Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Když jsem dostal hromádku dopisů od čtenářů Uralského stopaře (Uralskij sledopyt), rozhodl jsem se odpovědět globálně na okruhy dotazů jež se v nich vyskytují i jen výjimečně odpovídat na ten který konkrétní dopis.

       Kritické dopisy se dělí na dvě kategorie. Jedni mi vytýkají, že píši mnoho, že jsem vystřílel veškerý prach, že píši jako packal a břídil, ze moje knihy se tisknou příliš často.

       Přijímám jejich ocenění, ale žádám pesimisty aby v budoucnosti neztráceli čas četbou mých opusů, protože lip než jsem psal už psát nebudu. Jediné co mě utěšuje je fakt, ze jsem začal psát v roce 1966 a už v roce 1969 jsem si o sobě přečetl kritiku v níž se tvrdilo, že už jsem vystřílel veškerý prach.

       Kritické připomínky týkající se příliš častého publikování a sklonu k packalství v sobě nesou daleko větší konkrétnost. Předpokládám, že tento problém se netýká jenom mě, ale i jiných spisovatelů. Neznám u nás spisovatele pracujícího v s-f , který by tiskl příliš mnoho. Okruh publikací je úzký a nevypadá to že by se nějak příliš brzy rozšířil. Můj poslední sborník povídek vyšel v roce 1979. Nový je zatím ve hvězdách. Za dvacet let co píši jsem vydal 10 knih (do toho počítám i dětské), což je pro profesionálního spisovatele zanedbatelná cifra. Když ho vynásobíme náklady, tak se mé knihy dostaly k 1% lidí našeho státu. Publikuji častěji než je zvykem v našem cechu, avšak polovina ne tvorby je určena pro děti a tam je situace úplně jiná.

       Jsem přesvědčený, že s výjimkou Strugackých není v naší s-f - dnes žádný talent světové třídy. Existuje však skupina spisovatelů (je jich několik desítek), kteří i když nedosahují hvězdných výšin, pracují na profesionální úrovni. Aby si mohli tuto úroveň udržet, musí hodně pracovat. Nebudeme-li brát v potaz I. Asimova s jeho 6 knihami ročně, tak průměrně napíše americký spisovatel dvě až tři knížky, nepočítaje publikace v periodicích. Myslím si, že za normálních vydavatelských podmínek musí naši spisovatelé pracovat právě tak intenzivně, jestli mají ke své práci vztah jako k práci a nezakrývají svoji lenost vyprávěním o vysokém umění.

       Dovolím si dokonce tvrdit, že s-f spisovatel může psát intenzivněji než spisovatel zabývající se reálem, protože jeho práce je aktuálnější, má těsnější spojení s problémy tížícími nynější společnost. Jestliže mi bůh nedal talent Tolstého nebo Strugackých, tak se do nějakého stupně snažím kompenzovat tento svůj nedostatek pracovitostí. A proto mi je velmi nepříjemné, když slyším obvinění že příliš mnoho pracuji. V tom vidím základní neštěstí naší společnosti, která dnes nachází svůj výraz v popírání družstevnictví, eventuelně rodiny. U nás se víc ctí takový člověk, který se celý život zádumčivě štourá v nose za solidním stolem, než ten co pracuje. „Když moc píšeš, tak to znamená, že jsi šmírák“ - to je naše dnešní teze!

       Abych se otevřeně: přiznal, nikdy jsem nepotkal profesionálního spisovatele - packala. Dokonce se nedá říct, že bych chápal co ten výraz přesně znamená. Myslím si, že spisovatel píše přesně na té úrovni na niž má. Proč by měl psát hůř? Vždyť by na to musel vynaložit další námahu. Chtěl bych, aby mé schopnosti a možnosti byly vyšší, ale to už na mě nezávisí.

       Mezi kritickými dopisy byly i takové, které stavěly proti sobě moje věci. Říkali to je dobré, to je špatné. Jedni čtenáři zatracují Podzemí čarodějnic, jiní to chválí. Jedni uznávají mé „Guslarské“ věci, jiní je nesnášejí. Na tyto dopisy se nedá odpovídat, jsou záležitostí čtenářského vkusu.

