Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Celkový dojem z letošního Parconu mám velni radostný, až euforický. Čtyři dny klábosení, diskusí, přednášek, popíjení v prostorách dobře chráněných před dotírajícím slunečním svitem mě neobyčejné osvěžily; ačkoli jsem skoro nespala, cítím se podstatně křepčeji, než kdybych stejnou dobu strávila zdravým pobytem v přírodě, který mě zpravidla úplně zničí.

       Ve čtvrtek jsem kromě prezentace stihla už jenom přednášku Marcela Arbeita z katedry anglistiky UP Olomouc na téma „Hlavní vývojové tendence současné americké prózy“, To zní až příliš suše akademicky, ve skutečnosti šlo o neformální povídání o minimalismu, současném americkém románu, o tom, co už u nás tylo přeloženo /Heller, Styron, Irving atd./ i o poezii /Creely/, která ve srovnání s naší není v žádné převaze, spíš naopak. Diskuse se protáhla až do půlnoci, jen ji trochu kazili ortodoxní scifisté, kteří se neustále vyptávali na Harryho Harrisona a kyberpunk /což dr. Arbeit vůbec neznal/ nebo dokonce na všelijaké italské a švédské autory SF /což zjevně znát nemohl a ani nechtěl, bylo to prostě úplně mimo mísu/.

       Páteční dopoledne jsem strávila na videu. Běžely tu Spielbergovy Neuvěřitelné příběhy, které jsou prý většinou vtipné, ale já při své smůle jsem viděla zrovna Mission: příběh vojenského letadla, které se pochroumá po jakémsi zásahu a nejde vysunout podvozek. Letadlo se chystá k přistání na břiše, benzín už dochází, přičemž ve střelecké věži z plexiskla uvízl nevyprostitelný vojaček. Je mile dětský, kreslí obrázky a čeká na něj mladá těhotná žena. Přistáním na břiše by se rozmázl do mastného fleku. Nervy, drama. Stále nervy a drama. A ještě nervy a drama. V poslední vteřině vojáček a snad i modlící se farář na letišti soustředí své myšlenkové úsilí a zhmotní podvozek - vysunou - se jakási zářivá kolečka, patrně sestávající z mentionů. Poté co posádka opustí letoun a vojáček je vyproštěn, kolečka zmizí a letadlo křachne na zem. Dojetí, patos. Byla jsem z toho úplně paf, a když jsem se vzpamatovala, byl můj názor na Spielberga zcela upřesněn.

       Na přání obecenstva následoval Labyrint, což je pohádka trochu připomínající Nekonečný příběh, se skřítky a příšerkami. David Bowie představuje krále trpaslíků. Během čtvrtku a pátku se promítla ještě spousta dalších filmů, které jsem ovšem neviděla: třeba Brain Storm nebo Mechanický pomeranč. Ve foyer bylo možno nonstop hledět na obrazovku se záznamy sci-fi plesů, Conanem a podobně.

       Odpoledne jsme se namačkali do malého sálu a na židlích v popředí se střídali lidé, kteří měli fanům více nebo méně co říci. Nejdřív mluvili porotci o letošní Ceně Karla Čapka. Řešil se problém, jak rozdělit soutěžní práce na kategorie; je jasné, že Mlok by se měl udělovat zvlášť za krátkou a dlouhou povídku a za román. Paní Freiová vychrlila definici románu a Petr Hanuš požadoval, aby se seriozně analyzovalo, která práce do jaké kategorie vlastně patří. Vzhledem k tomu, v jakém šíleném fofru a frmolu se děje veškeré porotění, považuji takové představy za typicky utopické.

       Diskuse se stočila na problémy s oficiálním vydáváním toho, co se fandomu líbí /z vítězných prací minulých ročníků CKČ se po různých antologiích objevila asi polovina, ale co ta druhá polovina?/, načeš dr. Herec z Bratislavy položil otázku, proč ti autoři píší tak pesimisticky a bezvýchodně. Tak. Á zase už jsme byli u toho. Jirka Procházka, který na to ještě má energii, trpělivě vysvětloval. Já jsem tvrdila, že ty práce pesimistické a bezvýchodné prostě nejsou; mně osobně všechny ty satirické, poťouchlé, hořké i naštvané vize působí potěšení, katarzi. Načež povstal Egon Čierny a pravil, že to je ta pravá chvíle a že půjde obhajovat fantasy.

