Interkom: QUO VADIS CS-SF?

Necelý tucet let před začátkem třetího tisíciletí si Čeští a slovenští příznivci vědeckofantastické literatury opravdu nemohou stěžovat. Dřivé okrajový žánr sci-fi po dlouhých bojích, ústrcích i našich specificky Českých „teoriích krajní meze“ konečně došel k jakémuž veřejnému uznáni, řečeno slovníkem přestavby - dočkal se rehabilitace.

Je logické, že za každým „boomem“ následuje období optimistické konjunktury, která však zpravidla bývá vystřídána krizi, vystřízlivěním. Přiznám veřejné, že se upřímně těším, až se naše sci-fi literatura opět dostane do stavu krize, a bude vycházet velmi málo, ale zato kvalitních titulu, jak tomu bylo před lety. Fanouškové, spisovatelé, amatéři, organizovaná Část hnuti SF i tzv. „Černi“ a veškery další oficiální i neoficiální fandom - ti všichni mají své cony, fanziny, klubovny, vydavatele, urputně se bojuje za první České sci-fi periodikum. . . Až potud je to v pořádku.

Pokud se za známku bouřlivého rozvoje naši SF dají počítat stohy antologii, prolínajících se povídkových výběrů a sborníků, komíny z románu (viz. Páralovy pseudopokusy, nemluvě o švejdových povídkách) i svazku Karavany, příloh deníků i víceméně na sci-fi tvorbu zaměřených Časopisů, můžeme byt spokojeni.

A zase jsem se nechtíc (chtíc - samozřejmě) dostal k jádru věci. Česká a slovenská současná sci-fi hýří a srší lidovým, nazveme ho „sociálním“ humorem. Stejně jako výše jmenovaná postavička z laciných televizních estrád pro zbačkorovatělou část našeho národa.

Původní náplň SF literatury, vědeckofantastické vize, modelováni sociálních procesů či prostě tajemno všeho druhu, to vše je u nás odsouzeno k roli trapného prostředku k trapnému pokusu o trapný (zřejmě pouze autorův) výbuch smíchu. Sam mohu potvrdit, že tzv. humorná témata sama lezou z hlavy na papír. A Člověk si řekne: „Inu, proč nepobavit našince srandovní povídkou. . . „

Než zde rozeberu namátkou vybrané SF povídky profesionálů i začínajících autorů, musím podotknout, že mám velmi rád inteligentní, hravý, sarkastický i Černý humor, jenž je jedním z pevných pilířů angloamerické SF.

Emzáci přistanou na Zemi. Zatímco oficiální delegace jednají ve vyhrazených místnostech hotelu Intercontinental, pozemšti i nepozemští řidiči zjisti, že vlastně hraji stejnou karetní hru: mariáš! Ano - a tato skromňoučká pointa rozvedená na takřka 6 stranách obsáhlé knihy tvoři celou náplň povídky „Uměni“. Vodnáři žijící ve trojicích přinesou kdysi na naši planetu hru, která se (prý) jako jediná hraje ve třech. Nehodlám s autorem polemizovat, mohl bych na dalších řádcích vyjmenovat desítky zajímavých karetních her (primitivní kanastou počínaje) i sportovních odvětvi, jimž počet hráčů - 3 - velmi vyhovuje.

Jako obdivovatele Járy Cimrmana a jako pravidelného návštěvníka stejnojmenného divadla mne obestřely mrákoty po přelouskáni povídky „Co potěší selenologa“. Snad stačí jen telegrafický obsah - Cimrman na Měsíci... Vynechám-li spornou literární úroveň, tak nejenom mne zarazilo absolutní nepochopení všeho, co se našeho „největšího světového spisovatele, vynálezce, lyžaře a filozofa“ týče. (Citát z dopisu Z. Svěráka L. Smoljakovi).

Další lahůdka: povídka „Přistěhovalci“. Břéťa z roku „dva tisíce čtyři sta sedmdesát“ mluví půvabným lidovým slangem (Ach, pane Povondro z Války s mloky, vy jste uměl mluvit tak krásně spisovně nespisovně. . . ). Ze vzdálené budoucnosti k nám utíkají příslušnici syntetické civilizace, aby se u nás pobavili s našimi předky (dialogy typu: „Nebuď z toho vypytlenej, praděde. . . „) a hlavně aby nás vyjedli, aby se tu „rozvalili a pochutnali si“ na našem (prý) kvalitním jídle . . .

Jako národ jsme vždy, i v těžkých dobách naši existence, oplývali humorem, a to ne ledajakým. Pan Hašek, Werich, Poláček, Vlasta Burian, Šlitr, Grossman a mnoho dalších výtečných lidi budiž pro to důkazem.

