Interkom: Jiří Čihař: Údolí moudrých hlav

Údolí moudrých hlav - povídka, která dala název celé sbírce, je jedna z mých nejoblíbenějších sci-fi povídek. Už z toho důvodu jsem četla celou sbírku povídek s nadějí na kvalitní četbu. A nebyla jsem zklamána. Sbírka je prolnuta vyspělou humanitou a moudrostí. Snad sloh trochu neodpovídá tématu, čekali bychom něco vzletnějšího, básničtějšího. Autor je ovšem vědec a strohost vědeckého způsobu vyjadřováni se projevuje i v jeho pracech literárních, aniž by jim však ubírala na čtivosti.

Ve většině prací se autor zabývá takzvanými paranormálními jevy. Činí tak velmi sympatickým způsobem, odpovídajícím obecné zkušenosti. Všichni jsme poznali, ať už z osobních zážitku, nebo okolí, takové jevy. Babičku, které něco vylétne z pusy, ani neví jak, a ono se to splní. Babička lamentuje i „Že jsem tu pusu nedržela!“ Pocit, že někdo blízký je v nebezpečí a potřebuje nás. Bereme to jako běžný jev, argoticky řečeno - jak chleba. Nic neobvyklého, to se prostě stává. Lidi, kteří jsou tímto způsobem obdařeni - nebo potrefeni? - to spíš obtěžuje.

Jiří Čihař má ve svých povídkách stejný pohled. Chlapec, který si vzpomíná na své minulé životy, je rád, když po úraze tahle jeho schopnost vymizí, což mu umožní normálně žít. člověk, který ví, že kdosi je v nebezpečí, nemůže, přes veškerou snahu, udělat vůbec nic. Snad proto jsme schopni a ochotní se ztotožnit s autorovým viděním světa. Přes zvolené téma velmi reálným, aniž by přitom postrádalo právě tu správnou míru fantazie.

Kniha je tištěna tmavě modrým písmem, tak tmavým, že jsem se musela zeptat jiných, jestli ještě dobře vidím, nicméně čte se příjemně. Horší je však technická úroveň tisku, některé stránky „ujely“ až do horního kraje a část písma je „uříznuta“. Což je škoda a autor si to rozhodně nezasloužil. Zato čtenáři by si zasloužili slevu!