Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Knihou jsem se prokousávala s pocitem, že je to trest uvalený na mě Rampasem za to, jak pořád nafoukaně prohlašuji, že chci pouze náročnou literaturu, skutečné umění atd. Chvílemi jsem vzpomínala na Ivana Kmínka, který se zmítával v rozporu, zda brát ohled na čtenáře nebo hovět vlastním spisovatelským choutkám. Hlavní dojem z Dobzynského totiž je, že v takovém rozporu se rozhodně nezmítá, na čtenáře nehledí a hoví veškerým, opravdu veškerým vlastním choutkám.

       Je ovšem možné, že jde o vzájemnou dohodu pro francouzského čtenáře samozřejmou: většina novějších francouzských textů, má tuto intonaci, unyle básnický tón, kterému říkám dekadentně degenerovaný a vyskakuju nad ním netrpělivostí a nespokojeností. Každému čtenáři se tak možná dít nemusí; dost podobným způsobem nejsem schopna číst třeba Prousta.

       Taky jsem nyvě vzpomínala na Neffovu přednášku o psaní, kde říkal, že všechno se má předvést, ukázat v akci, a ne didakticky popisovat. Tak tedy po této zásadě Dobzynski ani nevzdechne.

       Celá kniha je vlastně sled básnických výlevů, kde si bere na paškál jednotlivé části megapole zvané Taromancie a ponořuje se do lkavých představ o tom, jaký je v nich život. Není to racionální analýza ani satirická parabola, není v tom ždibek ironie a ani jeden osvěžující aforismus - nic, takového. Dobzynski je obludný, únavný generátor básnických obrazů, které nepodává zkratkovitě, ale nesmírně rozmáchle a mnohomluvně.

       Teroristi se snaží pomocí vibrací zničit jednu gigantickou věž. Autor to popisuje takto: „Neboť zmatek, který rodí veškerý neblahý osud, je negativem touhy: to, co živilo tajemnou destrukci Věže, je projevem otcovraždy, a to, že v tomto případě to byla falická budova, zvyšuje ještě nebezpečí, že se k původní frustraci připojí i kastrační komplex...“ Tohle je ještě poměrně zábavné, díky tomu lehce zvulgarizovanému freudismu. Ale když se nad tím zamyslíte, pojmete podezření: skutečně zmatek rodí veškerý neblahý osud? Pochybuji o tom. Vím i o jiných věcech, které rodí neblahý osud. Aby to bylo pravdivé, muselo by se to chápat v tak obecné rovině, že už je zbytečné to říkat.

       Jenomže takhle se nad tím čtenář zamýšlet nemůže, protože podobnými větami je kniha nabitá. Jiné věty tu vlastně nejsou.

       Další příklad: „Zvláštní regulátorská a objevitelská moc, kterou Taromancie působí na osud dvou bytostí, jež se milují, na jejich myšlení, touhy a vnitřní zmatky, má zároveň cosi telurického a onirického, podobného přitažlivosti, jež řídí příliv a odliv moře.“

       Četla jsem to se slovníkem cizích slov (v němž, mimochodem, „telurický“ a „onirický“ vůbec není uvedeno). Tak trochu podezírám překladatele, Že dílo ještě víc znesnadnil a znepřístupnil.

       Tak třeba tohle: „Dodekafonické obraty jako ony jsou dodekasonické. Chtěné disonance těla, v němž vodivý zvuk cirkuluje v uzavřeném okruhu, poslouchá zákon souzvuků, radiál a reziduálních krajin. Rytmika městského uspořádání, kde se atomizuje monotonie, stává se atonální.“

       Z toho jsem schopna jen mlhavě pochopit, že tam byla nějaká rozložená hudba, která se prolínala s městem a lidmi. Ale z těch hrůzně zamotaných formulací si to nijak barvitě nepředstavím. Což mi vadí.

       Konečně poslední příklad: „Každá instituce v Taromancii má svůj vlastní statut. A tak všechno se statifikuje. Je to sebevražedná nehybnost: nečinné tělo atrofuje, je jenom stojatou vodou, bažinou. Taromancie je abscesem fixace znaků a symbolů, které ji obklopují a zalévají svým marasmem. Její minulost jako krevní embolus blokuje její budoucnost.“

       Čili pěkně hnusná stagnace. No, jenže když se to popíše takhle, tak je to člověku nějak jedno.

       Nejvíc mě bavilo, jak je Taromancie rozdělena na Věže, přičemž každá Věž má Jinou funkci (ubytovací, kulturní, lázeňskou, tovární - řečeno patřičně složitěji) a nese také příslušnou symboliku z taroků, zvěrokruhu, Bible.

       Co se ale v té knize vlastně děje, o tom bych se raději nevyjadřovala, protože jsem se nezmohla na víc než na prolistování. Pochopila jsem, že v nedbalých státech s hloupou vládou, jako v USA a Japonsku, se všechno katastroficky podělalo (ekologicky a vůbec), takže lidé z těch zemí emigrují do jiných států. (Francie, říká autor, se udržela díky moudré vládě, socialistické státy taky tak nějak.)

       Různě po světě vznikají megapole s přísnou vládou, Taromancie je jedna z nich. Emigranti, které se uvolí přijmout, jsou utlačováni, nemají stejná práva jako starousedlíci. Město je obludné, tajemné, manipuluje se svými obyvateli, není jasné, kde se vzal ten tarokový systém a co znamená. Vyskytují se tu snad všechny jevy typické pro antiutopie: krvavé, zvířecké sportovní hry, nesmyslná tovární práce, kde se výrobky hned ničí, přísně předurčený způsob života každého obyvatele. Frustrovaná dcera vládce, jejíž výchova byla vedena svobodněji, něco erotiky (erotické scény mi připadaly poměrně dobře napsané, ta lyrická rozbíhavost a vrstvení obrazů u nich tolik nevadí). Pak nějaká vzpoura, revoluce, bezradnost. Jak to dopadne, to opravdu nevím, neměla jsem sílu to luštit, takže čtenář těchto řádků nebude při četbě knihy připraven o pointu. Ovšem - varování: je možné, že jediným smyslem fabule je nechat postavy projít všemi Věžemi, jak se naznačuje v poslední větě.