Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností svata tohoto, duchovním zlostem vysoko.

       Ep. sv. Pavla k Efezským, 6. 12.

       Začátek trochu připomíná Werichovu pohádku Král měl tři syny, všech 444 stran je však blíže Orwellově utopii 1984.

       Tři bratři odjíždějí na kolech za divokou husou, překračují hranici a dostávají se do země ovládané městem. Jak už to tak bývá, první dva ve svém boji podlehnou, kdežto třetí nejmladší bratr v čele sedlácké armády krutou tyranii města vyvrací.

       Na první pohled banální děj je na oněch 444 stranách rozpracován do velkolepé komposice. Nechybí ani prvky čisté sf - policisté pitvorně se šklebící a líbající ruce a vzápětí rozdávající elektrické rány.

       Na rozdíl od G. Orwella autor nepopisuje naprosto přímo, konkrétně, realisticky a logicky příběh několika málo osob. Určitá nadsázka a absurdita s trochou humoru rozvíjí alegorickou formou podobné otázky, ale s větším odstupem a šířkou.

       „Délka života je pojem relativní“, říká již zmíněný J. Werich zde je to povýšeno na princip. Čím blíže městu, tím čas běží rychleji, autor si vložil do dlaně mocnou zbraň. Koho chce, nechá být, z dalšího přes noc udělá starce, mění dny v roky a roky ve dny... Děj plný epochálních myšlenek se čas od času zvrací do morbidního šklebu a ptá se: Co jsou fráze a co ideje?

       Pilířem knihy ovšem není sf, nýbrž lidé, charakteristické postavy, měnící se ve vlastní karikatury.

       Sadomasochistický samolibý filosof, bývalý revolucionář zlomený vládci po porážce revoluce, námezdní pisálek sloužící správně pravdě, pitvorně rozšklebení slizcí policisté, mávnutím se měnící v chladnou masu známou i dnešnímu čtenáři, šlechta trávící čas ve zvrhlých radovánkách, vědci kteří jeden den studují krásno a druhý dělají pokusy na lidech, udavači přestrojení za kohokoli včetně kněze, odevzdaná masa, revoltující jedinci, vůdce vzpoury povýšený vládci a dávaný utlačovaným jako vzdálená naděje, bratr, který se zřekne bratra, lstivý a prohnaný král, vůdci revoluce ze kterých se stávají diktátoři, zkrátka celá země ovládaná někým, a je to opravdu král?

       V příběhu je láska, nenávist, obludná mašinérie, sf, dobrodružství, zvláštní absurdní humor a mnoho překvapivých podobností. Optimistický závěr nejmladší bratr přinese lidem svobodu, vlastně optimistický není, uzavírá vše do věčného kruhu - honba nekončí.

       To vše a mnoho dalšího lze si přečísti v knize anglického autora Rexe Warnera vydané r. 1947 v nákladu 5.000 výtisků nakladatelstvím Práce. Jmenuje se Marná honba.

       Jako marná honba připadalo mi mé konání, když jsem se snažil knihu vecpat do scifistického podvědomí. Dodnes jediný ohlas byl tento: „O tom jsem slyšel, to propaguje Velinský“. Díky němu jsem se i já ke knize dostal, mimo jiné se o ní zmiňuje v poslední Ikarii a to v souvislosti s fantasy. S tím, že jde o fantasy by se dalo polemizovat, nicméně jde o pozoruhodné dílo nezaslouženě zapomenuté.

       Tím srdečně pozdravuji všechny světoznámé sběratele a znalce, kteří šklebíce se vrtí hlavou a hledí někam daleko a přidávám úvodní verš knihy:

       Mněs, divoká huso, symbolem Spasitele,

       ty zuřivě lhostejná k výstrahám o klidném letu,

       tvůj nezemský zpěv a hrdlo jak hromy a blesky a tajemná láska barbarská.

       Ó misionáři a motocyklisté, při slunce východu uctěme letící voj,

       ty vyjící ohaře vzdušné, již benzinem krve

       jak střely spějí dálnicí nebes nad plochým břehem a hnijícím rákosím.

       U majáku čekej, v krupobití,

       až náhle zaslechneš úder křídel,

       či z bouře jak zvon se ozve harcovní hlas.