patrně přítomno víc zvědavců než dražících, takže maximální vydražená suma /205,- Kčs za Labyrint/ nedosahuje ani hodnoty 0,3 pavlíků.

       Morem všech podobných akcí jsou dva fenomény, které sice-výhodně slouží jako lákadlo pro širší veřejnost, v druhé fázi však brzdí a komplikují vše ostatní. Skoro bych se přimlouval za to, aby pro video /jež však se SF zpravidla úzce souvisí/,a počítače /jež se SF souvisí pramálo/ byly pořádány zvláštní cony, kde by se příslušní maniaci mohli vyřádit, a pak by většina normálních návštěvníků neodbíhala neustále někam do zákulisí, aby ji náhodou neušel čtyřiadvacátý díl Vetřelce apod. Díky videu totiž neměl kdo poslouchat Žarnayovu přednášku a program ve velkém sále prakticky ustal po vykonané dražbě.

       To však neznamená, že se přestaly dít zajímavé věci. V baru během podávání kávy a limonády bylo možné /bez tlačenice/ shlédnout videoklipy, o principu jejichž výroby se zatím ani ČST, ani Supraphon patrně nedoslechly, navíc pak rozkošné záběry ze sci-fi plesu. Vyvrcholením v tomto směru pak byly záběry z autentického rozhovoru s Jánem Kresánkem-Ladčanem, dosud žijícím autorem zatím první prokazatelně napsané slovenské sci-fi, o níž se autoři rozhovoru dozvěděli až od samotného autora. První slovenská sci-fi pod titulem Smaragd vraždí vycházela v roce 1935 ve Slovenském večerníku v Ostravě /vydával Melantrich/ a zatím se ví o existenci jediného dochovaného exempláře, jenž je ve vlastnictví autora /odmítl zapůjčit/. Jaká to příležitost pro archivní maniaky! Hledejte!

       Na závěr pak ještě jedna výzva: Sféra hodlá uspořádat celostátní putovní výstavu visaček /z conů, klubové apod./ Proto, kdo máte a můžete - pošlete.

       Konec Istroconu jsem se už nedočkal, v nejlepším jsem jej musel opustit a nastoupit do autobusu směr expres Devín.

       A ještě na vysvětlenou, proč se tento příspěvek jmenuje tak, jak se jmenuje. Když jedete z centra Bratislavy směrem ke Slovnaftu, možná, že si ani nevšimnete malého vodního toku, který překonává silnice pár set metrů před cílem. Tento tok sluje Malý Dunaj a proto veškeré dění, o němž jsem se zmiňoval, se skutečně odehrává na Žitném ostrově.