Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Nenahraditelný Vojtěch Kantor, svatý Petr české sci-fi chtěl nám čtenářům udělat radost další antologií povídek. Udělal - neudělal.

       Udělal tím, že jsou zde otištěny povídky řady autorů, kteří se prosadili nejprve ve fandomu. Udělal tím, že se nesporně jedná o inteligentní práce.

       Teď k tomu neudělal. On za to asi V. Kantor nemůže, že ze sci-fi, a nejen české, se v poslední době nějak vytrácí to, čím nás fascinovala. Kde autoři zapomněli ten čtvrtý rozměr kterým prohlubovali naše trojrozměrné vidění světa, kterým nás okouzlovali? Nebo, je to v nás?

       Ale ne. Planoucí lesy Venuše nebo Svět je les, les je svět nebo třeba Den trifidů nás stále okouzlí, vtáhne do sebe a člověk se nerad louči.

       Co se to vlastně stalo? Nezploštil se náhodou náš vlastní svět do papírové dvojrozměrnosti, takže další rozměr vytvářený sci-fi literaturou se stává vcelku banálním rozměrem třetím?

       Trochu z onoho dávného kouzla si zachovává povídka Josefa Pecinovského Šestá kniha Mojžíšova. Jenže tahle povídka už tiskem vyšla.

       Ladislav Szalai /Vrah má jméno Itsumita a Skandál v Divadle snů/ si vzal na mušku konsumní, dejme tomu důsledně konsumní společnost. Kritizuje vcelku zdařile, ale neuchvátí.

       Ondřej Neff má zajímavou metodu. Vezme nějakou typickou odrůdu sci-fi a zkusí to také a po svém. Při jeho vynikající psavecké technice je to obvykle zajímavé čtení. Tentokrát je na závadu přílišná složitost děje a mnoho postav na malé ploše. Celé to dělá dojem románového sujetu. Udělejte z toho román, Ondřeji, ta věc po tom přímo volá, takhle čtenář chvílemi ztrácí orientaci. Název Tak alou do ráje bych prosila zachovat, líbí se mi z celé povídky nejvíc.

       Povídka Františka Novotného o vědci, který rozumí mechanismům, ale vůbec ne životu a nechápe, co je skutečně důležité, je pro autora typická, tahle linie se táhne vším, co kdy napsal. Ale už to také napsal lip, o mnoho lip. Obvykle dokáže čtenáře okouzlit, tentokrát se to nějak nepovedlo.

       Jana Moravcová naopak trochu toho okouzlení přináší. Je zajímavé, že to kouzelné na sci-fi obyčejně vzniká na bázi něčeho nápadně obyčejného. S čím se v povídce pracuje? S mírně praštěným spolužákem - všichni máme nějakého mírně praštěného spolužáka - a s vylepšeným nátěrem Horp. Nic víc, a vznikne povídka, která alespoň upoutá, i když ani neokouzlí, ani nefascinuje.

       Zbyněk Černík ani tentokrát nepřekročil svůj stín. Když píše o vylomeninách profesora Holma, nesporně se baví. Baví se i čtenáři. Tím to končí, nezanechá to v nás stopu. V druhé povídce, Elektrickém muži, se sice s profesorem Holmem nesetkáme, ale to je všechno, co se o ní dá povědět. Hraní si, víc v tom nemůžu objevit.

       Básnivé sci-fi E. Martina mají vždy mnohoslibné názvy. Tak je tomu i tentokrát. Hvězdné lásky. Na Martinovi mi trvale vadí, že SF prvek je jaksi navíc a povídky by se bez něho klidně obešly. To platí i o Hvězdných láskách.

       Lubomír Pok - Jedna smysluplná věta - naláká čtenáře krásně vykonstruovanou sci-fi o objevu zaniklé civilizace na daleké planetě, aby ji v posledním odstavci shodil. Nehezky shodil. Snad se to shoduje s jeho životním pocitem, snad to má některým lidem co říci, ale mně to připadá jako výrazně unfair jednání.

       Jiříčky Vladimíra Chrastiny by upoutaly na stránkách novin a časopisů. V kontextu knihy tvoří odlehčovací sérii. Asi by bylo chytřejší rozmístit je po různých místech knihy, nevytvářet z nich blok.

       Ivan Kmínek - dovoluji si ho pokládat za přítele a vím, jak umí psát. Jak dobře umí psát. Povídka zde uveřejněná působí v kontextu celé sbírky jako vystřižená z Dikobrazu.

       Geoid Otakara Chaloupky si zachovává stopu onoho ozvláštnění, které mě - nás? -na sci-fi fascinuje. Ale to vyznění - člověk se cítí tak trochu ošizeně.

       Práce Evy Hauserové o životě v Agónii je ve fandomu vcelku známá. Nedávno jsem vyprávěla vtip o manželovi, který si stěžuje, že jeho žena je už čtrnáct dni v agonii a přítel mu odpoví: „No, jen aby tam měla hezké počasí.“ Hned jsme si vzpomněli na Evu. Eva nechce ani fascinovat, ani okouzlovat. Chce člověka zhnusit a tím varovat. To je její parketa, té se drží. Víc k tomu nějak neumím říct.

       Richard Škvařil líčí, jak lidé, určení k vyhynutí, se dobrovolně promění ve slepice. Zase jen hříčka, třeba duchaplná, ale nic víc.

       Seriál Pavla Kosatíka je něčím na způsob obdobného seriálu M. Černíka o profesoru Holmovi. Je to však hra o něco hlubší, bylo by zajímavé přečíst si celou sérii najednou. Je prostě vidět, že je to vytržené z širšího kontextu.

       Povídka Jaroslava Veise už byla otištěna, takže se do ní pouštět nebudu. Ale i tady má člověk pocit, že kouzlo jaksi pominulo. Ví snad někdo, proč vlastně?

P.S. Už se těším, jak mi zase budou někteří z vás, například jistý Egon Čierny, vytýkat, že jsem příliš hodný a laskavý kritik. Ale já neumím také překročit svůj stín, stejně jako autoři, které jsem proprala.