Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Využívat prostředků, postupů i pouhých rekvizit science fiction jako specifického metaforického jazyka, který prostřednictvím budoucnosti nebo jiné mikroreality hovoří o současnosti, není ani zakázáno, ani nedoporučováno. Spiše naopak, je to dnes docela běžný, „legální“ a zejména nejednou umělecky velmi účinný přistup k realitě. I v českém kontextu nalezneme dosti příběhů - povídek i románů, které, ač zasazeny např. do budoucnosti nebo do kosmu, chtějí se skrze neskutečnost zmocnit skutečnosti a současnosti. V tomto ohledu u nás silně působí čapkovská tradice, i když je třeba přiznat, že ne všichni autoři ji opravdu dále rozvíjejí. Mnozí ji totiž rozmělňuji a za Čapkův odkaz se pouze alibisticky skrývají.

       Také Eduard Martin (nar. 1952) patři mezi ty autory science fiction, kterým nejde o technické extrapolace, nýbrž o metaforické definováni člověka a jeho humanistické podstaty v konfrontaci s rozvojem lidské civilizace. Pokoušel se o to v příbězích předchozích knih z oblasti vědecké fantastiky (Největší Skandál v dějinách lidstva. Manžel z Marsu), pokouši se o to i v deseti povídkách třetího svého souboru Půjčovna manželek (1988), který ve Středočeském nakladatelství a knihkupectví otevřel edici Futurum, věnovanou původní domácí vědeckofantastické tvorbě.

       Jak napovídá už název knihy, leccos ze svých úvah Martin věnuje instituci dnes tak málo pevné a „státotvorné“, jakou je manželství. Koneckonců k úvahám v tomto směru jistě vybízí neúprosná statistika. V knize se tak dočteme o nejedné svatbě, dočteme se však také, jak všechna manželství dříve nebo později narážejí na místní (planetární) nebo dobový úzus či dokonce zákon. Tyto překážky však manželské svazky nejen nezruší, ale, jak tomu má také správně být, utuží. V povídce Láska v Modré galaxii takový vztah vyvolá řetězovou reakci a posléze změnu zákona o povinných rozvodech! K manželským úvahám přidává Martin též úvahy o podstatě lásky, ženské kráse a jejím konvenčním charakteru atp. Nic nového nebo nově. Dočítáme se omšelé pravdy, nepřehlédneme ani mravokárně vztyčený prst. Neboť přehlédnout nelze.

       Povídky, v nichž po přečteni vytušíme anekdotický půdorys, se vyznačuji rozvláčností, myšlenkovou rozmělněností, marně hledáme alespoň překvapivou pointu. Snaha o humor zůstává snahou. A tak se dobereme nakonec vždy jen moralistních pouček, které každou povídku završuji a v podstatě vlastní pointu nahrazuji. Otázkou zůstává, zda to pro povídku - nejen vědeckofantastickou - stačí.

       Nijak originální není ani Martinovo zacházeni s potenciálem literatury science fiction. V příbězích vládne místo tvořivé, konstruktivní spekulace nenápaditá libovůle - někde se mimozemšťané odlišují počtem noh. Jinde mají speciální zákon o rozvodech, na jiné planetě jsou vybaveni půjčovnami partnerů. Světy i příběhy, které se v nich odehrávají, jsou formulovány vágně, bez nezbytných zdůvěrňujících detailů. Proto metafora o nás a teď (a také potom) zůstává chudičká, abstraktní, nepřitažlivá. Čímž nemyslím jen vnější stránku věci. Nemá co strhnout, zaujmout.

       Soubor Eduarda Martina Půjčovna manželek je knihou únavných schémat myšlenkových i formálních. Je knihou didaktických lekcí a jen málo nápaditých nápadů. Půjčovna nabízí pouze partiové zboží. A to se týká nejen manželů a manželek závěrečné titulní povídky.