Interkom: KZG

Nebudu vás napínat. Nevymýtí. Alespoň do té doby, dokud bude páchat dílka ve stylu „Soumraku kouzelníků“. Slyšte! Slyšte! Na pouhých 206 stranách /včetně ilustrací/ se vědecky a dialekticky vypořádává s mytologií, magií, vznikem a vývojem vesmíru, Země, života, člověka, společnosti, kultury a civilizace. Břidil Aristoteles musí v hrobě ronit krvavé slzy - kolik toho musel napsat on, aby se na úrovni pouhopouhé starověké vědy vypořádal alespoň s částí těchto problému!

Pomineme-li nabubřelý úvod, dostane se nám hned na první stránce poučeni o tom, co že je to vědecká metoda, doplněná vzápětí dvěma příklady ze života, které jsou možná vhodné pro Macha a Šebestovou z 3. B, čtenáři staršímu deseti let se však musí nutně jevit jako infantilní. No a pak to teprve vypukne. Obžalovací spis obviňuje záhadologii minulou, současnou i budoucí celkem z 16 neodpustitelných hříchu. Nestačíme se však ani nadechnout a autor je začne páchat sám. Téměř všechny, aby snad o něco nepřišel - přeháněním a nepřesnými údaji počínaje, přes spekulace a nedoložené prameny až k poněkud nedůvěryhodnému tvrzení o ušlechtilých snahách, které vedly k napsání této knížky.

Když se tedy čtenář dozvěděl, co je to za hříšníky všichni ti autoři spekulativní literatury, poušti se Kukalův spolubojovník Jaroslav Malina s ohromnou vervou do lidových léčitelů, rozborů základů mytologie /pohříchu poplatným již poněkud zastaralým představám/ a posléze elegantně přeskočí na psychologii.

Na pranýř se dostává: Aristoteles, Lavater, Gall, Kretschmer, Kahuda. Vskutku zajímavý výběr. Na druhé straně jsou pochváleni za své psychické kvality hoši jako Mozart, Born, Hurník, Holub,

Následuje kapitola, která je v podstatě nejhodnotnější z celé knihy. Zdeněk Kukal zde předvádí /byl systémem středověkých kabinetů kuriozit/ celý výkvět starších i novějších záhadologů - katastrofistů se stručnými charakteristikami jejich názorů. Vzhledem k tomu, že část z nich je pro nás neznámá, lze ji doporučit i lidem, kteří by při čtení celé knihy spolehlivě pracovali k náhlé příhodě srdeční.

O něco podobného se o kousek dál pokouší Jaroslav Malina, který si vzal na mušku příznivce archeoastronautické teorie. Když však dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco první označuje záhadology za pošetilce a přetvořitele přírody v nejhorším smyslu, druhý jde dál a šmahem zařazuje katastrofisty k nihilistům a příznivce návštěvy mimozemšťanů v prehistorii rasisty. Při vší úctě se domnívám, že se jedná o výroky na hranici žalovatelnosti.

Ale konec dobrý, všechno dobré. Zdeněk Kukal se pokouší utišit rozbouřené vody až do té míry, že - světe div se! - vyjadřuje záhadologům /tedy jen některým, aby bylo jasno/ svoji vděčnost. Neboť /cit./ „... polemika je vždy důležitá a užitečná“.

O tajemno, záhadologii a vědecké kacíře se tedy protentokrát bát nemusíme. O to větší hrůzu mám však z toho, že se na hrubý pytel začínají šít hrubé záplaty. Kdeže loňské sněhy jsou - v propadlišti zmizely Součkovy inteligentní a vtipné hrátky s historií, za své vzal nádherně popularizační sloh Jiřího Grygara, jakmile se přestal věnovat velkému třesku a komentuje dílo předešlého, jako nepotřebná byla nakonec odvržena i skromnost Zdeňka Kukala prezentovaná v úvodu jeho Atlantidy ve světle moderní vědy. Kam se ztratilo počtení a změnilo se v chvatné plení koukolu brigádou narychlo sehnaných vědců, která musí dodržet agrotechnické lhůty očisty národa od pavědy?

