Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

       Stanislav Lem, Edice Máj

Kniha nestora SF státu socialistického tábora se dostala na náš trh s nebývalou rychlostí. V Krakově vyšla v roce 1987, uplynul tedy zhruba rok, než byla přeložena, vytištěna a dostala se na pulty knihkupectví. Když si pomyslím, že na českou verzi Solaris jsme čekali jedenáct let...

       Jedná se o vysoce náročnou četbu, předpokládající alespoň zběžnou orientaci v informatice, elektronice a - pozor - psychiatrii. Autor čtenáře chvílemi ubíjí složitými, nicméně dějetvornými konstrukcemi v některém z naznačených oborů, abychom o stránku dál vpadli rovnýma nohama do dějů špionážního či gangsterského charakteru. To vše podbarveno líčením budoucího světa, kde už lidstvo nezajímají ani filmy, jichž může být spolutvůrcem a když se mu zachce, může poslat katu Mydlářovi do spárů svého šéfa. Není třeba prožívat libé pocity zprostředkovaně, když stačí elektronicky pošimrat příslušné mozkové centrum. Lidé, kteří myslí, učí se a pracují jsou výjimkou, ale - kupodivu, obchod kvete, což je dost rozporné. Setkáváme se tu s viděním budoucnosti známým z některých kratších povídek, eseji nebo traktátů autora. A tak má nakonec čtenář na vybranou, jestli je konec dobrý nebo zda je to konec všech konců.

       I když se jedná o vysoce náročnou četbu, kniha je velmi čtivá a dobře přeložená. Dá se přečíst na jeden zátah, když je člověk svěží. Protože jsem ji četla po žlučníkovém záchvatu, dvakrát jsem si musela na chvíli zdřímnout.

       Trochu mě mrzí, ale to je jen osobní pohled, že pro osobu hlavního hrdiny použil autor postavu Ijona Tichého. Daleko víc by se mi na jeho miste líbil náš starý známý, kadet Pirx.

       Nechci ale budit dojem, se jedná o smrtelně vážnou četbu. Naopak, v jednom z plánů nacházíme důsledně do konce dotažené přísloví o pravici, která neví, co dělá levice a řešení této situace, jak se k němu hrdina postupně propracuje je provedeno s nemalým literárním mistrovstvím a pořádnou dávkou úsměvné ironie. Tohle odlehčení však asi bylo nutné, jinak by se jednalo o notně deprimující četbu.

       Rozhodně nás ale těší, že téměř šedesátiosmiletý autor nás ještě pořád zásobuje kvalitní četbou. Navíc četbou originální nepodléhající módním vlnám, aniž by, jak se stává zvykem, upadal do sériovosti.

       A tak jediným výrazným záporem knihy jsou nevýrazné ilustrace, kterých si čtenář téměř nevšimne. Což je škoda, děj knihy dává příležitost k rozmarným výtvarným výbojům.