Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Může existovat literatura bez záměru, bez myšlenek, bez ideového programu? Nemůže, odpovíte jistě - a budete se mýlit, protože takové literatura nejen existuje, ale dokonce prosperuje.

       Onen podivuhodný literární tvar, o němž tu bude řeč, si říká vědecká fantastika, i když v něm nenajdete ani vědu, ani plody fantazie. Pokud uznáme sci-fi literaturu za součást literatury krásné, pak předmětem jejího zájmu musí být výhradně zkoumání typů lidského chování v různých podmínkách, kdežto vědeckotechnická hypotéza tu musí sloužit jen jako stavební materiál pro vytvoření těchto podmínek. Právě takováto lidská, myšlenkově závažná sci-fi s hlubokým filozofickým zázemím jak u nás, tak po celém světě vytvořila celému žánru popularitu vpravdě neslýchanou.

       Ale ponechme teď uměleckou úroveň, které by v každém literárním díle měla být samozřejmostí, na chvíli stranou. Ať je v takové knize alespoň něco. Třeba nová, zajímavá a alespoň elementární vyargumentovaná hypotéza. Konec konců i bystrá, neotřelá myšlenka může čtenáři svou heuristickou panenskostí přinést intelektuální potěšení. Tento kompromis potřebujeme k tomu, abychom mohli přejít ke slibovanému druhu literatury, přesněji řečeno tištěné produkce, o níž jsem se zmínil na samém začátku.

       Kdyby mělo jít o poměrně nevelké procento běžných literárních propadáků, ani by nestálo za to takhle marnotratně plýtvat energií. Na propadáky přece narážíme v každém žánru. Jenže dnes vypadá situace tak, že „nulaliteratura“ prezentuje podstatnou část u nás vycházející sci-fi literatury. Můžeme tedy oprávněně tvrdit, že nejde o fatální souhru nahodilostí, ale o jev.

       Když se v povídce člověk posadí do předměstské lokálky, je to přirozeně jen podružný epický detail. Tato když nastoupí do hvězdoletu, máme najednou co do činění s faktem zcela jiným... V naší zemi žije řada autorů, nakladatelů a dokonce i čtenářů, kteří jsou přesvědčeni, že stačí lokálku nahradit kosmickou lodí - a dílo se automaticky mění ve vědeckou fantastiku.

       Přibližme si typický námět, který si označíme č. 1: Posádka hvězdoletu cestuje na jinou planetu a objevuje tam kosmické sousedy, kteří zpravidla bývají na podstatně nižším stupni společenského vývoje. Je to pochopitelné - ty vyšší stupně by přiletěly na Zemi samy, což je podstatou typizovaného námětu č. 2: Na Zemi přilétají mimozemšťané. Náměty č. l a č. 2 narážíme nejčastěji, ostatní modifikace, dejme tomu vidiny způsobované všemožnými předměty a bytostmi, patří k syžetům méně častým. Populární je také stroj času (zvaný v příslušné hantýrce chronolet), který umožňuje navštívit dejme tomu básníka Firdoúsího, samozřejmě za tím účelem, aby mu hrdinové příběhu oznámili, jak proslulé bude jeho dílo v budoucnosti. Stejně často zabloudí do našich dnů chronoletci z příštích staletí. Nu a v pohraničních velehorských pásmech naši fantastové až donedávna pravidelně objevovali sněžného muže...

       Bylo by myslím zbytečné poznamenávat, že kterákoli z vyjmenovaných epických struktur přesně sedí na míru knížkám skvělým, moudrým, legendárním, tvořícím zlatý fond světové vědecké fantastiky. Let pozemské lodi k jiné planetě najdeme například v Ženě z Marsu, o mimozemské návštěvě naší planety zase pojednává Válka světů... Zkrátka a dobře, kdo by chtěl hledat kontrapříklady, ať si raději otevře jiný článek věnovaný sci-fi. My se omezíme pouze na tvrzení, že dobré vědeckofantastické knížky včetně titulů sovětských existují a dokonce vycházejí ve stejných nakladatelstvích, což ovšem v žádném případě nulaliteraturu nijak nerehabilituje.

Na myšlenku tohoto speciálu nás přivedl článek V radě spisovatelů sci-fi, který vysel roku 1988 v almanachu Fantastika. Začali jsme si podrobněji všímat dění okolo SF v Sovětském svazu poslední doby a s výsledkem vás tímto seznamujeme.