       Na závěr rozhovoru s kriticky naladěnými čtenáři chci odpovědět na obvinění z plagiátorství, že okrádám děti a své kolegy spisovatele.

       První obvinění vznesl s-f klub Orion (beze jmen). Anonymní členové klubu z Jižního Sachalinska mi připomínají „... v roce 1979 jste společně s dětmi psal novelu Hvězdolet na Vjatě, potom vyšla pod názvem Hvězdolet v lese, po pravdě řečeno poněkud upravená. Jak se bude jmenovat až vyjde ve vašem autorském sborníku: Prázdniny ve vesmíru, nebo planeta 5-4? Určité tam nebude vysvětlena historie jejího vzniku.

       Ty novely jsem napsal a otiskl v Pionýrské pravdě, kde jsem je upravoval podle přání a nápadů Čtenářů. To znamená, že se lišily od té varianty kterou jsem přinesl do redakce. Po vytištění jsem se vrátil k autorským variantám a ty byly publikovány podruhé pod názvem Gaj Do (česky v čsp. Květy, roč. 1987). V jednom dopisu jsou uvedeny názvy dvou mých děl jejichž obsahy jsem si, podle mínění autorů dopisů, vypůjčil od zahraničních spisovatelů. Můžu dát čestné slovo, že jsem ani od jednoho autora nečerpal, neboť jsem je nečetl, Nemohu popřít, že existuje možnost obsahových „přispívání“. Problém „bludných obsahů“ je problémem v literatuře vůbec spíš literárně vědeckým. Mohu se čtenářů z Urkutska zeptat jen jedno: Kdy byly publikované v USA dotyčné povídky? Povídku Výběr jsem napsal v roce 1967 a Poslední čarodějnice v roce 1974. Mimochodem Výběr několikrát otiskli v USA a odtud se nikdo neozval. Co když otiskli ti fujtajbloví cizinci v USA mě? V tom případě napište Harry Harrisonovi. Můžu se ale přiznat k daleko většímu plagiátorství, ba přímo krádeži. Ukradl jsem Lewisu Carollovi jeho holčičku Alici a už několik let mu kradu slávu. Mimochodem, Češi mě chtějí uchránit před spravedlivým hněvem čtenářů a přejmenovali ji na Alenku.

       Nyní přejdu k besedě s dvěma dalšími kategoriemi čtenářů:

       1) S těmi, kteří se zajímají o problémy s-f a jejím stavem v našem státě.

       2) S těmi, kteří mi dávají otázky k mé práci.

       Vzhledem k tomu, že pro větší část čtenářů jsou daleko zajímavější odpovědi na problematiku bodu 1, přecházím k ní. Musím však upozornit na jednu věc. Moje mínění je právě tak kompetentní jako kohokoliv z vás. Nejsem členem Svazu spisovatelů, to znamená, že se nedostanu do těch sfér kde se řeší osudy literatury. Kromě toho, právě tak jako většina z vás, nemám vzhledem k nedostatkovosti možnost číst všechny novinky a tak se mohu opírat jenom o své životní a literární zkušenosti. Možná, že budu o něčem mluvit stejně jako Strugačtí, ale nečetl jsem jejich materiál, neboť mi ho nějaký jejich fan bleskově ukradl.

       Jestli bych měl sumarizovat několik desítek otázek do jedné, tak mi vychází poznámka, že s-f se u nás vydává málo, že nemáme svůj časopis a že postavení klubů je problematické a nejisté.

       Všechno to jsou otázky, které bych taky rád někomu kompetentnímu položil. Problém je v tom, že kompetentní lidi naše kolektivní sténání zásadně neslyší. Odsuzovat okolí umíme všichni. Zatím v naší zemi dochází k vytváření společenského mínění a víc se spoléhá na podporu shora než na své vlastní síly. Tím nejsme tou správnou silou schopnou přenášet hory stojící v cestě našemu milovanému druhu literatury.

       Teď musím vložit poznámku.

       S-f není žánr. Je to druh literatury, (nebo umění) který využívá nejrůznější literární žánry od tragedie, přes burlesku až k detektivce. Je to svérázný pohled na svět, na skutečnost. A právě tenhle fakt sehrál smutnou roli v historii naší sovětské fantastiky.

