Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Jaký je rozdíl mezi hrdinou a postavou? Asi ten, že na postavu se nekladou žádné zvláštní požadavky, neříká se, co se od ní chce a co by měla. Kdežto chudákem hrdinou už je tak nějak předem manipulováno, už předem na svém ubohém hřbetě nese náklad požadavků, očekávání, nároků a úkolů. Prostě promítá se do něj, co by se MĚLO a co by se CHTĚLO, zvenčí, voluntaristicky. Je to stejné, jako když se píše o naší současné realitě, jaká by MĚLA být a jakou bychom ji CHTĚLI mít. A je to totéž, jako když se požaduje, aby literární dílo mělo nějaké VÝCHODISKO, ukazovalo nějakou CESTU nebo něco na ten způsob. To je přece pustá kravina. Literární dílo není příručka o správném chování ani příručka od Sally. Kdo požaduje, aby literární hrdina ČELIL OBTÍŽÍM a BOJOVAL S PŘEKÁŽKAMI, je duševně retardovaný a má v knihkupectví požadovat knihy Vhodné pro čtenáře do dvanácti let. V tom věku totiž normální, neretardovaní jedinci začínají vnímat realitu v celé složitosti a dovedou ocenit její přiměřený, odpovídající umělecký odraz.

       Zpravidla totiž, vytyčí-li se předem, že hrdina má být aktivní, příběh má mít východisko atd., dojde ke zmrzačení, deformaci tohoto uměleckého odrazu. Viz. Půlnoční běžci. Nebo takový Páral. Jeho hrdinové jsou bytostně aktivní, ale jeho svět jako celek v těch prvních, dobrých knihách nevyznívá nijak radostně. Když se pak začal nutit do toho východiska, začíná z jeho děl čouhat čím dál víc ta průhledná schématická kostra. Nedovedu si v současné literatuře představit takovou možnost, že by hrdina, zdravě se potýkající a překážkami, a příběh s východiskem mohl existovat v nějaké umělecky vysoce hodnotné knize. Je to proto, že naše vidění reality se rozkládá a zjemňuje, že okamžitě odlišíme banality, fráze, klišé, schémata, že skepse vlastní našemu pohledu osvětluje věci jaksi z jejich rubu. Takový hrdina, nepoznamenaný našimi hořkými zkušenostmi a naším podezíravým či poťouchlým pohledem, by byl nepřiměřeně a nepravdivě zjednodušený, nemohli bychom se s ním identifikovat, resp. mohli by se s ním identifikovat jen retardovaní jedinci.

       Ta dobrá vůle, takové to předpisování, co bychom chtěli mít a jaké bychom to chtěli mít, to je fatální a zhoubné. Umění musí být naprosto spontánní.

       Tak, teď jsem se vyzuřila a ještě bych namátkou /na tom, co jsem v poslední době četla/ ukázala, že právě skrz antihrdiny lze skvěle analyzovat, popsat, vylíčit, karikovat určitou dobu, její atmosféru, zatímco s aktivními a normálními hrdiny bychom se vůbec nikam nedostali.

       Tak v první řadě si vemte Kurta Vonneguta, který ovšem se svými postavami nakládá jako s loutkami strhávanými smrští svých groteskních, absurdních, ulítlých divočáren. Právě Vonnegut věří v obyčejnou lidskou slušnost a v těch jeho největších ujetostech cítíte právě nejintenzivněji tu bolestnou, naléhavou, úpěnlivou potřebu nějaké takové základní lidskosti. Ale běda, kdyby zanechal své metody a podstrkoval nám nějaké východisko! Naštěstí to neudělá a všichni i tak dobře chápeme, oč mu jde.

       Nebo dr. Živago. Mně osobně jde Pasternak přímo bytostně na nervy, ta zahlcenost lyrickými, bezprostředními dojmy místo nějakých názorů, postojů a intencí, jenže to všechno právě geniálně vystihuje atmosféru té doby i zřejmě nějakou takovou specifiku ruské duše, prostě myslím si, že žádným jiným způsobem by člověk nezískal lepši představu, celistvější dojem o určitém fenoménu.

       Nebo Sofiina volba. Sofie je typická antihrdinka, chová se zbaběle, snaží se přežít za každou cenu. Ne že bych toho Styrona považovala za vrchol literatury, ale jeho metoda ukázat tragédii takovéhle antihrdinky, která by za jiných okolností žila docela klidně a normálně, je zjevně lepší než třeba metoda Norberta Frýda v Krabici živých. Frýd, který na rozdíl od Styrona v tom koncentráku skutečně byl, totiž ukazuje hrdinství lidí, kteří neztratili tvář, organizovali odpor, pomáhali si a podobně. Jenže když to čtete, vůbec si neuvědomujete, v jakých strašných podmínkách se to všechno dělo. Protože Frýd ten otřesný a rozumem nepochopitelný fenomén koncentráku nacpal do těch morálních klišé, udělal z toho obyčejný příběh, a musel to udělat, když chtěl hrdiny a východisko. Styron správně vystihl, že zvířečtí a sadističtí esesáci nejsou zdaleka tak působiví, otřesní a ani podstatní jako ti, kteří jen puntičkářsky plnili svou povinnost a litovali se, že se musí dívat na ty hnusné výjevy v plynových komorách. Čili zase typický příklad, kdy hrdina bojující s překážkami neodhalí určitou dobu a určité jevy tak jako hrdina vláčený, manipulovaný, ponížený, deformovaný.

       A na závěr moje zamilovaná kniha - Spolčeni hlupců Johna Kennedyho Toola. Ať se jsou zahrabat všichni američtí schopní hoši! Toolův antihrdina, Ignácius Reilly, je totální psychopat, neustále vyřvává hesla o zkaženosti tohoto světa, sám sebe považuje za apoštola dokonalosti; matka, která ho udržuje při životě, ho vyštve za prací, což nám umožní nahlédnout do zatuchlých, rozpadajících se kanceláří upadajících firem, do života různých podivuhodných figurek. Ignácius zreformuje pracoviště, všude umístí rázné nápisy, ale papíry, které má zakládat, hází prostě do koše. Za to sklízí chválu, jak rychle pracuje. Pak vyzývá dělníky k boji a tak podobně, prostě je to úžasné a žádným jiným způsobem bychom nepronikli k ideovým klišé amerického života, jimž se autor vysmívá.