Všechna práva © Interkom 1984 - 1989
KDYBY JO BYL ASPOŇ OPRAVDOVÝ SKANDÁL.
(Skandál v Divadle snů, MF, březen '89)
Lovci zlatých mloků byla knížka plná věcí, které se šířily cyklostylované, po fanzinech, na koleně. Přistání na Řípu, to zas byly práce zaběhaných profesionálů. V této třetí antologii jsou oba autorské tábory pronášeny, a to tak, že laik by je asi nerozeznal.
Celkově bych řekla„ že je to zase jedna knížka zamořená býlím té české didaktičnosti, moralizování a pivního humoru. Od Novotného byla silnější věc v Mlocích než tady, od Pecinovského taky, konečně možná i od Kmínka. No a Moravcová, Martin a Chaloupka neochvějně pějí své profesionálně napsané uspávanky, pořád stejně.
Teď tedy popořádku.
Szalai patří bohužel plně do kategorie toho, co by se už snad opravdu psát nemuselo. První povídka very short very pointed, ale nic navíc, ta druhá je smutný pokus o nový vývar z už mnohokrát vyvařených kostí dávno chcíplého živočicha.
Neff je bravurní, podobně jako v Přistání na ŘÍPU o třídu lepší než ostatní. Drsňáctvím, nevysvětlováním detailů, autenticitou dialogů připomíná kyberpunk. Je požitek to číst.
Novotný dodal tezovitý příběh, který mohl být napsán v Sovětském Svazu před deseti lety, ve stylu takových těch lyrických moralismů. Snad to má být ta povídka, kde chtěl filozofovat nad úlohou ženy, ale podle mě s takovým idealizujícím škatulkováním nikam nedojde, s ženami ani s povídkami.
Moravcová je rozvleklá, popisná a oddechová.
Povídka od Pecinovského pochází ze soudku té jeho víc hardcore sci-fi, která mě osobně tak moc nebere.
Černík je odstrašující příklad naivního českého didaktismu, působí to dojmem, že to psal tak ve třinácti letech, v Šaldově dýce by byl okamžitě rozsápán na kousíčky zvící jednoho milimetru.
Martin je úmorný, strašně sladký. Sacharín a belaspon.
Pok je jednoduše grafoman. Co ho může bavit na popisování planet tak podobných Zemi? A ta pointa, to je prostě zlý sen.
Chrastina: opět very short very pointed... ale že mu vůbec stojí za námahu něco takového psát! Panebože!
Kmínek je standardně roztomilý.
Chaloupka čtenáře nejprve vtáhne a pak dokonale převeze v pointě, kde se ukáže, že to skutečně celé bylo o ničem.
Moje Agónie mě v tomhle sousedství skoro šokuje literární nepropracovaností a hysterickou, krvavou autobiografičností.
Škvařil je osvěžující ve své grotesknosti, aspoň něco výrazného.
U Kosatíka se mi líbí nápad s rychlostí tmy.
Veise už jsem v nějaké knížce četla. Nenadchl mě. Téma by šlo asi využít lip než k rodinné moralitě.
Tak tedy, pane Kantore, konečně vím, co se skrývalo v té trojici vašich tak dlouho chystaných, probojovávaných, vybíraných antologií... co se proselo a vyrýžovalo z těch stohů, věží a barikád rukopisů. Nejasně si vzpomínám, že tam původně měl být třeba takový Přemek Rút. Škoda ho.
Dejme tomu, že prostý čtenář bažící po oddychu třeba touží po právě opačném čtivu než já... ale stejně si myslím, že téměř jakýkoli čtenář by byl nesrovnatelně víc nadšen antologií obsahující řekněme Páva, Hlavičku, Procházku, Šoupala /nebo kdo napsal Emancipovaný drtič/...
Prostě věcmi, ve kterých hra zvaná sci-fi neznamená jen únavné přeskupování dávno známých prvků otlučených, ohmataných a okoukaných skládaček.
Literární revue. 5/89
Recenze, kritika, ohlasy, názory. Vychází nepravidelné. K tisku s IK 5/89.