       Začínala na velmi vysoké úrovni. Ve dvacátých letech se u nás vydávaly stovky knih (počítám do toho i překladové), existovaly časopisy, almanachy, které dávaly s-f lví podíl svého rozsahu. Živila je neobyčejnost, tempo, změna, tušení nových věcí právě jako tradice ruské i světové fantastické literatury,

       Už jsem hovořil o aritmetice. Výpočty jsou prosté. Jestliže dnes vychází v USA ročně 1000 nových s-f knih, tak to není jenom číslo, je to půda z níž vyrůstají a rozkvétají talenty. Když je z 1000 knih 900 veteš, tak těch 100 jsou profesionální výtvory a 10 z nich je doopravdy dobrých. Na téže půdě vyrůstá společenské mínění a kvalifikovaná kritika.

       Vezměme si dnešní Polsko. Loni v létě jsem byl na s-f kongresu, kde bylo kolem 1000 delegátů a mnoho desítek klubů. Kongres měl k dispozici velký studentský klub ve středu hlavního města. Požádal jsem, aby mi ukázali fanziny s-f klubů. Přitáhli horu papírů vysokou skoro metr. Každý klub vydává svůj fanzin, nebo noviny, mnohé kluby vydávají své knihy. Z toho vzniká atmosféra glasnosti a mimo toho i objektivního ocenění jevů ve s-f literatuře. A nakonec to dává platformu a podporu mladým autorům. V Polsku je nemyslitelná situace, kdy si vydavatelství může skoro monopolně vydávat knihy úzkého kruhu svých lidí a využívat toho, že stačí slovo s-f na záložce, aby se dotyčná kniha rázem ocitla v ranku „černotržních knih“. Neexistence jakékoli reálné kritiky dovoluje udržovat daný stav věcí rok za rokem.

       Ve dvacátých letech vycházelo mnoho knih. Jsem přesvědčený o tom, že hvězdná oslava tehdejších fantastů mohla vykrystalizovat nejen díky vhodnému klimatu v zemi, ale také díky vhodné infrastruktuře - tzn. stovkám knih jiných autorů.

       Grin, Bulgakov, A. Tolstoj, Platonov, Zamjatin, Erenburg, Leonov, A. Běljájev pracovali v kruhu svých kolegů jejichž jména jsou dnes zapomenuta. A byli mezi nimi i talentovaní lidé.

       Fantastika je aktuální. Je to možné opakovat do nekonečna a přesto to mnozí nechápou.

       Fantastika je podle mě, schopná daleko přesněji než realistická literatura odrážet stav společnosti. Vysvětluji si to tím, že realistická literatura si především všímá vztahů člověk - člověk a s-f si všímá daleko častěji vztahů člověk - společnost - doba.

       Současná sociální fantastika se narodila v XX. století, kdy lidská civilizace prochází, z pohledu minulých staletí, řadou neuvěřitelných krizí. Tragický rozpad fantastického sociálního anachronismu = Rakouska - Uherska přivedl k životů genie Kafky a Čapka. Revoluce v sousedním impériu přivedla na svět sovětskou fantastiku.

       Člověk hledá řešení nejen svých vlastních problémů, ale i problémů sociálních. Chce pochopit co se vlastně děje a k čemu to povede. Fantastika je vždycky alternativní a potřebuje svobodu myšlení. Dvacátá léta jsou obdobím sporů a hledání.

       Od začátku třicátých let zvítězil princip jediného mínění, jediné vůle, jediné cesty. Slova „diskuse“ a „opozice“ se staly nadávkami. Používaly se jen v případě likvidace těch, kteří si dovolili myslet jinak. Nastoupilo trpké období proti-literatury všeobecně a katastrofické pro s-f.

       Almanachy a časopisy končily sivou činnost, knihy mizely. Bulgakov a Platonov psali do šuplíku, Grin zemřel, A. Tolstoj, Erenburg a Leonov se fantastiky zřekli.