       Pro mě to byla ta pravá chvíle jít na kafe, ale moc jsem se nevytrhla, protože dr. Herec mi k tomu kafi vykládal, že literatura má poskytovat nějaké základní lidské hodnoty a ne, jak tvrdím já, obraz úplného rozkladu. Tvrdila jsem, že ten úplný rozklad nepřipadá čtenáři nijak tragický, je naopak očistný, a on vytáhl notýsek a zapsal si epochální objev: „Čtenářský vkus se změnil.“

       Pak se vzpomínalo na počátky fandomu, hovořilo se i o současném stavu v Čechách a na Slovensku; překvapilo mě, že Slováci mají pocit, že v Cechách vládne úžasná aktivita a činorodost a u nich ne. Domnívala jsem se, že je to právě naopak, neboť Slováky v mé mysli reprezentují Juro Maxon a Vládo Srpoň, oba sršící neuvěřitelným množstvím energie.

       Vládo Srpoň informoval o chystaném Parconu 1990 v Bratislavě. Uspořádají obrovskou celotýdenní akci pro veřejnost, spousta sekcí, kluby se budou představovat, bude to velkolepé.

       Pak hovořil Ivan Adamovič o českých SF povídkách, hlavně o té nepříliš povedené dikobrazí sérii, a proslul větou, které pak dlouho zněla v kuloárech: „Hlavička napsal povídku, která se jmenuje Optimista, a to je něco takového, jako by Koniáš napsal povídku s názvem Bibliofil.“ Já jsem řekla něco o Šaldově dýce, přičemž jsem vyzdvihla význam Inky Jelínkové jako živlu vnášejícího do chaosu pořádek.

       Po celou dobu Parconu bylo možné v jedné z klubovém kupovat překladové i české práce vydávané fandomem. Poprvé v historii si člověk mohl přečíst hned na místě ty nejlepší povídky, které dorazily do soutěže - dílem v Kočasu a dílem v pěkných brožurkách (zásluha hlavně Vaška Soukupa). Musím přiznat, že jsem se cpala do poroty hlavně proto, abych získala přístup k vítězným povídkám, kdybych to byla věděla, mohla jsem si ušetřit námahu!

       Zdeněk Rampas mi tajně prozradil, že Mloka získá Honza Hlavička, a to mi udělalo skoro takovou radost, jako když jsem ho získala sama. Večer jsme popíjeli a klábosili na pokoji, strašlivě nasardinkováni, takže jsem si zalezla pod stůl, krásně jsem si povídala s Hlavičkou, ale pořád jsem se musela ovládat, abych mu to nevykecala.

       V pátek večer se prý ještě modeloval Golem - pomlouvači pak tvrdili, že Golem měřil dva a půl metru a otvor do vypalovací pece pouhý metr sedmdesát. Hlavním tvůrcem byl prý pan Rotrekl, který se na to nemohl dívat, podlehl pracovnímu zápalu a zcela si zničil oděv hlínou. Ve čtyři ráno byly podniknuty pokusy oživit Golema kabalistickým zaříkáváním, ale údajně se to nepovedlo.

       V sobotu hned v osm ráno nastupuje Ondřej Neff s přednáškou o stavu čs. Fandomu. Také QQ vycítil, že nastala doba, kdy by se Mlok měl udílet pro různé kategorie, a předkládá řadu promyšlených návrhů: označovat povídky nominované na Mloka, vytvořit stejně prestižní soutěž i pro fantasy a horor.

       Předpokládá vznik malých nakladatelských podniků, které budou přímo chrlit paperbacky, takže vznikne hlad zejména po původních SF románech. Navrhuje, aby se SF kluby obracely více k veřejnosti, chválí návrh Pavla Weigela rozšířit Parcorán klub tak, že za písmenem C by vždy následoval počet vynechaných Parconu.

       Nastupuje Jaroslav Veis, i on se zamýšlí nad rozdělováním soutěžních prací do kategorií. Je to prostě ve vzduchu. Pak vzpomíná na své setkání s Asimovem a telefonování s Ursulou LeGuinovou, mluví o americké pop kultuře, o postmodernismu.

       Vlasta Talaš mi dal za úkol napsat medailónek Vilmy Kadlečkové pro nový SF magazín. Kdo Vilmu zná, ví, jak je těžké z ní něco vytáhnout. Ale já jsem se rozhodla, že se vypracuji na profíka, a proto ji, zatvrzele morduji. Jestli ten medailónek v tom SF magazínu vyjde, připište si do plynulého hovoru neustálé Vilminy výkřiky, např.: „To je strašnej brainwashing!“, „Já jsem úplně vyplivaná, „Uf, to je utrpení!“ a podobně...

