Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Následující řádky jsou míněny hlavně jako doplňující poznámky se sem tam tím nějakým názorem. Snad, ač autor, mohu mít názor na vlastní knížku.

       1/ Antologie, vydaná pod názvem Nešťastné přistání, se měla původně jmenovat Legenda o madoně z Vrakoviště a mimo titulní povídku měla obsahovat ještě dvě navíc - Pád na nebesa a Příšpulek do různého. Obzvláště mě mrzí, že s titulní Madonou vypadl i Pád, neboť s omilostněným Človíčkem tvoří něco, co sám pro sebe nazývám Triptych. Je totiž spjat stejnými kulisami, které, aniž vím proč, padly čtenářům do oka.

       Snad je potěší informace, že všechny chybějící povídky jsou zařazeny do sbírky, kterou se mi chystá vydat nakladatelství Blok. A těm obzvlášť nedočkavým mohu sdělit, že ještě dříve bude Pád na nebesa k přečtení na stránkách Villoidu. Tím ovšem s Vrakovištěm a „ekonomisty“ zdaleka nekončím. V pomyslném šuplíku /u mne spíše v lepenkových deskách, naštosovaných v knihovně/ pomalu zraje náčrt románu z téže epochy. Má to být odysseovský příběh prvního Skokana se zatímním názvem Návrat za sto tisíc let.

       2/ Povídku Koně se také střílejí jsem psal s jediným úmyslem - ukázat, co z člověka udělá nedostatek lásky a zájmu. Můj Starman /povídka byla napsána daleko dříve, než jsem vůbec mohl tušit, že existuje stejnojmenný film/ touží po lásce a po zájmu, pro tyto věci zabíjí a je zabit.

       Každodenně jezdím do práce vlakem ve společnosti hulákající mládeže. Sedám na sedadla, která ti mladí rozřezali, na hlavu mi padá aktovka z police, kde oni vylámali příčky. Jsem nucen z úst něžných dívek poslouchat slova, kvůli kterým se já, otrlý námořník, musím červenat. Nikdo mi nevyvrátí přesvědčení, že příčinou tohoto chování je nedostatek lásky a ztráta zájmu. Jako u Starmana. A je úplně jedno, zda tento jev byl vyvolán selháním lidí či jejich náhradou roboty nebo zvířaty /viz početná literární díla, kde frustrované děti se patologicky upínají na zvířecí miláčky/.

       Psal jsem tuto povídku z daleko prostšího důvodu, než je odpověz na nějakou specificky historickou otázku. Psal jsem ji pro vlastní sebeobranu. Když už nechodím na fotbalové stadióny, nechci být zabit ve vlaku, cestou do práce.

       3/ Je mi jasné, že dnes sotva kdo čte novinové úvodníky. I když z dětských let si pamatuji doby, kdy se jim dokonce věřilo. I jistý Pavel Kohout věřil. Ale to přece vůbec není důležité. Jestli se někdo stane Členem brigády socialistické práce a tak se vlastně zaváže z hlediska morálky zcela podvodně, že bude mimořádně plnit to, co právně vyplývá z jeho pracovní smlouvy, pak pro /ne/fungování společnosti je zcela bezvýznamné, zda to učinil z naivního hlupáctví či z prospěchářského kariérismu a kvůli pěti stovkám za rok, o které vlastně okrádá ostatní.

       Z těchže důvodů je též jedno, zda ing. Bernášek, hrdina poslední povídky mé knížky, novinové úvodníky čte, nečte, či jim věří nebo nevěří. V tom i onom případě je nucen mocenskou centrálou, stejně jako všichni ostatní včetně mě a Evy Hauserové, se těm úvodníkům podřizovat. A tahle podřízenost mi připadá spíše děsivá než naivní, obzvláště když mám možnost pozorovat její důsledky - lidi jako bezmocné přívěsky strojů - přímo pod nosem. Mám do fabrické haly pět kroků. Ovšem takhle jsem to v roce 1985 napsat nemohl. To by mi z knížky vypadla další povídka - důkaz, že i já jsem nakažen autocenzurou.

       4/ Přiznávám, že závidím Ivanovi Kmínkovi, O. N. a Jardovi Veisovi, jak píší. Hutně, dynamicky, rytmicky sekaně. Opovažuji-li se přirovnat jejich styly k rocku nebo k heavy metalu, pak mně nezbývá než do konce života psát v melodiích Strausových valčíků.