Interkom: Milá Evo Hauserová!

Ve svém příspěvku Nerovné jubileum /Kmen č.31, 4.8.1988/ si Zdeněk Volný kromě jiného posteskl nad praktikami některých nakladatelství /z nedávných let/, která se dívala na žánr sci-fi, mírně řečeno, skrz prsty. Celé 31. Šišlo Kmene je věnováno tomuto žánru, a Z. Volný ve své stati pro sci-fi požaduje: „...poctivé a kvalifikované hodnocení, přihlížející pouze k objevnosti a estetické hodnotě uspořádání...“ A dále pokračuje: „Tak bychom měli rovněž vyhodnocovat i pokusy cizí a považovat je za plnohodnotné, k když se dobraly negativních výsledků jako třeba George Orwell či Jevgenij Zamjatin. ... Jen si je třeba stále uvědomovat, že našim úhlavním nepřítelem není nikdo cizí, ale jsme si jím sami, dopouštíme-li se chyb a omylů.“

Zlatá slova, a když je znovu a znovu čtu, nechce se mi věřit, že tentýž Z. Volný mi z překladu Turnérova eseje SCIENCE FICTION JAKOŽTO LITERATURA /čsp. Světová literatura 1988, č. 4, str. 211/ vyřadil následující, podle mého soudu zcela nevinný, odstavec i „Že by obávaným nepřítelem mohl být spise člověk než jeho rychle se rozvíjející technika, naléhavě zdůraznil Jevgenij Zamjatin v románě My /1920/, napsaném na základě přímé zkušenosti s člověkem - tyranem. Jeho podobenství a závěry patři dnešku stejně jako včerejšku. Nejslavnější z dystopií, román George Orwella 1984 , mohl v roce 1948 přidat už jen málo - vylepšenou techniku slídění a hrozivější metody omezování ducha. Tyto dva romány se asi udrží po několik let už jen díky své literární působivosti, zatímco daleko více oceňovaný román One/Jedna/ Davida Karpa vedle nich působí bezbarvě. Jeho představivost už patrně neúčinkuje na obecenstvo tak, jak působil román 1984, pokud nová svěží vnímavost nepřinese nějaké nové svěží pojetí. /Orwellova Farma zvířat, vytvořená jako podobenství, si vypůjčila námět z politiky a formu od Ezopa; je to fantazie, ale nikoliv vědecká.“/ /Konec citátu./

Na moji argumentaci, že zmínky o Orwellovi a Zamjatinovi jsou porůznu roztroušeny ve zcela nedávných publikacích o sci-fi /Kagarlickij, Genčiová/ a že o Orwellovi byla obsažná pasáž například i v Mladém světě, se mi v redakci Světové literatury dostalo odpovědi, že Mladý svět, to je něco jiného... Asi a tím naším úhlavním nepřítelem bude ještě dost práce. Odstavec chybí na straně 221 a nahradil jsem jej třemi tečkami, jak je to v takových případech obvyklé.

Ze Zamjatinova románu My je v citovaném Kmeni dokonce ukázka a román by měl vyjit v českém překladu v Odeonu. Proč to všechno uvádím? První důvod je „kouzlo nechtěného“ celého případu. Přitom si nechci ani v nejmenším na redakci časopisu Světová literatura stěžovat, vždy jsme navzájem vycházeli velmi dobře. Uvedená epizoda svědčí o kafkovských poměrech, ve kterých žijeme a připadala mi natolik kuriózní, že jsem se o ni chtěl s čtenáři rozdělit. Také mi posloužila jako záminka k uveřejnění onoho kontroverzního odstavce. Čtenáři sami mohou posoudit, že o nic převratného natož nebezpečného nešlo, a překlad eseje je tak úplný.

Zároveň bych chtěl využít této příležitosti k několika doplňujícím poznámkám ke zmíněnému překladu Turnérova eseje. Nesvědčí sice o autorových kvalitách, když svůj překlad ještě dodatečně komentuje poznámkami, ale otištění Turnerova eseje s sebou přineslo určité problémy. V jejich důsledku se výsledný efekt poněkud odchýlil od původního záměru. Od vydání VISUAL ENCYCLOPAEDIA OF SCIENCE FICTION, ze které byl esej přeložen, až k uveřejnění překladu ve Světové literatuře uběhlo deset let. Překladatelské poznámky původně měly sloužit jen jako vysvětlivky pod čarou, orientující mladšího čtenáře v tehdy u nás ještě nepříliš frekventovaných odborných výrazech. Protože Světová literatura rozsáhlé překlady teoretických studií běžně neuveřejňuje, byla celá práce koncipována jako „recenze s ukázkami“. Avšak udělat z doplňujících poznámek víceméně technického rázu spojovací text recenze, respektive komentář teoretické statě, nakonec nevyšlo tak, jak by si Turnerova práce zasloužila. Než byl pak překlad v redakci posouzen, zařazen do čísla a číslo vytištěno, uběhlo hodně vody. Další práce na spojovacím textu by jeho smysluplnost již neúnosně zpochybnila. To, že práce ani po deseti letech neztratila na aktuálnosti, svědčí zajisté o její kvalitě.

