Interkom: SF a PERESTROJKA v SSSR

Už do počátku sedmdesátých let dosti často slýcháme, že naše současná sci-fi prochází jistou krizi. V čem je podstata této krize, zůstává pro nás nepochopitelné, a nejen pro nás - vždyť při besedách se čtenáři a koneckonců i ve vašich dopisech se opakuje stéle táž otázka! Je pravda, že sovětská vědecká fantastika prochází krizí? A je-li tu krize, v čem spočívá?

Podle našeho názoru bychom za krizi mohli a měli považovat takový stav, kdy spisovatelé už nechtějí sci-fi psát a čtenáři ji nechtějí číst. Ničeho podobného zaplaťpánbu svědky nejsme. Stejně jako dřív velmi často slýcháme o smutných a odsouzeníhodných případech krádeží špičkových vědeckofantastických titulů v knihovnách. Stejně jako dřív jsou autoři těchto děl zaplavováni stovkami dopisů s prosbou o zaslání nebo alespoň o pomoc při získání toho či onoho jejich díla. A autoři sci-fi literatury stejně jako doposud nabízejí nakladatelům svá nová díla. Nehledě k tomu, že přímo před našima očima vyrostla nová generace, která se neodvolatelně rozhodla věnovat všechny své síly naší sci-fi literatuře. Pokud však pojem „krize“ nebudeme nazírat jen v jeho přísně racionálním významu, ale jako jistý emocionální, citoslovečně formulovaný povzdech, nějaké to „ach jo!“, které má svou zvukomalbou ilustrovat pocit určité nenaplněnosti, trablí a svízelů, pak musíme přiznat, že pro úvahy o krizi v posledních asi patnácti letech tu bezesporu důvody jsou.

Hned po roce 57, který lze považovat za rok zrodu naší moderní sci-fi, si věc vědeckofantastické literatury vzala za svou řada nakladatelství a časopisů. Zvláštní zásluhy na tomto rozvoji pak má nakladatelství ÚV VLKSM Molodaja gvardija. Jeho redakci lze bez přehánění označit za kolébku moderní sovětské sci-fi.

Kolektiv, v jehož čele stál Sergej Žemajtis a Bella Kljujevová, oba odborníci světové extratřídy, nadšenci a znalci, kteří do detailu chápali podstatu a poslání literatury, která se jim stala profesionálním osudem, tedy tento kolektiv se od samého začátku zaměřil na ideu aktivního, energického a vnímavého tvůrce naší moderní skutečnosti, a lidský typ, který byl základem mnohamilionové obce našich čtenářů vědeckofantastické literatury. Právě mezi čtyřmi zdmi této maličké redakce se rozvíjely a získaly konečnou podobu prakticky všechny směry a proudy moderní sovětské vědeckofantastické literatury, počínaje utopií a konče fantastickou satirou, získávala první bojové zkušenosti a zocelila se celá skupina autorů, kteří vstupovali do literatury krátce po Jefremovově Mlhovině Andromédy a kteří pomáhali moderní sovětské SF literatuře na světovou scénu. Právě tato redakce byla garantem tzv. „sovětského vědeckofantastického boomu“ let šedesátých, kdy vycházelo nejméně deset titulů ročně, kdy se zrodil obsáhlý almanach Fantastika, který do značné míry kompenzoval neexistenci SF - časopisu, kdy díl po díle vycházela edice Knihovna současné fantastiky, která byla sestavena a vydávána na vysoké profesionální úrovni a stala se tak prototypem podobné řady, které se později objevily ve Spojených státech, Japonsku i jiných zemích...

A pak najednou, na přelomu 60. a 70. let všechno ustalo prakticky ze dne na den. Redakci rozehnali. Zkušené dlouholeté pracovníky, dlouholeté redaktory a profesionální znalce žánru propustili, popřípadě rozptýlili kam se dalo. Stejně tak byly zpřetrhány svazky s dosavadním aktivem autorů, který předešlá redakce citlivě vychovávala celých deset let. Místo knih tu začaly vycházet mnohomluvné proklamace. (Tady někde bychom měli hledat počátek krize!)

