Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Mluvíme-li o až nebezpečné hojnosti sci-fi průměrné a podprůměrné, nemůžeme nevzpomenout na hodnocení skvělého znalce sovětské vědeckofantastické literatury a člověka s vytříbeným literárním vkusem Vsevoloda Reviče, který o této části naší domácí produkce hovoří jako o nulaliteratuře. Je to Literatura, která vyvolává nepotlačitelnou potřebu vyslovit se k ní, přestože pro podobné vyslovování se svým obsahem neposkytuje žádný smysluplný materiál.

       Ono se nedá říct, že by takové nuladílo neobsahovalo žádné myšlenky. Jsou to ovšem myšlenky přejaté, staré, stokrát přežvýkané, k uzoufání nudné, anžto k uzoufání hloupé.

       Nedá se říct, že nuladílu by chyběli hrdinové. Jenže ti hrdinové jsou plakátoví, nepravděpodobní, jsou to jen narychlo, hala bála pomalované loutky, které se stěhují z příběhu do příběhu a čtenář je nemůže označit ani za banální, protože banalita předpokládá alespoň více či méně stravitelný literární, prototyp.

       Nedá se říct, že by nuladílo bylo napsáno špatným jazykem. Jazyk nuladíla totiž nemá s krásnou literaturou nic společného. Je to jazyk průměrných školních slonových prací, nebo mizerné publicistiky. Nebo rozdováděného grafomana, opájejícího se svými možnostmi.

       Nedá se říct...

       Nedá se říct skoro nic. Smekáme před Vsevolodem Revičem, který v sobě našel dost sil i entuziasmu pravého profesionála, který se odhodlal prostudovat hory slátanin a pokusil se o globální analýzu.

       Když se člověk seznámí s nuladílem, má chuť mluvit, něco vyslovit, či spíš vykřičet.

       O usmrcených stromech, které člověk proměnil v papír, ačkoli neví, co na něm bude otištěno.

       O polygrafických kapacitách, kterých je trvalý nedostatek, zejména je-li třeba otisknout něco, co za otištění opravdu stojí.

       O nešťastných čtenářích našeho žánru, zejména o těch méně zkušených, pro něž se nulaliteratura může stát etalonem a ovlivnit jejich literární vkus na celý zbytek života.

       O desítkách mladých, skutečně talentovaných spisovatelů zapuzených Sčerbakovovou molodogvardějskou redakcí jen proti, aby pro běžného čtenáře suplovala skutečné hodnoty sci-fi literatury 70. a 80. let banda nulaautorů.

       A konečně i o tom, jak strašlivou ránu reputaci naší vědeckofantastické literatury zasadil celý tento proud pseudoliteratury v očích každého jen trochu osvíceného čtenáře - především toho, jemuž je literární fantastika lhostejná nebo je vůči ní předem naladěn skepticky. Vždyť ta nejmenovaná moskevská učitelka, která kdysi prohlásila, že sci-fi píší podvodníci a čtou idioti, rozhodně měla na mysli právě klokotavou prázdnotu nulaliteratury.

       Dnes se všechno a všude přestavuje. A je nejvyšší čas, aby atmosféra přestavby zasáhla i nakladatelskou praxi v oblasti vydávání vědeckofantastické literatury. Je to jen nepatrný zlomek obrovského kolbiště života celého našeho státu, celé společnosti. Nám dvěma je však tento zlomek nesmírně drahý a stejně jako dřív se za dění v něm cítíme jistou měrou odpovědni. Ať už je to jak chce, v generaci let 60. jsme málem nejstarší.

       Optimálně fungující redakci fantastiky v nakladatelství Molodaja gvardija si představujeme zhruba takto.

       V čele redakce by měl stát člověk s respektovánihodným literárním vkusem, který zná, chápe a uznává sci-fi literaturu ve všech jejích projevech a podobách - počínaje Bradburym a konče J. Vernem, počínaje Bulgakovem a konče Jefremovem, počínaje Čapkem a konče Lemem.

       Pracovníci redakce by měli prokazovat alespoň minimální literární erudici a gramotnost. V ideálním případě by se měli specializovat na základní proudy moderní sci-fi (fantasy, sci-fi sociálně-filozofická, tradiční vědecká fantastika atd.)

       Mimořádně důležité je, aby byla redakční rada sestavena z nejvýznamnějších, nejzkušenějších spisovatelů a kritiků se širokým rozhledem a záběrem, kteří se profesionálně a úspěšně věnují vědecké fantastice. Ti by se měli stát skutečným, fungujícím štábem redakce, nejbližšími spolupracovníky vedoucího redaktora, jeho anděly strážnými, kteří budou s to ochránit ho před neuváženými rozhodnutími. Autorita členů redakční rady musí být nesporná jak pro vedoucího redaktora, tak pro kteréhokoli autora, bez ohledu na to, co si takový autor sám o sobě a ve tvorbě myslí. A především žádní „čestní“ členové! Redakční rada se musí skládat výhradně z lidí, kteří budou ochotni na požádání číst libovolný rukopis a neprodleně na něj dodat svůj názor, nejlépe v písemné podobě.

       Neméně podstatným článkem činnosti takové redakce by měl být i lektorský sbor. A zase - žádni nahodilí lidé! Žádné „kamarád by si potřeboval vydělat"! Lektor muší být zkušený literární profesionál; není přitom třeba trvat na tom, aby to byl autor sci-fi, ale rozhodně by to měl být člověk vůči žánru přinejmenším loajální. A měl by mít dostatečnou autoritu - jak v očích redakční rady, tak v očích autora. Povinností redakční rady by pak mělo být nelítostné vyřazování každého lektora, který by se třeba jen jednou zkompromitoval nedbalou prací či přímým paktováním s autorem.

       Jsme si velmi dobře vědomi, že vše, co navrhujeme, je vlastně abeceda nakladatelské činnosti. Jenže stejně dobře je známo, že vše nové je jen důkladně zapomenuté staré. Proto vzpomínejme a obnovujme. Jedině důkladné vymýcení nedostatečné kompetence a skupinkaření, získání do nejširšího okruhu co nejvzdělanějších (a co nejrůzněji uvažujících) lidi, co nejširší veřejná informovanost alespoň v rámci spisovatelské obce - takové jsou záruky, ze klanová praxe bude likvidována a místo dnešní bažiny redakce Molodoj gvardiji znovu vyroste zářivá budova sovětské vědecké fantastiky.