       Tragedií třicátých let je možné přesvědčivě ukázat na příkladu A. Běljajeva. Nakolik sám můžu soudit, on se nepovažoval za velkého umělce. Vždycky zůstával v hranicích pravidel hry. masové fantastické literatury. V tomto rámci za 5-7 let práce udělal neuvěřitelně moc. Jenže otevřete Běljajevovy knihy z třicátých let, kdy zůstal věrný nikomu nepotřebnému praporu. Čestně se snažil poznat úkoly, které před něj stavěl historický okamžik. Chtěl na ně reagovat. Snažil se malovat obrazy světlé budoucnosti, které se v jediné variantě předkládaly národu. Budoucnost předpovídala hřmění bubnů, masové průvody s portréty, vůdce, nekonečné množství nevyčerpatelných niv, pyšné dýmící průmyslové giganty a hlavně neustávající nadšení všech účastníků.

       A. Běljajev velmi rychle zemřel jako spisovatel. Jeho poslední novely a romány dýchají úředním optimismem. Literatura si ani nevšimla zcizení umělce. A nejenom jeho. Fantastika přestala existovat jako taková, protože fantazíroval jenom sám vůdce a ostatní opěvovali. Od fantastů se čekaly utopie a oni nebyli schopní je stvořit.

       S utopiemi se fantastické literatuře moc nedařilo. Utopie, jak zjistíme při pohledu na dějiny tohoto žánru, se mohla dostat do filozofických a uměleckých výšin jen v tom případě, jestliže byla antiutopií. Vždyť s-f byla a vždy bude literaturou varující a opěvující.

       Pokusím se vysvětlit zdánlivý paradox. Nejlepší utopie minulosti (v době kdy jejich psaní bylo hlavním úkolem fantastické literatury) vznikaly jako opozice existujícím koncepcím společnosti vypracované jejími apologety. Utopisté se snažili najít alternativu k existující společenské koncepci. Jestliže v kapitalistické společnosti, zasažené křesťanskou morálkou, byl cílem další rozvoj tohoto systému a morálky. W. Morris ve svém románu (Novinky z utopie) „Zprávy z neznáma“ maluje socialistický a bezvěrecký svět, v němž se snaží najít své ideály, kterými popírá ideály stávající. V Rusku vznikla utopie Černyševského „Co dělat“ a za ní ho nikdo po hlavě nepohladil. Bylo to totiž popření všeho na čem stálo ruské mocnářství.

       Antiutopie se rodí později, začátkem našeho století. Jejími otci jsou Wells a Verne, První ve „Stroji času“ a „Prvních lidech na Měsíci“, druhý v „500 milionech Beguny“ a „Barsakově expedici“. Verne se v těchto svých pozdních románech vznesl daleko za hranice svého času a své doby. Antiutopie je krok vpřed, je to varování kam mohou vést negativní tendence ve světě.

       Opravdová utopie v s-f nikdy neexistovala. Utopii může napsat jen člověk hluboce věřící v světskou budoucnost své společnosti, popírající její oficiální koncepci a snaživá se předvést svůj ideál ke kterému společnost může dospět. Vzniká základní otázka: Žijeme v socialistické společnosti, věříme v její ideologii, snažíme se svojí prací přiblížit vítězství této ideologie. Proč tedy spisovatelé s-f u nás i jiných socialistických zemích nepíšou opravdové utopie? A byly vůbec takové pokusy?

       Vraťme se k přehledu sovětské fantastiky a pokusme se odpovědět na zadané otázky. Sovětská fantastika dvacátých let, zrozená v období sociální přestavby, ostrého boje a kardinálních společenských změn obrážela právě tyto změny. Perspektivy, které se před ní objevovaly, byly perspektivami a nadějemi celé společnosti. Je konfliktní právě tak jako společnost té doby. Ideje světové revoluce ještě vládnou v srdcích a to se odráží ve fantastice. Vezměte si třeba „Aelitu“ A. Tolstého. Léta NEPu a bouře přinášejí „První srdce“ a „Modrá města“. Fantastiká je znepokojena autoritativními tendencemi v celém světě a rodí se „My“ Zamjatina. Fantastika je aktuální, současná, není schopná rodit utopii, protože utopie je abstraktní, do utopie je ještě daleko, teď je potřeba pochopit současnost.

       Nastupují třicátá léta. Naše vyrůstající podoba fantastiky se koncentruje a přemalovává na růžovo. Obrázky skvělé budoucnosti dnes už zapomenutých autorů jsou k ničemu a mrtvé, protože jsou vycucané z prstu a nemají vůbec žádný vztah k přítomnosti. A to s-f nepromíjí.

