Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Motto: Ti všichni, ti všichni jsou fuč. Někdo je alergický na celer, mě naskočí pupínky, když uslyším vznešeně formulované heslo...

       Právě jsem zavřel knihu a plný dojmů se snažím psát. Tak se to asi nemá, ale přesto.

       Nová kniha voní teskem, barvou a člověčinou - po přečtení.

       Space opera je vlastně kovbojka, ve které muži se srdcem na pravém místě a kolty proklatě nízko vyměnili koně za rakety a pod nebem plným hvězd se ženou za dobrodružstvím. Dobrodružstvím plným zvratů a překvapení...

       „No dobře, ale co to má společného s předchozím odstavcem?“

       Mnoho - Měsíc mého života je space - opera jako vino, spíš jako pálenka, ostrá. Pálenka, která se musí vypít na jeden lok. A navíc - viz první odstavec - zanechá po sobě pocit, pocit člověčiny. Nepřeletí kolem vás s rachotem raketového motoru. Zůstavě ve Vás zachycená drápkem.

       Po tom všem, co jsem napsal, laskavý čtenář jistě pochopil, že jsem byl knihou nadšen. A má pravdu. Totiž abych se přiznal - libí se mi především dva literární druhy. První reprezentované - dejme tomu - tzv. tvrdou školou americké detektivky (Dashiell Hammet - Rudá Žeň) a druhý mírně melancholický , pocitový, kde se pod, třeba prostým, dějem skrývá námět k zamyšleni (Vadím Šefner -Skromný genius). Napohled zcela neslučitelné, a přece, Měsíc mého života nenápadně přechází z jedné polohy do druhé, aniž by se cestou cokoliv ztrácelo. V tom je ukryto kouzlo, které mě tak uchvátilo.

P.S.: Jestli Eva Hauserová tuto knihu podrobí takové kritice jako Čtvrtý den až na věky (byť jsem s ní v tomto jediném případě v koutku duše souhlasil), tak jí vyzvu na - samozřejmě, že slovní a veřejný - souboj, jakkoli jsem si vědom pošetilosti tohoto počínání.