Myšlenky v eseji obsažené připadají mi významné a zvlášť potřebné právě dnes, kdy se žánr sci-fi dostal u nás z periférie nakladatelského zájmu do opačné krajnosti. Ti odvážnější nakladatelé prošlapali cestičku a vzali na sebe nezbytná rizika. Nyní je zřejmé, že žánr sci-fi má zelenou, a tak se všichni vrhli za laciným ziskem. Překládá a vydává se kdeco, velice často bez ohledu na kvalitu. Jistě, kvalitních předloh či dokonce kvalitních původních českých prací je málo. Avšak tolik proklamovaná přednost socialistické kulturní politiky, totiž důraz na kvalitu bez ohledu na hlediska komerční, se vytratila. Ostatně, to se netýká v kultuře jen sci-fi a netýká se to koneckonců jen oblasti kultury.

Chtěl bych do téměř jednohlasého choru velebitelů žánru sci-fi vnést trochu střízlivější tón; nadšené „chlácholy“ žánru spíše škodí než pomáhají. Proto také jsem s povděkem sáhl po Turnérově stati, protože to je ten pravý kritický hlas, který na poušti české kritické publicistiky žánru sci-fi chybí. Ať si nikdo nemyslí, že kritikem žánru je O. Neff. Čtu jeho „teoretické“ práce rád, ale je to spíš obratný esejista a historik žánru než kritik. Svými pokusy beletristickými pak jen dokazuje, že napsat dobrou beletrii je zatraceně těžké; „mnozí jsou povolaní, ale málokteří vyvolení“.

Znovu chci zdůraznit, co pokládám za jádro mnoha debat o hodnotě či vůbec potřebě žánru sci-fi. Žádnou literární, filmovou, divadelní, výtvarnou atd. práci nelze hodnotit jinak, než v rámci umění jako takového. Je tudíž nutné uplatňovat umělecká kritéria. Z toho hlediska je pak jedině důležité, zdali se jedná o dobré či špatné umění, nikoliv jestli to či ono dílo spadá do „přihrádky“ sci-fi nebo ne. Empiricky je pak dokázáno, že v těsné kazajce žánru umělecké dílo stěží vznikne; teprve tím, čím jde „nad“ žánr, má šanci aspirovat na hodnotné umělecké dílo. Výrazové prostředky žánru mu mohou /ale nemusí/ na této cestě jen pomoci. Turner ve své studii říká jinými slovy a s patřičným důrazem totéž.

Tím nechci zatratit žánr sci-fi jako takový. Konec konců jsme si řekli, že ta nejlepší díla sci-fi obohatila natrvalo krásnou literaturu o některé postupy a naopak. Chci jenom proklamovat skutečnost, před kterou zavírá oči většina ctitelů žánru sci-fi. Totiž, že samotný příběh ještě netvoří hodnotné umělecké dílo. Jak je těžké takové dílo stvořit, dokazuje velká část balastní produkce sci-fi, která sklouzla do parodie, frašky, „humoru“ - právě proto, že na víc než na karikaturu autor nestačil. Většina těchto podprůměrných autorů se možná snažila o vtipný či komediální příběh, ale právě proto, že nejsou Shakespeary, vyšla jim v lepším případě anekdota, v horším škleb. Umělecká literatura může dát nesrovnatelně hlubší a intenzivnější zážitky, než sebenapínavější animace bezduchých figur, či sebeabsurdnější skrumáž gagů. Týká se to samozřejmě i jiných žánrů a jiných uměleckých druhů /film, divadlo aj./. Jistě, mnozí z nás se spokojí jen s tou nejviditelnější složkou uměleckého díla, se syžetem. Proti četbě sci-fi, detektivek, comics jako prostředku okamžité relaxace nelze ovšem nic namítat. Stejně tak vytváření sbírky úpadkových žánrů a její zpracovávání může sběrateli přinášet estetické zážitky, které samotný předmět neobsahuje /anebo obsahuje jen ve svých špičkových dílech, která se už ale právě vymykají přísným hranicím žánru/.