       Těsně před II. světovou válkou v sovětské s-f dochází k částečnému vzestupu. Vyvolala ho předtucha světového konfliktu. V různé formě se toto dá vycítit v „Planoucím ostrově“ Kazanceva, „Tajemství dvou oceánů“ Adamova, „Stíhač 2-Z“ A. Běljajeva. A tady dochází k smutnému paradoxu; literatura výstrahy byla však donucena v prvé řadě plnit sociální úkoly určené shora a zrozené neopodstatněnými nadějemi, že země s ekonomikou podlomenou příkazovými metodami řízení a armádou se zdecimovanými vojevůdcovskými kádry může lehce, jedním úderem odrazit napadení libovolného agresora. Nejznámějšími knihami tohoto druhu jsou romány N. Španova „První úder“ a P. Pavlenka „Na východě“. Autoři úspěšně vybíjeli Čepicemi německé fašisty a japonské militaristy. Teď už jenom zbývalo udělat to ve skutečnosti. To je reálný příklad vlivu s-f na historii - milionové náklady těchto a jim podobných knih sehrály daleko škodlivější roli v předválečném období než všichni skuteční i vymyšlení špióni. Byly to svým způsobem utopie, utopie „blízké hranice“, právě tak lživé jako fáta morgana.

       Postupné znovuzrození naší s-f začíná koncem Velké vlastenecké války. V roce 1944 mi moje máma přinesla k mým narozeninám první knihu povídek. I. Jefremova. Začíná publikovat své nejlepší povídky S. Běljajev, objevují se povídky G. Gureviče.

       Takže výraz fantastika „blízké hranice“, který v sobě sehraje celou sovětskou s-f 40-50 let není úplně správný. Ano, valná většina knih tohoto období není literárně na výši a není možné nazývat je literaturou. V té době se však výhonky myšlení prodírají tlustou vrstvou asfaltu uspokojení.

       Je však zajímavé, že v tomto období, kdy se na utopii hledělo jako na smilování, jí nikdo nenapsal, Kdyby měla alespoň minimální literární úroveň, určitě by byla ověnčena všemožnými vavříny. Jenže se o to mohli pokusit jenom literární pohůnci, kteří zase na druhou stranu nedošli dál než k článkům a pseudoliteratuře. A ti fantasti, kteří znali nezastupitelné spojení fantastiky se současností, nemohli nevidět světlou budoucnost naší společnosti, i Když ona sama víru v sebe ztrácela. Romány a novely té doby se snaží objasnit profily uměleckého a vědeckého vývoje, což příliš neobohacuje uměleckou literaturu, protože obráží smutné reálie „studené války“ a proto se jedná skoro vždy o souboj se zámořskými špiony a diverzanty.

       Přesto za prvních deset poválečných let vyšlo mnohem více knih, než za deset let před válkou. Spisovatelé si podle svých schopností hledali vážné lidské a společenské problémy a snažili se je přenést do svých knih.

       Končí padesátá léta. Společnost opět získává schopnost mluvit nahlas, myslet, hledat své ideály. Od tohoto okamžiku vzniká s-f, kterou čteme i dnes. Do literatury vstupují ti, které já ctím. Strugačtí, Dněprov, Gansovakij, Varšavskij, Poleščuk, Altov, Michajlov a mnoho dalších. Naše země má mnoho talentů. Ty se však takhle najednou a z ničeho nic neobjevují. Ke vzniku celého směru v literatuře je zapotřebí vytvořit nejen sociální, ale i organizační podmínky. V šedesátých letech vznikla v nakladatelství „Mladá Garda“ redakce fantastiky a dobrodružství. Za několik let se redaktorům Žemajtisovi, Kljujevé, Michajlovové, Mitrodinové podařilo v nově založené knižnici „Současná sovětská sci-fi“ vydat knihy Bilenkina, Gansovského, Varšavského, Gureviče, Dněprova a mnohých dalších. V té době tato knižnice garantovala že čtenář drží v ruce dobrou knihu, /což se dnes říct nedá/ Tito lidé vytvořili i ročenku „Fantastika“ /v některých létech vycházely i tři díly/. Tiskli se tam nejen renomovaní autoři, ale i nováčci. Nakonec se jim podařilo i vydat mnohodílnou „Knižnici světové sci-fi“. Kromě knižnic vycházely i samostatné knihy, například několik jich bylo od Strugackých.

