Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Nejsem si jistá, jestli manipulace informacemi a masami je tak úzce spjata s fašismem. Stalinismus vznikal souběžně s nacismem, a ten šovinistický americký optimismus tuším také víc kvetl před druhou světovou válkou než po ní (pak už se vloudily pochybnosti - šok z atomové bomby a podobně).

       Také se mi nezdá, že by ten mechanismus propagandy a oblbování fungoval vždy tak stoprocentně a spolehlivě. Asi to chce navíc specifické podmínky: lidi, kterým se vede dost špatně a potřebují nějak ventilovat svoji zlobu. Naše současná propaganda je tragikomická a její výsledky nulové.

       Ostatně myslím, že ta sebevědomá evropská víra v civilizaci, pokrok, humanismus (19.století) byla taky ideologický blud. F.N. to považuje za ztracený ideál, po kterém teskní, ale já si myslím, že na to doplatilo příliš lidí třeba v koloniích, a v časovém přesahu celé životní prostředí.

       F.N. je vlastníkem ušlechtilé, morální, klasicky humanitně střižené duše, což působí až naivně. Fascinuje mě, že člověk proživší dětství v padesátých letech může tím vším tak trpět, tak nad tím naříkat. Jak je možné, že ho život nenaučil otrlému drsňáctví nebo sarkastickému šklebu? Snad v něm ta padesátá léta přece jen zanechala podvědomou potřebu něčeho velkého, krásného, absolutního, čemu je třeba věřit, za čím je třeba jít.

       My o deset let později jsme se ve škole také ještě učili: „Jsem pionýr, dech revoluce nám tváře horce ovíjí, jdem, jdem, rudý prapor v pevné ruce a rudý šátek na šíji...“, taky jsme neměli vánoční besídku, ale jolku, a můj kamarád si neříkal Vláda, ale Voloďa... ale ta touha po čistých ideálech a puzení hledat ztracené ráje a tesknit po nich, to ve mně prostě nezůstalo.

       (Mimochodem, můj Honzík se dnes ve škole učí: „Náš, únor patří do jara...“, což je příklad úplně zpackané propagandy, protože to nemůže nadchnout vůbec nikoho, snad kromě Milana Blahynky.)

       Cítím, že je trochu málo označit za viníky prostě ideologie, „dravce našeho století... slepé a zbytnělé“. Kde se najednou vzaly? Proč jsou lidé tak pohodlní a ochotně se nechávají zmanipulovat? Což to dřív nebylo?

       Zdá se mi, že reformace a protireformace, jezuiti a jejich metody, procesy s čarodějnicemi, Bruno a Galilei, to všechno odráží v podstatě stejné problémy. Tedy nic nového pod sluncem.

       V tomhle století to všechno nějak zmasovělo a zhrozivělo. Myslím, že je to tím, že civilizovaný člověk nežije pod neustálými tlaky - nemusí dřít do úpadu, aby se vůbec nasytil, atd. Nazvala bych to bezradností z civilizace. Člověk je tvor udělaný na velkou zátěž, boj o potravu, o život, o pozici v tlupě. Když tu zátěž necítí, neví si najednou rady. Odcizení, prázdnota, zabíjení času. Nervozita. Klamné, náhražkové cíle. Hrůza z potenciálních katastrof, které nemůže ovlivnit. Vědomí, že ve svém životě toho opravdu může ovlivnit jen málo. Mašinérie, Kolečka. Říkala jsem, že lidem se musí vést špatně, aby je ideologie deformovaly, a to „špatně“ myslím i v tomhle smyslu.

       V každém případě protipólem všech těch fanatismů, extrémů, agresivně spasitelských tendencí asi vždycky byly takové ty základní lidské hodnoty, slušnost, vzájemná podpora, láska, tolerance.