Těžko říct, co bylo důvodem pro rozleptání již hotové a rozkošatělé soustavy vydáváni sovětské vědecké fantastiky. Otevřená, prohlášení iniciátorů této destrukce jsou natolik drsná, že se je ani neodvažujeme veřejně opakovat. Verbální erupce o primátu „sibiřské fantastiky“ před všemi dalšími domácími „fantastikami“ jsme od samého počátku nemohli brát vážné. A nesrozumitelné výpady na adresu „dosavadní fantastiky“, které se tehdy čas od času objevovaly na stránkách našeho tisku, nevysvětlují už vůbec nic. Nezbývá než předpokládat, že zkáza redakce sci-fi literatury v Molodoj gvardiji byla jen jedním z mnoha ohlasů oněch destruktivních jevů, o nichž se mluvilo na 27. sjezdu strany.

Ale ať už to bylo jakkoli, ničení proběhlo úspěšně. Do čela nové redakce se postavil Jurij Medvědév. A už to šlo ráz naráz... S velkým popraskem byl nucen přerušit veškeré kontakty s redakcí jeden z nejznámějších a nejlepších spisovatelů sci-fi Vladimír Savčenko. Od roku 1975 ležela v nakladatelství dlouhá léta povídková knížka Dmitrije Bilenkina - bez sebemenší naděje na vydáni. Utrpěli jsme i my. Od roku 1973 až do reku 1980 nevycházel náš sborník Nepředvídaná setkání. Pravda, ten se tu a tam dočkal jistého „pohybu“, ale tento „pohyb“ byl pokaždé přímo skvostnou ukázkou redaktorsko-nakladatelské nekompetentnosti. Zachránil ho až přímý zásah vyšších míst.

Na tomto místě bychom patrně měli poznamenat toto. Sledovali jsme vývoj v práci redakce s velkým znepokojením a starší z nás (Arkadij Strugackij nakonec dosáhl setkání s odpovědnými pracovníky oddělení propagandy a agitace ÚV VLKSM. Dva sympatičtí instruktoři spisovatele vyslechli a pak se zeptali: A proč prosím vás tolik lpíte na našem nakladatelství? To tu nejsou jiné? Otázka mimochodem nepostrádala logiku. To přece jen my a vy, naši sovětští čtenáři, víme, že redakce vědecké fantastiky v Molodoj gvardiji byla a podnes zůstává JEDINOU v naší zemi, která je už statutárně povolána k vydáveni sci-fi bez jakýchkoli věkových a tématických omezení. Nakladatelství dětské literatura musí jako jasný omezující faktor uplatňovat věk svých čtenářů, nakladatelství Znanije zase odmítalo veškerá díla, která nepropagovala technický a technologický pokrok, nu a o ostatních nakladatelských domech ani nemá smysl mluvit, protože ta vědeckou fantastiku ignorantsky za literaturu vůbec nepovažovala. Tohle vše ony dva funkcionářské posluchače vysloveně šokovalo. Samo sebou se rozumí, že to šokující setkání k žádnému pozitivnímu výsledku nevedlo.

Buďme vůči němu spravedliví a uznejme, že se mu podařilo zorganizovat dosti hojný proud vědeckofantastických děl, které najednou z nakladatelství plynula podobně, jako tomu bylo v dobách boomu let šedesátých. A všechno by zase bylo v pořádku, nebýt jedné dost podstatné věci. Většina těchto titulů se z hlediska špičkové úrovně žánru vyznačuje diletantskou, někdy až školáckou slaboduchostí. Stejně jako mnozí z vás čtenářů, i my dva jsme dospěli k názoru, že když Sčerbakov nejdřív hned dvakrát (nebo třikrát?) vydal sám sebe, začal do tisku pouštět jen věci, které by v žádném případě nemohly konkurovat jeho románu Sedm živlů. Tisk už nejednou upozorňoval na nízkou estetickoideovou kvalitu knížek, které vypouští do světa Ščerbakovova redakce, ale pokud je nám známo, nakladatelství těmto hlasům nevěnovalo pozornost.

