Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Přes moře, hory a pak zpátky zas toulám se, i když mi hlava třeští a chroptím dál s krkem jako v kleštích: „Občané, poslyšte můj hlas...“

Jevgenij Jevtušenko by zaplakal. Nechci rozebírat trapnou skutečnost, že dále pojednaného setkání s dále popsaným člověkem se zúčastnilo cca 10 scifistů /z toho dvě ženy - procentuelně jsme byli položeni na lopatky/ z nějakých čtyř desítek ortodoxních, „elitních“ fanů, kteří pokud nespěchali na teplou večeři a studenou televizi, rozebírali horlivě své obdivuhodné problémy, jež se pohybují někde na úrovni svazáckých „trampů“ na povinné Portě.

       Nechci proto tuto spíše esej adresovat jim a dalším jim podobným, pro ně je určen pouze PROLOGUE a EPILOGUE. Kupředu, levá, Clarke píše třicátý pátý díl Odyssey a směle vpřed, grafomani právě popisují problém chlazení „lahváčů“ v jiném vesmíru...

Libor Dvořák, redaktor Sovětské Literatury, pětatřicátník s přehledem kmeta a hravostí adolescenta - tak na mne zapůsobil člověk, který si sedl do takřka prázdné místnosti a bez ohledu na mizivý počet zúčastněných předvedl „vysoce profesionální představení“, abych si vypůjčil trochu žargonu z hudební publicistiky. Byl to opravdu koncert postřehů, přehledu, otázek a absolutně fundovaných odpovědí. Jsem zaplaven spoustou jmen a děl, bleskových a přehledných recenzí, obsáhlých úvah, pokud mluvčího přerušuji, tak jenom proto, abych se utvrdil v mém prvotním dojmu. A nejsem zklamán.

Libor Dvořák /podobně jako O.N. na Parconu 88/ objasňuje současný úpadek SF v Sovětském svazu. MAINSTREAM, LITERATURA FAKTU a nejdivočejší kůň této „trojky“ - PUBLICISTIKA - konečně ze sebe strhly dusící otěže stagnace. Východní SF kromě určité infantility a někdy mírně odvážné extrapolace nemůže v dnešní bouřlivá době zaujmout lid, který už nechce dešifrovat důmyslně utajená poselství a mezi řádky luštit skryté narážky, dnešní lid chce číst a vědět. K čemuž je dnes otevřen roh hojnosti /v SSSR!/ Nicméně bratři Strugačtí /opět/ dokazují, že jsou právě tou pověstnou výjimkou. Nejen oni, ale i nová generace SF autorů pochopila, oč tu běží. Nejen psát či nepsat, ale ono je totiž možné psát i nepsat inteligentně, sdělně i otevřeně. To se těmto vědecko-fantastickým bardům daří velmi dobře.

Romány, romány, romány. To není parafráze, Hamletova povzdechu, to je obsah dalšího Dvořákova zamyšlení. Podává takřka vyčerpávající přehled o současných názorových, ideologicky vyhrocených bojích na sovětské kulturní frontě. Svazové nakladatelství, komsomolská, centrální, alternativní... Dvě hlavní křídla jenom potvrzují rozpolcenost kdysi „jednotně brežněvovské“ /v uvozovkách necituji, jako ostatně nikde, ale snažím se zkráceně postihnout Liborovy rozsáhlé výklady /literatury a umění jako celku vůbec. Na jedné straně nekompromisní „slavjanofilové“ s krédem „Širá je Rus a nikdo nám sem čumáky strkat nebude!“ Tato velmi silná, snad nadpoloviční frakce sovětských intelektuálů, zřejmě ještě žijící v blahých dobách Leonida „Stagnujícího“ bojuje proti světovým demokratům, kteří poučeni už skutky a myšlenkami Petra Velikého si zdravě uvědomili absurdnost jakékoli izolace, kteří pochopili nejen důvody, ale i příčiny mnoha krizí sovětského státu během jeho nedlouhé, přesto rozporuplné existence. Na přetřes v rámci tohoto tématu /kromě desítek méně známých či zcela nových jmen/ přicházejí samozřejmě i naši staří dobří známí: Solženicyn, Pasternak, Jevtušenko a Vysockij.

Nejen Libor Dvořák, ale i Michail Gorbačov přiznal, že nejtěžším a hlavním úkolem přestavby jako celku /Nikdo alibisticky nedělí přestavbu na „hospodářský mechanismus“ a „demokratizaci“ společnosti“ - takže - hlavním úkolem přestavby jako celku je změnit myšlení lidí. Ne, to není FRÁZE. To je smutný FAKT.

       Ruský lid, deptaný carskou nadvládou /ještě bez koncentračních táborů/, občanskými válkami, zahraničními intervencemi, stalinskými represemi, druhou světovou válkou, opět stalinskými represemi a nakonec ubíjejícím obdobím tzv. stagnace, tato mnohonárodnostní entita, jež zplodila Petra Velikého, Puškina, Dostojevského a Sajkovského, lid, který jako první zvedl hlavu ke hvězdám, se nyní bojí pozvednout hlavu alespoň na úroveň cizích očí. Protože je ještě mnoho pozůstalých po těch, kteří hlavu nedávno zvedli... Bojí se věřit reformám, protože neostalinské mafie ve všech článcích řízení dosud drží situaci v rukou. Sice ne tak pevně, jako za senilního Leonida, ale přeci... V Pobaltí i milionových městech je znát určitý společenský pohyb, duchovní kvas i určité materiální výdobytky, ale, jak už bylo výše řečeno: „Široká je RUS“ - a nedůvěřivý je sovětský člověk. Proč by právě nyní měl mobilizovat pracně uspané schopnosti /lenost je velmi pohodlný způsob existence/, pro koho by měl nasadit nejvyšší pracovní tempo? Pro sebe? Ale jděte... Ještě dlouho se budeme dočítat, jak pevně zasadili Mistři Stagnace své kořínky, s jakou pečlivostí dnes skrytě zalévají každý protipřestavbový výhonek.

       A právě tyto nadějné výhonky neostalinismu se zatím poddajně ohýbají pod prudkým vichrem přestavby a čekají... Tuto skutečnost si dnešní sovětský člověk uvědomuje zcela realisticky, mnohem více, než freneticky nadšení západní politici, kteří v jakémkoli totalitním státě strávili maximálně několik týdnů na oficiální návštěvě s ochutnávkami piva či vodky. Tuto skutečnost si zcela stejně uvědomujeme i my. Protože v ní žijeme také.

       Je půl jedenácté. Dvě a půl hodiny informací, zájmu, upřímnosti. Obyvatelstvo Scifílie jistě už spí spánkem spravedlivých, nevědomých, neboť na příštím conu bude toto a na dalším pro změnu opět toto... Nebo-li nic. Nás deset dnes nebude usínat spánkem nevědomých.

       Po dalším - takto řídce navštíveném - diskusním klubu s Liborem Dvořákem /nebo někým jemu odpovídajícím/ napíšu pravdivou povídku z prostředí sci-fi klubů včetně živých dialogů mezi jejich protagonisty, rozdám ji zainteresovaným a dobrovolně se vzdám laserem střílejícím hypernautům a masožravým časoprostorovým chobotnicím z planety APATIE.