       Jako vlajka té doby vzniká i první sovětská utopie Jefremovova „Mlhovina Andromedy“. Nemohla vzniknout dřív, scházely k tomu sociální podmínky. Jefremovův román je opravdová utopie, pokus vykreslit ideální komunistickou společnost nehledě na to, že je velmi populární i dnes, nehledě na to, že podle ní vzniklo mnoho napodobenin a že sehrála vážnou úlohu v historii naší s-f, myslím si, že to byl jenom pokus, nic víc. Konstruování společnosti, nemající zatím reálné kořeny v naši přítomnosti, bylo provedeno na základě všeobecných předpokladů nepřesahujících známou formulaci: Každému podle zásluh, každému -podle potřeb. O té společnosti je známo jen to, že musí být absolutně humánní a nesmí tam docházet ani náznakem k vykořisťování člověka člověkem a t.d. Tím došlo k porušení hlavní zásady s-f, zásady aktuálnosti. Čtenář se ani nemohl ztotožnit s hrdiny, protože ti byli pouze nositeli jmen a ušlechtilých funkcí. Strugačtí našli jiný způsob vyjádření svých citů a myšlenek /utopii zavrhli/. Neodtrhují, se od skutečnosti a nezapomínají na problémy a snaží se umístit je do vysněného světa. Tento svět je však pokračováním našeho dnešního světa s city a charaktery, které jsou vývojovým pokračováním našich citů a charakterů. Našli podle mě, novou formu fantastické předpovědi, kterou nelze nazvat ani utopií, ani antipatií. Je to literatura historické perspektivy a ta nemůže být jednoznačnou a růžovou. Musí v sobě mít elementy přemýšlení a pochybností. Jenom v tom případě zasahuje duši čtenáře žijícího v současném světě.

       Tady vznikají další problémy. Ať se mění doba jak chce, nové myšlenky prorážejí těžce. Při jednoznačném a dogmatickém chápání ideových postulátů přináší myšlení a pochybnosti, ať už jsou jakkoli promyšlené, cenzurní podezření u vychovatelů. Vždyť nakladatel se nacházel v zajetí svých dětských dojmů: dítě předválečných a prvních poválečných let dostávalo svéráznou s-f potravu: J. Verna, A. Běljajeva, potom romány Kazanceva, Němcova, Ochotníkova, Tuškova, Adamova.

       Grina usvědčili z kosmopolitismu, Bulgakov, Zamjatin, Platonov prostě neexistovali. Budoucí nakladatel byl přesvědčený, že právě tohleto je s-f, a že spisovatel s-f /tím víc spisovatel „vědecko-fantastické literatury“ - už je pro ně termín zcela nesmyslný, a v historii s-f sehrál zápornou roli, který je asi na úrovni „vědecký básník, nebo vědecký humorista/ je představitel druhu mimoumělecké literatury, jež je povinen provádět propagandu úspěchů vědy a techniky a zabývat se podomácky dělanou futurologií a když má varovat, tak jenom o nebezpečích pocházejících zpoza hranic.

       Bohužel u nás neexistuje kritika s-f, nicméně články o ní se čas od času objevují. Od konce šedesátých let se ohraničovaly na skoro direktivní chválu I. Jefremova /ne jeho nejlepší prací, ale Mlhoviny v Andromedě/, neboť nám otevřel oči a ukázal jaký bude komunismus; konstatováním zásluh Obručeva, který napsal řadu knih na rozhraní mezi uměleckou a popularizační literaturou a ostrými výpadky proti Strugackým neboť si nejsou schopni osvojit optimistický pohled na budoucnost. Vzpomínám si na ohnivé filipiky proti jejich románu „Je těžké byt bohem“, neboť jsou proti pomoci málo rozvinutým zemím. „Ošklivé labutě“ se nesměly celá léta tisknout, protože podle vykladačů jsou tam nesprávně popsané vztahy našich otců a našich dětí. Jakmile byla v knihách aktuálnost, tak byly zavrhnuty. Stopy takovéto kritiky žijí dodnes.