Molodaja gvardija ale přece musí vědět, že v Sovětském svazu je koho vydávat. Že je dokonce třeba tyto lidi vydávat. Jmenujme alespoň některá ze jmen příslušníků nové generace našich autorů sci-fi. Vitalij Babenko, Eduard Gevorkjan, Vladimír Pokrovskij, Alexandr Sileckij, Alexandr Kacura, Boris Stern, Ludmila Kozincová, Vjačeslav Rybakov, Andrej Stoljarov, Viktor Žilin, Manželé Lukinovi, Pavel Amnuel...

Samozřejmě i v ponurých dobách tu a tam svitne paprsek světla. Ve zmíněném období se podařilo až ke čtenářům proniknout skvělému autorovi a pedagogovi Vladimíru Krapivinovi. Vyrovnaně a se ctí kráčel od vítězství k vítězství vynikající spisovatel Vladimír Michajlov. V nakladatelství Molodaja gvardija se rozzářila i prvotřídní Pavlovova Měsíční duha. Mohli bychom uvést několik dalších příkladů, které potvrzují, že „svoji píseň nedáme si nikdy brát“. Ale těch pár vlaštovek přece jen jaro nedělalo.

Všichni ti lidé psali. A píší. Už dobrých deset let či víc. Romány, povídky, novely dokonce divadelní hry, recenze a články, psali s láskou, celým srdcem, se zaujetím. Psali přirozeně všelijak, na co komu stačil talent a životní zkušenosti, každopádně však přinejmenším na té úrovni, která se v naší současné próze považuje za jednoznačně publikovatelnou, a nejednou na úrovni podstatně vyšší.

Jsme přesvědčeni, že tvůrčí evoluce spisovatele je nerozborně spjata s možností publikovat to již napsané. Z tohoto pravidla jsou přirozené výjimky. Byli, jsou a vždy budou spisovatelé vybavení tak mohutným nábojem tvořivé energie, že jsou schopni sebezdokonalování i v podmínkách celoživotního psaní do šuplíku; až po jejich smrti se zkoprnělý svět seznamuje s jejich díly a zjišťuje, že tu byl další talent, který dokázal sám sebe vychovat v naprosté samotě.

Nevíme, v čem tkví magie tohoto svazku, ale je nám jasné, že spisovatel (bez ohledu na to, jaká je míra jeho nadání), a který je zbaven možnosti proniknout do povědomí široké čtenářské obce, se ve svém vývoji dříve či později zastaví a začíná přešlapovat na místě. Ještě pořád píše, píše hodně, ale už se jen a jen opakuje, možná je to tím, že každý spisovatel žije jistou sumou idejí, obrazci, literárních postupů, ty ve svém díle tak či onak vysloví a ztvární a v tomto okamžiku potřebuje, aby mu čtenářská komunita potvrdila, že jeho práce je skutečně ukončena a okruh myšlenek a literárních postupů je skutečně vyčerpán. Nejjednodušší (a vlastně jedinou) formou takového důkazu je publikace. Pokud k publikaci nedojde, nedostavuje se pocit uplatněnosti okruhu myšlenek a obrazů, nedostávaje se snaha pokročit do jiného okruhu, vystoupit na novou, vyšší úroveň.

Právě do takovéhoto postavení byli v posledních patnácti letech vmanipulováni mladí sovětští autoři SF literatury. Bez potíží a s hrůzou jsme se znovu a znovu přesvědčovali o tom, že když se některým jejich věcem nakonec podařilo dostat se až na stránky knížek, byly to věci nejrannější a tudíž obyčejně nejslabší, a nebo k nepoznání zmrzačené. Jen občas, ve vzácných případech a pokradmu se ten či onen zpravidla dost netypický vydavatel Či nakladatel se značnou dávkou osobního rizika odvážil otisknout kvalitu.