Inteligentní člověk by však neměl ustrnout u algebry či rovnou u dětské skládačky. V této souvislosti lze nazírat celý problém nejenom jako záležitost literárně - uměleckou a vědní, ale také z hlediska sociologického. Mnohá velká díla světové literatury u nás nevycházejí. Popelkou jsou /z oblasti dobrého řemesla/ i mnohé žánry - například dobrodružná literatura, comics apod. Za této situace se ze žánru sci-fi a z průvodních jevů fandovství vytvořila jakási úniková oáza, ve které se houfují příznivci žánru se všemi příznaky drogové závislosti. Nejenom, že propadli četbě všeho, co nese nálepku sci-fi a kazí si vkus ohromnými záplavami kdejakého braku; zhoufování do fandovských klubů dokonce nevidí nic jiného, co by si zasloužilo jejich pozornosti. Jako každá vášeň, také jednoznačné propadnutí sci-fi odvádí člověka od ostatního světa na úkor rozvoje jeho osobnosti. Sci-fi je opium, které vytlačilo opia jiná, ale není o nic zdravější. Od zdrogovaného občana již se nelze obávat nepříjemných aktivit na jiném poli. Sci-fi ve funkci drogy pak slouží jako slepý kanál, kam jsou svedeny a kde se mohou rozplynout vášně, aktivity a schopnosti, které by jinde působily smysluplnějším směrem. Tím by však způsobovaly establishmentu přinejmenším bolení hlavy. Proto je sci-fi vítanou náhražkou onoho „hry“ ze známého „chléb a hry“ a většina fandů žánru není průkopníky nového směru, ale obětmi manipulace.

Každá droga však může být v přiměřené dávce lékem, anebo prostředkem přinášejícím úlevu od bolestí a stresů. Tak také chápu romány 1984, My, anebo třeba Pána prstenů, Narnii, Krazy Kat. Žánr samotný pak miluji jako ostatní úpadkové jevy z oblasti „umění /westerny, červenou knihovnu, budovatelské písně, happening, comics, cínové vojáčky a historický šerm/ neboť jejich místo v životě společnosti je nezastupitelné. Jen je nutné si uvědomit, že při hledání perel jsou důležité perly a ne bahno, a že nejenom perlami živ je člověk...

Milá Evo Hauserová!

Právě jsem dočetl Tvé roztomilé čtení „S Mlokem v batohu“ povídající mimo jiné o našem milém Klubu J. Verna. Když si to tak převedu do češtiny mé oblíbené literatury z mládí, tedy Rodokapsů, lze to přeložit jako zvolání Divokého Billa: „Cizinče, nejste hoden státi v trusu mého koně.“ Načež se rozhovořily colty (proklatě nízko zavěšené).

Leč to není vše, dozvěděl jsem se, že prý největší rány na moji poloplešatou hlavu předem zachytil neúnavný a obdivuhodný diplomat Zdeněk Rampas. Proto zde neprohovoří colty, ale verše, neboť tak se má hovořit k dámám. Domnívám se, že došlo mezi námi k malému omylu, my totiž nemáme rádi každou účelovou literaturu, pokud to není literatura pouze účelová, na příklad technická“, lékařská či jiná. Protože literatura, ta pro lidi, kteří mají rádi příběhy, ta je prostě hlavní literaturou, ať je o čem chce, třeba o ekologii, viz Bídné roky. Ovšem, jakožto tvůrce „konzumních, atd. blábolu“, použiji pro svoji odpověď raději klasika, stařičkého anarchistu a revolucionáře, Franze Gellnera, který by byl i tvému srdci jistě milý.

Takže základem omylu jsou na jedné straně Tvá intelektuální studia (tak rozkošně popsaná i s problémy velikými). Má proletářská léta po odstranění „bon“ (to není nic s Tuzexem, to byly slečny k dítěti) mne determinovaly k jiným pohledům na život. Společně s přáteli si tudíž myslím, že v literatuře a koneckonců v životě by měly být ženy půvabné a muži stateční a nikoli naopak.

Obdivuji nadšení pro ekologii, leč tavená do literatury mne děsí a znechucuje. Nemám rád prapory, jimiž se mává jen proto, aby se mávalo. Domnívám se, že svaté nadšení nikdy nic nevyřešilo. Romány o vraždách a spravedlivém potrestání vrahů ještě nezadržely ruku ani jednoho vraha. Leč kvalitní policista a kvalitní zákony ano. A tak osobně raději píši lidem o tom, jak mají pořádně topit a neznečišťovat vzduch. Mávat klackem nad hlavou se slovy „Krleš, krleš, bijte papežence“ mne nebaví. Podívej se na Čechy, co z nich a jejich vlasti po tom zbylo. Z toho svatého nadšení máme dodnes holý zadek. A byli jsme středoevropská mocnost. Tudíž: