Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Zcela úvodem bych ráda zdůraznila, že proti Martinovi vůbec nic nemam, vůbec žádnou osobní zášť vůči němu nechovám a nic jsem s ním neměla a nemám.

       Do budoucna nevidím.

       Dokonce si myslím, že ten typ literatury, kterou píše, je potřebný a nedostatkový. Stačí nahlédnout do některých novin a číst inzeráty:

       Koupím romány Javořické, Červenou knihovnu, Sextánku, Madla zpívá Evropě a pod., a víme, že takzvaná dívčí četba na trhu zoufale chybí. A že asi k něčemu je, jinak by po ní nebyla taková sháňka.

       Tohle Martin umí, naplnit onu nevyslovenou potřebu četby sladké a slzopudné. Ale proč do toho míchá roboty a budoucno! Tím to jen kazí! Proč jeho hrdinové musí cestovat po hvězdách, když dnes i filmové hvězdy ví, že na hvězdách se nedá žít, k tomu jsou planety!

       Vezměme si pár povídek z nejnovější knížky E. Martina, z Milenců našich žen.

       O co vlastně jde. Mladý muž prožije s dívkou dny krásné i dny zlé, myslí si, že je to ta ONA na celý život a pak všechno prošvihne blbinou. Nevhodným dárkem. Téma je jistě nosné a ze života, ale robotů netřeba.

       Mladý muž samou láskou zcela zpitomělý udělá neodpustitelný kopanec. Z čehož sobě, pánové, poučení vemte, a nenechte se úplně zblbnout. Robotů netřeba.

       Tahle povídka mě doslova zvedla ze židle. Dva milující za pomoci zhůvěřilostí techniky najdou své soukromé měšťácké miništěstíčko ve dvou a víc po ničem netouží. Kdyby jen netoužili, ale doopravdy nedělají. Malost, hraní si na vlastním písečku, je tu povýšeno na ideál. Nejen v této povídce, ale v tomto případě tak, že mi to doslova pije krev!

       A ještě se to dílko jmenuje Vodzvaz, což připomene známou povídku Největší vodvaz v dějinách svangu. To mi pije krev podruhé!

       Nad touhle povídkou jsem se chvílemi bavila. Spisovatel, který ocení půvab žen nepořádných, roztržitých a nepřesných, a ještě pro tento typ vymyslí geniální označení „plandavé“, si zaslouží dobré slovo. Což tímto činím. Základní situace mi je ze života známá až bolestně. Muž se ožení pro některé vlastnosti své ženy, které mu konvenují, a které mu později jdou na nervy. Takže se snaží svou ženu uslepičit. Ze života znám tyto metody: ženě se předhazují zářné vzory, jako děvy z příbuzenstva a kolegyně Žambůrková. Žena ze začátku brečí a snaží se vyhovět, posléze najde protizbraň těžšího kalibru. V mém osobním boji byl tou zbraní fandom - dvacet mužů na - jednu ženu -, zatímco jedna má přítelkyně, děva povahy lidové, vyslovila v obdobné situaci historický a často citovaný výrok:

       „To tady v ulici bydlí jeden, a ten má tááákovýhodle p...a !“ následovalo rybářské gesto, „ a ještě vymaluje !“

       Obě řešení mi připadají jaksi duchaplnější než řešení za pomoci robotů.

       Navíc E. Martin do každé povídky přidá nějakou moralitu. A to mě vždycky srazí zpět do židle. Poučení má nenásilně vyplynout z děje, nemá se tlouct extra čtenáři do hlavy.