V této souvislosti jistě stojí za zmínku problém SF časopisu. Otázka vědeckofantastického „tlustého časopisu“ tu existuje od chvíle, kdy se zrodila moderní sovětská sci-fi, tedy asi třicet let. Zhruba před dvaceti lety problém spočíval v nedostatku kvalitních věcí. Tento problém dnes jednoznačně odpadl. Je tu zcela konkrétní představa, jak by měl časopis vypadat, a to představa nikoli ouřadovská, ale zcela kvalifikovaná, představa, která se zrodila ve hlavách odborníků, znalců a nadšenců. Není pochyb o tom, že tvůrčí organizace autorů sci-fi by na první požádání odpovědných institucí okamžité dodaly podrobný, konkrétní projekt takového časopisu. Pokud jde o základní cíle takového časopisu, jsou již dnes nabíledni - uvádění nejnovějších a nejkvalitnějších děl v žánru; literární dílna; rozvoj kritického a teoretického uvažování o sci-fi; a konečně naplnění dávného snu mnohamilionové armády vyznavačů našeho žánru.

Pro koho píšeme? Trochu zvláštní otázka, ale slýcháme ji často. A nejen od čtenářů. S jistotou mužem říct jen jedno: Když, píšeme, o tomhle nikdy nepřemýšlíme. Patrně v sobě podvědomě Živíme naději, že to co zajímá nás, musí zajímat i někoho jiného. Soudě podle čtenářských dopisů Strugacké, čtou jak školáci, tak důchodci, ale nejvíc čtenářů máme mezi milovníky žánru, i když i tady se dají vysledovat výjimky. Ostatně na tomto místě bychom měli připomenout pozoruhodnou hypotézu Alexandra Mirera, autora jedné z nejlepších fantastických knih pro mladou generaci Hlavní poledne. Mirer tvrdí, že láska k vědeckofantastické literatuře je něco jako hudební sluch: člověk ji v sobě buď rovnou má, nebo rovnou nemá, nezávisle na sociálních a dalších myslitelných faktorech. Inu, vyloučeno to není, to rozhodně ne.

Budeme někdy pokračovat v kramererovské epopeji? (Obydlený ostrov, Brouk v mraveništi, Vlny ztišují vítr). Budeme pokračovat v líčení osudů Saši Přívalová a jeho přátel? (Pondělí začíná v sobotu, Pohádka o Trojce). Těžko říct. V každém případě momentálně v nás takové puzení nehárá. Jistě, kdybychom se někdy začali obírat myšlenkou, pro jejíž literární ztvárnění by se hodila schémata využitá v těchto románových řadách, nezaváháme ani na okamžik a uplatníme je.

V některých vašich dopisech se naprosto správně poukazuje na fakt, že v posledních letech samizdatová produkce přinesla povídky, novely a dokonce romány, jejichž autorství je připisováno bratřím Strugackým. Považujeme to za skandál, skandál o to nestydatější, že snad ani není zákonem postižitelný. Snad by se v tomto případě daly nějak „ uplatnit paragrafy postihující pomluvu či urážku na cti. (Sami jsme tyhle škváry nečetli, ale doslechli jsme se, že jsou to literární zmetky překypující spoustou chyb pravopisné nevyjímaje.)

Patříme k autorům, pro které se fantastika jako taková už dávno přestala být věcí o sobě. Což znamená, že se zájmem a požitkem čteme talentované autory, pro které je prvek fantastična těžištěm jejich tvůrčího úsilí, jako tomu bývá v dílech utopických či antiutopických, ale v našem vlastním případě je to jinak. Poutníci i další rekvizity tohoto druhu jsou pro nás jen }jistou technickou výbavou, která v žádném případě nemůže být samospasitelná jsou to jakési věšáky, po nichž rozvěšujeme a ke všeobecnému posouzení předkládáme problémy, s nimiž si lámeme hlavu, což jsou, jak jistě každý trochu pozorný čtenář už dávno prohlédl, problémy související především se sociologií a masovou psychologií současného stavu lidské společnosti. Nu a pokud tohle vře pozorný a poučený čtenář nepostřehl, nedá se nic dělat - tím hůř pro nás.