Ale to, proboha, neznamená, že se všichni vrhneme na „děláni srandy za každou cenu“, poněvadž to vyžaduje optimistická a budovatelská doba. Vizme odstrašující příklady v hromadných sdělovacích prostředcích. Ano, pokud bychom žili z cela izolovaně, dalo by se nějaké to šlápnuti vedle pochopit. Ale my si přece můžeme přečíst stovky vtipných, nápaditých a humorných sci-fi povídek, novel i románů z celého světa. (Vynecháme-li upocené východoněmecké SF a nemastné neslané SF jugoslávské, bulharské a rumunské provenience).

Proč se někteří autoři sami staví do roli oficiálních bavičů? A proč takováto legrační „haha“ dílka vůbec vycházejí? Pravda - takto psaná a servírovaná literatura je zcela neškodná a spolehlivé bezzubá. . .

Ale je to vše opravdu nutné? Jsou Českoslovenští scifisté opravdu nárůdkem, který strašně rád mezi sebou lechtá v podpaží? a nebo nám jde o kvalitní literaturu promlouvající k Člověku, k dnešku, ke světu?

Stoji opravdu za povšimnuti, jakým jazykem hovoří hrdinové právě tohoto druhu a úrovně povídek. Nečetl jsem snad jedinou, kde by hlavni (vtipálek by dopsal „i pohlavní“) postava mluvila byť nespisovným, ale inteligentním, vtipným jazykem.

V povídce „Zmarený kontakt“ přistane pro poruchu lietajůcí tanier. Samozřejmě se jeho pilot s bodrým Jeremiášom Panákom (i jména v těchto dílech jsou volena tak, aby čtenář popukal smíchy). Dialog cez komunikátor se odehrává v tomto duchu:

Náměty desítek a stovek povídek jsou psány podle několika základních šablon, které už kdysi odhalil a vyjmenoval v Zápisníku Ivan Kmínek. Ale pokračujme, nyní už rychleji:

Mimozemšťané přiletí na průzkum a zapadnou do bahna nebo asfaltu na staveništi, děj je proložen vyumělkovanými dramatickými dialogy posádky nešťastného vesmírného korábu. . . I trochu ekologie je povoleno do legrace vmísit. Marťani přivezou do Prahy jízdní kola ejhle! Dikobrazi satira je na světě, Emzáci se opíjejí pivem, balí české holky, dohaduji se a kšeftuji s vedoucími opraven, další naši vzdáleni potomci kradou v našich lesích houby a příležitostně nechtíc straší houbaře. . .

Nebudu se podrobněji rozepisovat o ponižující a trapné popularizaci naši sci-fi literatury, jež právě probíhá v „humoristickém“ a satirickém týdeníku“ Dikobrazu. Měl jsem možnost číst málo těchto profesionálních výtvorů, ale (jinak můj oblíbeny Szalai) dokonale řemeslně nudná povídečka o mimozemšťanovi v zubní ordinaci je zřejmě standardní ukázkou ostatních.

Už se nedivím mým známým, že mne občas počastuji „tak co, scifisto“ s patřičným ironickým nádechem, shovívavě mne poplácají po zádech a vypráví mi, jakou „blbost“ zase někde četli.

Mimozemšťané přistanou v zahradě ústavu pro duševně choré (už sám námět je vskutku originální) a protože mají jakousi závadu na své lodi (zase?) potřebuji načerpat vodu. Během tankováni se baví s pacienty, text je samá banalita, a když odlétají, zahlédne je i lékař... Ne to se opravdu nedá převyprávět, to chce si to přečíst.

I takový „monopolní“ velikán naši SF jako Ondřej Neff (vlastním rád vše, co od něj vyšlo) občas sklouzne k takovéto průměrnosti jako je dvakráte naservírovaný „kolosální přehmat dohlížitele Bicana“, nemluvě o jeho nejtrapnějším výtvoru s patetickým názvem a laciným obsahem: „Hrdinové kosmu“. Vtipy a historky na této úrovni se vyprávějí opravdu už jenom v zaplivaných čtyřkách a na přefemizovaných pracovištích, kde tento druh humoru očividně provokativně a s patřičnými divadelními efekty šíři přitažlivý náměstek za vděčného smíchu podřízených.

V nich se to občas opravdu silně blýskne na lepši časy, A poslední dobou je ta bouřka čím dál silnější. Ve fanzinech se stále ve větším počtu objevuji neotřelá dílka a díla zbavená oficiálního klišé spisovatelů-řemeslníků. Tam divoce a nekontrolovaně bují nová generace našich nových tvůrců SF (viz Kmínek, Hlavička, Pecinovský, Novotný, Adamovič a další), jež se diky zmíněnému „boomu“ vyšvihla do literárních výšin a jak to tak vypadá, nehodlá (díkybohu) vybojované vysluní opustit.

QUO VADIS CS-SF?

kvark 3/89