Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

       /O.Neff - Přímluva za přítomnost - LM 6/88/

Ten Neffův článek je dost obsáhlý, zabývá se například reflexí reálného ve fantastickém, ale to bych ráda rozpitvala zvlášť a v jiných souvislostech. Teď se pozastavím nad jediným jevem: že totiž ten O.N. je k té naší české SF nějak nepřiměřeně laskavý. Chválí snad úplně všechno. Nevím, snad je to v tomto našem úseku časoprostoru příznakem /nebo, běda, i podmínkou/ profesionality.

       Třeba hned jak hodnotí Párala. Staví ho do jedné vývojové linie s Čapkem, což je podle mě trochu silná káva, protože si myslím, že Čapek vždy pronikl k podstatě společenských mechanismu, kdežto Páral ne. Leda že by to myslel tak, že Čapkovo dílo odráží tehdejší stav vědomí českého národa a Páralovo dílo stav dnešní /ano, ano, myslím to tak - zle a rejpavě/.

       Já osobně si myslím, že Pokušení A-ZZ je strašné, paskvil splácaný z páralovského hédonismu, maloměšťáckých snů a z jakési v potu tváře vykonstruované parodie socialistických ideálů. Válka s mnohozvířetem ještě ujde, ale vědy v tom přece není ani za mák, kdyby se to bralo jako opravdová SF, bylo by to naivní, didaktické - a je otázka, jestli jako mainstream to naivní a didaktické není. Asi taky. Země žen podle mě pojednává o totalitním režimu, ale skoro vůbec ne o vztazích mezi pohlavími /pokud nepočítáme ty páralovsky uslintané sexuální scény, které jsou samoúčelné/. A SF to prostě není, není a není! Je to pořád, současnost, Páral píše vždycky o současnosti, není tady stvořený konzistentní nový svět, nepůsobí to na čtenáře silou vize.

       Neff oceňuje dokonce i Otu Duba, který podle mě napsal Fantastické transplantace ve stavu gerontologického komatu, v posledním stádiu sklerózy, nebo z legrace, aby zjistil, co u nás papír ještě snese - zda opravdu všechno.

       Neffův příval laskavých pochval se nezastaví ani před Parconem, což je od něj hezké. Škoda, že nepochválí i sám sebe, v tom historickém sledu autorů by se vyjímal lip než Páral!

       Jako píchnutí připínáčkem mi připadala chvála Nesvadbovy knihy Hledám za manžela muže. „Komplexní výpověď o době a jejím myšlení,“ tvrdí Neff. Podle mě je to kličkování, křeč, zmatený, nerealistický a tendenční materiál, který dohromady nevytváří žádnou vyšší kvalitu /snad kromě těch vizí budoucnosti, které mají soudržnost a atmosféru/. Ta kniha je pomník bezmocnosti a zřejmě blokovaných možností psát o šedesátých létech pravdivě.

       Zkrátka celkové vyznění článku je velmi spokojené, kdežto já jsem přesvědčená, že můžeme závidět téměř kdekomu kdeco - třeba hned Polákům takového Zajdela.

       To české spisovatelské sebeuspokojení mě skutečně rozčiluje. Myslím, že nejsem sama, kdo pociťuje hlad po takových skutečně živých knížkách, nad nimiž by si člověk mohl říci - takhle přesně to cítím, tady je vyjádřena moje situace. Kdyby aspoň část produkce byla takováhle! To by mi pak vůbec nevadil ten zbytek.

       Zkrátka současné naší próze bych odpustila to, co v ní je, ale nemohu jí odpustit to, co v ní není.