Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Pokaždé když čtu článek naříkající nad tím, jak se ve fandomu pereme a žereme, třeba v debatě o hrdinech nebo v šermovačce Parcoránů a Non-parcoránů, otevře se mi kudla v kapse. To si k sakru máme neustale ležet v náručí a - jak nepříliš slušně, leč výstižně říká má šéfová - vzájemně si cucat z nosu? Máme se plížit kanály a snažit se být nenápadní? Máme se kolem sebe vznášet, abychom si nedej pánbůh nešlápli na kuří očičko a vzájemně si foukat bolístky utrpěné mimo fandom? To poslední ostatně zhusta činíme.

       Neumím si představit, že by nikoho neupoutala pošetilá hrdost Parcoránů při jejich slavnostním nástupu na Parconu a nedostal chuť poněkud jim pošimrat ledví. V NPC jsme tuto chuť učinili skutkem. Odměnou nám bylo pištění lechtaných. Bozi vědí, že nic jiného v tom nebylo, a to na obou stranách. Kromě toho si myslím, že i PC přišla vhod možnost deklarovat svou existenci i jiným způsobem, než vystavováním se na Parconu. Taková je pravda.

       Fandom svého času vznikl vcelku spontánně, aniž by byl zakládán. Vznikl proto, aby sdružoval lidi zajímající se o určitý typ literatury, tehdy značně podceňovaný. Od té doby se mnoho změnilo, dokonce jsem nedávno četla v Kmeni cosi c explozi SF literatury. Dělám si jisté i lůse, že i fandom na tom má svůj podíl, nitky do redakcí a vydavatelství existují.

       Pokládejme to za pozitivní působení fandomu jako takového, ale patří sem i kousek recese, zdravé legrace nebo i bláznovství. To je zase koření života ve fandomu, zrovna jako diskuse nebo i hádky.

       Jakmile se, děti moje takřka vlastní, začne brát smrtelně vážně, můžeme se zmuchlat a zahodit. To ostatně platí i v mimofandomovém životě.

       Taky nemám ráda, když jsou kladeny otázky, kamže fandom směřuje, co dál, a tak podobně.

       Fandom, aspoň pokud jsem si stačila všimnout, žije svým vlastním, velmi pozoruhodným a svérázným samostatným životem, neboť se jedná o společnost výrazných individualit.

       Poskytuje svým členům zázemí, možnost seberealizace, určitý druh společenského uznání, je podhoubím, na kterém rostou talenty - Novotný, Hauserová, Adamovič, Kmínek a další, nechť mi prominou, že mi právě nepřišli na mysl. To vše dohromady určuje styl existence fandomu /poslední věci, o které vím, že má aspoň nějaký styl/. Proto otázky, co a kam a jak a k jakým dalším zářným metám spějeme jsou nadbytečné. Život fandomu je totiž ve světě, ve kterém žijeme, životem až neskutečně skutečným, zatímco ve frontách prožívám pocit subskutečna. Je to soubor mnoha stále se vyvíjejících činností, vztahů a skutečností a jako takový klade přirozený odpor vytyčování met.

       Přece, proboha chceme žit a ne dělat politiku! ! !

       Tím ovšem zdaleka nechci tvrdit, že život ve fandomu a děni v něm je procházka růžovou zahrádkou. Naopak. Ale pokud na sebe na stránkách IK nebo jinde cení jednotlivci či kolektivy své ostré bílé zoubky, jsem pro. Je to tisíckrát lepší než obmyslné postranní intriky, které tak dobře známe z jiných oblastí života.

       To vše bez ohledu na to, že jsou i tací jedinci, kteří tvrdí, že fandom je odtržený od života. Konec konců, od některých stránek života bych se s chutí odtrhla, třeba od mytí oken.

       Pokud se někdo diví, že jsem dokázala napsat víceméně vážný příspěvek, vezte, že i to se občas přihodí vaší