Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Začal jsem psát tento článek už asi dvakrát a vždycky jsem toho nakonec nechal naplněn pochybami, k čemu to vlastně bude dobré. Když jsem však objevil článek J. Procházky s prakticky stejným jménem a nesený velmi podobnou myšlenkou (Quo vadis cs-sf, Interkom 3/89), zaradoval jsem, že snad přece jen takový druh uvažováni má smysl a tím i právo na existenci.

V naši literatuře se po dlouhé době začalo něco hýbat. Dnešní kulturní situace u nás mi připadá jako zápas o pootevřené dveře do literatury - jedni se je snaží zavřít a druzi trochu více otevřít. Přitom vzduchem poletuji různé pazvuky této bitvy.

       Celý proces (pokud jde o jeho kvalitu) připomíná amatérskou výrobu vína - je zahalen spoustou špinavé pěny a kvašeni, které probíhá, je spíše octové než vinné (druh kvašeni závisí na ušlechtilosti kvasinek). Toto podivuhodné a tragikomické děni se nazývá přestavbou. Je-li míněno poctivé (bohužel málokdy), znamená to, že se lidé učí říkat, co si mysli a že se učí myslet bez zamlčených předpokladů. Zkusme to na chvíli se sci-fi,

Před dvaceti a něco lety jsme měli literaturu (a dobrou) a sci-fi byla sci-fi. Bylo ji málo a byla dobrá (Nesvadba, Souček, Vejdělek, Běhounek, Kajdoš), i když nepříliš vážená. Křížová Pravda o zkáze Sodomy ještě nebyla sci-fi a Karel Čapek nebyl sci-fi autorem.

       Pak jsme najednou literaturu neměli (nebo jen málo). Zdálo se, že prázdný prostor je příležitost i pro sci-fi, ale nebyl. Až přišel Veliký Součkův Nářek a ledy se hnuly.

Nastala Doba obrozeni. Veisovi vyšly dvě knížky, ale o to vůbec nešlo. Nastoupil fandom a Neff vydal Rukopisy. Najednou Čapek (ale i Komenský) byl sci-fi, A sci-fi byla nejen žádaná, ale i pokroková. Došlo ke změně pohledu.

Většina současné (a pokrokové) České realistické literatury šla (a pořád jde) označit za -fi. Proto si věrozvěsti sci-fi připadali jako velkomožní páni, Sci-fi všem natrhne frak.

       Nejmenovaný O.N, řekl cosi, co si pamatuji v následující podobě: „Jestliže realistická literatura je -fi, muže sci-fi psát o tom, co nás všechny pálí (a o čem realistická literatura psát nemůže).“

Dvě České sci-fi mohly ZM potvrdit. Bondyho Invalidní sourozenci a Hochmanův Jeleni brod. Invalidní sourozenci jsou dokonce jedinou knihou (z mně známých), která dokázala jakžtakž uchopit a popsat svět, v kterém žijeme. Ale ani jedna z nich u nás nevyšla. Upřímně řečeno ani nemohla. Většina sci-fi, která vycházela, byla stejně bezbarvá jako realistická -fi. Překvapilo mé, když jsem na Parconu viděl lidi, kteří ji píší. Byli živl a barevní.

Na jedné straně se vyrojilo dost sci-fi knížek, které se většinou nedaly číst. Na druhé straně se o sci-fi začala zajímat spousta mladých (ale nejen) lidi. A už to jelo. Na jedné straně začal sci-fi psát kde kdo. Na druhé straně se vyrojila spousta dobrých (i horších) fanzinů. Svaz spisovatelů vydával dlouhá léta jeden měsíčník, který nikdo nečetl. Scifisté měli najednou časopisů nepočítaně. A lidi je četli, Leccos se jim nelíbilo, Leccos pokládali za nedotažené, neumělé a amatérské. Ale četli, Sci-fi začala žit svým vlastním životem.

Když jsem začínal psát tento Článek, měl jsem o něm úplně jinou představu. Měl to být kriticky rozbor naší sci-fi literatury. Místo toho mi vyšla chvála fandomu, který dobře neznám a kterého se možná i trochu bojím. Nevím, proč je pro tolik lidi přitažlivá právě (a jen) sci-fi, Nelibí se mi, když se ostatní literatuře říká mainstream. Ale fandom žije a to, co je živé, si zaslouží úctu, Obzvlášť dnes a u nás.

       Nemáme velké autory. Génius je dar, který spadne z nebe. Ve světě je jich šest, sedm. (Nám zatím nespadl a kdyby spadl, tak bychom si s nim jistě poradili). Máme pár dobrých knížek, pár ještě lepších povídek.

       Osobně dělím knížky na tři třídy - výborné, průměr a zbytek, (První třída je pochopitelně vždycky v menšině.) J. Procházka udělal chybu (stejnou jako Lem), Ve své recenzi si všímal hlavně druhé třídy. Pro soudného a kriticky smýšlejícího příznivce sf je to čtení opravdu rozčilující (anebo zábavné), ale třetí třída je ještě lepší. Kdysi jsem chtěl něco napsat o slabších povídkách přihlášených na jeden Parcon. Pro lenost z toho sešlo, ale byla to sila.

Amatérská se vším, co k tomu patři. Proto je ji také málo (teď - nemluvím o knížkách, které vycházejí). Píše ji pár lidi. Co po nich máme chtít? Když jsem několik z nich uviděl, uvědomil jsem si, jak se jim jejich knížky podobají. (Kam by se hrabali jejich psi, kdyby nějaké měli.) Je těžké chtít po Neffovi, aby psal jinak než Neff (a po Martinovi, aby psal jinak než Martin). A i kdybychom to chtěli, zbývá otázka -

Původní prosté dobrodružné vyprávěni, kterým kdysi sci-fi byla, a které máme asi všichni rádi (nejen Neff), nebere dnes z autorů nikdo vážně (ani Neff). Sci-fi je dnes už něco jiného.

       O čem tedy psát?

       Procházka upozorňuje na snadnost, s kterou se (zřejmě) v hlavě nás všech líhnou banální humoristické nápady. Jenže humoristický přistup se v určitém stádiu stává psychiatrickou diagnózou, příznakem maximálního odcizeni sobě i světu. To ovšem není problém jen sci-fi, Ta je (jako vždycky) tak trochu příživníkem hlavního proudu, který se u nás zhroutil v katastrofickém kolapsu.

       Zápas o dveře z černé díry pokračuje, Podaří-li se je otevřít dokořán, bude zřejmé řada na hlavním proudu. Jestli se zavřou, nebude mít (aspoň oficiální) šanci nikdo. A jestli se jenom pootevřou, zůstaneme asi i nadále národem humoristů.

Uvidíme, Kdo ví? Co kdybychom vyhlásit soutěž na nosná sci-fi témata v další pětiletce (s přesahem do roku 2015)?

Zdenek Rampas mi řekl, že mu odstavec 11 připadá slabý a laciný. Ale když mé se libí. (a jsem líny vymyslet jiný konec). Ten můj je nakonec praktickým příkladem odstavce 10. Příkladem o to větším, že jsem jim vlastně chtěl říci něco vážného, ale zesrandovnil jsem jej, abyste se snad tomu vážnému nesmáli. Napadlo mě totiž, že by možná bylo docela zajímavé a užitečné (vzniká-li tolik různých seznamů), udělat katalog příběhů a nosných témat žijící v naši (a třeba i světové) sci-fi jako praktický a provokující inspiromat pro všechny píšící amatéry. Zatím se k podobnému úkolu přistupovalo spíš z humoristické pozice, což to ale vzít vážně?