       Koncem šedesátých let začíná nový úpadek, především sociální s-f. S-f usídlila v zásadě ve vědecko-populárních časopisech a začala popisovat morální a vědecké problémy, kosmických kapitánů a kladných profesorů. S likvidací mozkového centra v „Mladé Gardě“ se tam snížil počet knih a snížila se i jejich kvalita.

       Dosud existuje prapodivný rozdíl mezi formálním množstvím s-f publikací a reálným množstvím. Z jedné strany Goskomizdat vykazuje nemalé číslo jak tiráží, tak i názvů, z druhé strany vydat novou knihu je velmi obtížné a koupit ji je skoro nemožné. Do výkazů se dostávají všechny knihy které mají štempl s-f a to znamení že sem patří znovu a znovu vydávané /nejen v Moskvě, ale i republikových a místních nakladatelstvích/ jednodílné i dvoudílné knihy Verna, Wellse, A. Běljajeva, A. Tolstého, Kazanceva, Čapka, atd. Jsou to ve valné většině dobří spisovatelé, ale jejich svět je už minulostí. Čtenáři čekající na odpovědi na současné problémy se jich v těchto knihách nedočkají. Zato nakladatelé si mohou být jisti, že čtenář čtoucí si dobrodružné příhody kapitána Nemá, se nebude zabývat přemýšlením co se děje kolem, kam míří náš svět, co nás čeká. Procento nových s-f knih sovětských autorů je ve skutečnosti malé a jakmile se o tom začne hovořit, začnou ti ukazovat sumární tabulky a člověk se ocitne v polici pomlouvače. Tenhle problém se zatím nepodařilo překonat. Chtivost našich čtenářů je natolik velká, že naše nakladatelství i zítra mohou spokojeně vydávat J. Verna a Kazanceva a vždycky se na tuto knihu najde čtenář. Tím se dá vysvětlit deficit mladých jmen v naší s-f. Mladí autoři, zvláště ti co žijí mimo Moskvu mají málo šancí na knihu. Kolik let se snaží vydat svou knihu manželé Lukinovi z Volgogradu... Jako odpověď na podobné filipiky většinou slýchám „A kde jsou ti mladí talenti? Včera jsem otevřel knihu vydanou v Moskvě a nebyla to literatura, bylo to bůh ví co!“

       Souhlasím. Je to bůh ví co! Je to však následek vychovatelských praktik. Jakoukoli knihu lidi koupí. Vydává se málo. Tak vydáme mladého člověka, který je příjemný mé redaktorské duši. On bude rád, já budu rád. Vydavatelství nenese zodpovědnost za kvalitu. A deficit skryje všecko. A mladý člověk, který chce číst s-f, se setkává se srágorami a s-f ho rozčaruje jako celek.

       Posledním příkladem charakterizujícím zkostnatělost našeho cechu je historie s „knižnicí s-f“. Před několika lety Goskomizdat vedený snahou po rozvoji naší s-f, rozhodl vydat třicetidílnou knižnici /vysokým nákladem/ a tím odpovědět na množící se úpěnlivé prosby čtenářů. Vytvořila se redakce, která začala pracovat, přičemž vycházela z nedůvěry k s-f a sovětské zvlášť. Knižnici pokrátili na šest dílů a z toho značná část byla předána k stému, tisícímu vydání Čapka, Weise a jiných zahraničních klasiků. Zbylé díly se rozdělily mezi zainteresované osoby. Potom co se někteří spisovatelé odmítli zúčastnit práce na takovéto knižnici, došlo ke schůzím na nichž se řešilo co s tím udělat. Potom, vzhledem k pologlasnosti, se rozhodlo provést v knižnici některé korektury. Dílo však bylo vykonáno a do výkazů budou zanesena další optimistická čísla, ale na naší současnou a v první řadě mladou s-f zase nezbude papír a polygrafické možnosti.

       Teď se dostávám k velmi častému dotazu čtenářů: Jak to vypadá s časopisem? Kdy bude?