Přečetli jste si doporučenou četbu z minula? Jakpak se vám líbila Fantastická zoologie? Pokud jste ji opravdu četli, narazili jste jistě i na dvě velice interesantní kapitoly. První z nich se skrývá pod exotickým názvem Lámed Wau. Zopakujme si ji:

„Na světě žije a vždy žilo třicet šest spravedlivých lidí, jejichž posláním je ospravedlňovat svět před Bohem. Jsou to Lámed Wauové. Mezi sebou se neznají a jsou velmi chudí. Jestliže dojde člověk k poznání, že je Lámed Wau, neprodleně umírá a nějaký jiný Lámed Wau, často v jiné části planety, zaujme jeho místo. Aniž by něco tušili, jsou utajenými pilíři, na nichž spočívá vesmír. Kdyby jich nebylo, Bůh by skoncoval s lidským rodem. Jsou našimi zachránci, ač o tom nevědí.“

Tolik tedy staré židovská vize. V islámu odpovídají Lámed Wauům Kutbové. Nic vám to nepřipomíná? Nemyslíte, že je to docela přijatelný způsob jak sledovat vývoj cizí civilizace? Nenápadní uprostřed masy lidí - a pak že je scifi bůhvíjak originální!

Třikrát denně obcházel Krétu a házel balvany na ty, kdo chtěli vystoupit na břeh. Rozžhavený do jasné červeně objímal lidi a tím je zabíjel. Byl zranitelný pouze na patě. Kastor a Pollux a Dioskurové vedení čarodějkou Médeiou ho nakonec usmrtili.“

Jak dojemně pochmurný příběh ochranného robota dávné civilizace. Proč objímal lidi? Stěží je chtěl zabít - to mohl udělat mnohem racionálnějším způsobem. Hledal zdroj energie? Kontakt? Poslední z bronzové rasy. Není to nádherný námět?

Knížka, která vyšla příliš pozdě Arnold Mostowicz: My z kosmu. Přeložil Ludvik Štěpán. Polemickou část napsal Pavel Toufar. Vydala Práce 1988, 57 000 výt., 35,- Kčs.

Polský bestseller roku 1977 dorazil do našich krajin s křížkem po funuse. Čtenářstvo zhýčkáno Vzpomínkami na budoucnost, Jitrem kouzelníků a Tušeními není ochotno sdílet nadšeni polského publicisty pro záhady minulosti. Část z nich je dnes již uspokojivě vyřešena zkostnatělou vědou, zbytek je povětšinou notoricky známý dokonce z takových masmédii jako je časopis Ctění.

Hledal jsem tedy alespoň nějakou sjednocující teorii - něco ve stylu Součkovy představy strašáků proti řádícím mimozemšťanům - ale bohužel. Knížka je prostým souhrnem řady více či méně neortodoxních názorů bez ohledu na to, co z toho kterého vyplývá. Výsledkem je jistá schizofreničnost textu. Tak například hned v úvodu odsuzuje Atlantidu slovy dr. Vladimíra Anivského jako nesmysl, zatímco v kapitolách následujících o ní na několika místech píše div ne jako o dokázané historické skutečnosti, která se do učebnic dějepisu nedostala jen trapným omylem. A tak dále a tak podobně. Osvěžující jsou jen některé pasáže s dosud běžně neopisovanými teoriemi /archa úmluvy coby producent syntetické stravy z řas/ nebo rozšíření dosud jen zlomkovitých znalostí řadového příznivce záhad /komplex mýtů afrických Dogonů!/.

Kdo čekal alespoň od Pavla Toufara vybočení z šedi průměru byl zklamán také. Autor sice použil, jak sám píše, 7,5 kg materiálů ze svého archivu, ale jen proto, ale přes polovinu přidělených stránek věnuje svým třem oblíbeným tématům - vesmíru, kosmonautice a pátrání po mimozemských civilizacích. S problémy naší minulosti se vypořádal velice stručně a s patřičným odstupem. Prý si máme počkat na veledílo jeho přítele Stanislava Haniše, který nám to všechno vysvětlí za něj.

Pokud bylo záměrem nakladatelství odradit čtenáře od konzumace záhadologické literatury, je na dobré cestě. A to všechno s čistýma rukama s pomocí dlouhých vydavatelských termínů. Jak prosté, že?

Rubriku připravil Vladimír Mátl. Příště: Partitura stará miliardy let. Z které planetární soustavy pocházel Jahve? Atlantis ve světle moderní záhadologie /l. část/.