       Nevím. Vím jenom, že jsme jediná civilizovaná země, /K.B. zřejmě neví, že stav u nás se velmi podobá stavu v SSSR, nebo nás nepovažuje za civilizovanou zemi - pozn. překladatele/, která nemá specializovaný s-f časopis. Ten by měl být nejen místem, kde by měla operativně vycházet nová díla, ale i arénou sporů, současné kritiky, kde by se mohly vyjádřit i kluby. Před několika lety plánoval CK VLKSM vydávání takového časopisu. Vzhledem k nedostatku polygrafických možností bylo vydávání odloženo. Ve svých vystoupeních sténají jak spisovatelé, tak i čtenáři po časopisu. Nevidím dnes organizaci nebo jakoukoli jinou sílu reálně zainteresovanou na vydávání takového časopisu. Samo se nic neudělá. Je potřeba „protlačovat“, bít se na západ, získat peníze, papír, tiskárnu. A navíc není málo konkurentů. Je jasné, že za tuhle ideu by se měla energičtěji brát Rada s-f a dobrodružství při Svazu spisovatelů SSSR, ale já mám takový dojem, že tahle Rada je danou situací docela spokojená. Možná, že jsem nespravedlivý, pojem Rada při Svazu je rozplizlý, bezprávný a krajně poradní. Nicméně nepočítám se ani ke krajním pesimistům. Vždyť hnutí začalo všude a vztah s-f v širokých masách čtenářstva se mění. Jestliže nakladatel šedesátých let byl vychován na předválečném čtivu „kamenného věku“ s-f, tak v posledních letech dochází ke změnám. Dnes už vyrostlo nové pokolení lidí jejichž s-f věrozvěsty jsou Strugačtí. Vydavatelství „Mir“ nehledě na těžkosti už po mnoho let seznamuje naše čtenáře s ukázkami tóno, do dělají naši kolegové za hranicemi. Podívejte se kolem: ještě nedávno publikoval s-f jenom Uralskij sledopyt, Vokrug světa a vědecko-populární časopisy. Dnes ji objevily literární časopisy a „Sovětský spisovatel“ vydal Strugackým „Miliardu let do konce-světa“.

       Dnes a tím spíš zítra, když nakladatelství dostanou větší samostatnost, doplní své redakce novými lidmi, budou donuceny počítat s existencí čtenářů, přičemž ne jako rušivého elementu jejich spokojeného života, ale jako rádce v společné práci. Příkladem je celá rada vystoupení ředitele nakladatelství „Moskovskij rabočij“ V. Jevdokimova, který neskrývá svoji úctu vůči s-f a chápe její aktuálnost. Toto nakladatelství už vydalo almanach „Orion“ a jestli tomu dobře rozumím, chce ve vydávání pokračovat. Má v plánu dvoudílnou knihu Strugackých a plánuje vydávání dalších autorů. Začínají se vydávat literární přílohy k časopisu „Chémija i žízň“, mimo příloh jde i o almanachy. Přeměny pokračují i ve filmu, už nyní se natáčí řada nových děl. V tomto směru se počítám k opatrným optimistům.

       Závěrem bych chtěl odpovědět na několik otázek týkajících se mě a mé práce. Kira je jméno mé ženy, Bulyčova je jméno mé maminky. Když jsem si měl vymyslet pseudonym, nenechali mi mnoho času, jinak bych si možná vymyslel něco originálnějšího. Co se tyče problémů práce versus literatura. Vědecká práce to je systematické zpracování faktů a literatura, to je pro mě popírání systematiky. Když píšu, nevím jak to všechno skončí, protože jinak můj vnitřní čtenář se začne nudit. Myslím si, že se mi víc dařily povídky, jenže teď jich píši čím dál tím min. Možná, že to odpovídá věku, nebo je to specifika samostatného procesu psaní. Ročně si můžu pro s-f vydělit tak dva měsíce a tak se mi chce udělat něco pořádného, navíc povídky se tisknou v časopisech a pak jakoby přestávaly existovat. Za dvacet let jsem vydal 4 sborníky povídek a dalších 50 povídek prostě někam zmizelo. Na mnoho dalších dotazů už neodpovím, zakončím svoji stať odpovědí na otázku mladého bulharského čtenáře. Jaký byl nejslastnější okamžik ve vašem životě? Doufám, že ho mám ještě před sebou.