       Po obědě se jdu podívat na burzu, ale musím říci, že ta se mi z celého Parconu líbila nejméně. Přede dveřmi klubovny je dav, čeká se na nějaká čísla, ale volný přístup sem není ani v pět hodin, kdy burza končí. Rada zájemců se na burzu vůbec nedostala a myslím, že se mohlo prodat daleko víc knížek, kdyby bylo otevřeno aspoň o dvě hodiny déle.

       V malém sále se domlouvají a koordinují překladatelé a vydavatelé, pak se beseduje se zástupci nakladatelství a s výtvarníky. Ve velkém sále přednáší dr. E. Opatrný o najádologii a pak mě Novotný s Pecinovským zatahují na přednášku Jana Schneidera „Několik poznámek o SF na úpatí hory Říp“, což působí jako feromonový lákač i na Neffa, Veise, Hlavičku, Kosatíka. Schneider se zabývá hlavně antologiemi MF a pak SF projekty mainstreamových autorů. S některými jeho soudy vřele souhlasím (Moravcová, Neff), někde mám názor zcela opačný (Volný). Schneider tvrdí, že vývoj naší SF posunul více Nesvadba, Páral a Plůdek než povídky z antologií; dále tvrdí, že ony povídky pracují se zavedenými schématy. Na to reaguje O.N. dotazem, proč právě Nesvadba, Páral a Plůdek a jaká to jsou schémata. Schneider není schopen odpovědět. Svá mínění nedovede zdůvodnit ani na opakované přímé dotazy a po diskusi ostatních. To je pro mě velmi poučné, protože sama také ráda vynáším kategorické soudy jen proto, že pěkné znějí, jenže těmihle nářezy oslovím jedině čtenáře, který je se mnou už předem - vnitřně ztotožněn. Nejlíp je psát kritiky asi jako Pavel Kosatík - ten neuráží, není přehnaně kategorický, uvede všechno do souvislostí, kontextu literárních, generačních atd., takže pokud s ním Člověk třeba nesouhlasí, přece jen chápe, odkud se vzal jeho názor či pocit, čím je vyvolán.

       Při této diskusi se znova ukázalo, jak neumíme polemizovat o určitém tématu, držet se ho, vnímat názory ostatních. Vláda Veverka, aniž věděl, oč jde, do toho dvakrát vpadl a šíleně se vykecával. O. N., který se tvrdošíjně držel tématu, vyvolával u posluchačů smích. Asi jsme prostě nadržení na to vykecávání se.

       Po Schneiderovi nastoupil Ivan Adamovič s kuriozitami v SF, To bylo nesmírně vtipné a člověk ani nestačil vnímat tu palbu gagů, takže by se to rozhodně mělo vydat v některém fanzinu, aby se tím lidé mohli patřičně pokochat (například sídlištní vize Svatopluka Čecha nebo slovenská recenze na Rosenbaumovu a Szalaiovu Tajnou společnost SF, kde se smrtelně vážně rozebírají jednotliví autoři, jsou naprosto neodolatelné).

       Konečně v sedm hodin večer došlo na vyhlašování výsledků, které mi proti loňskému maratónu připadalo letos velmi stručné. Nejdřív jsem dostala cenu Vědy a života (jsem velmi vděčná těm asi devíti čtenářům, kteří mi poslali hlas). Krátkou povídku vyhrál suverénně Zdeněk Páv. Pak mi Zdeněk Rampas (přímo na scéně) pošeptal, že neví, jestli má udělit cenu za protiválečnou povídku. Prohlásila jsem, že je to relikt z doby válečné psychózy, a on usoudil, že tedy nic neudělí. (Nevím, kdo o tu cenu přišel, je mi líto, samozřejmě kdyby šlo o povídku ekologickou, našeptávala bych právě opačně.)

       No a pak přišel na řadu Mlok, první Hlavička, druhý Novotný a třetí dvojice Heteša - Veverka. Mezi ostatními se vyskytly, řekla bych, dva objevy - Otakar Adámek a jeho Svět pro Akadyho Foxe, a pak Stanislav Komárek a jeho Noc dravců.

       Mloka za zásluhy o hnutí a žánr SF získal Vlasta Talaš (doufejme, že SF magazín bude vycházet bez překážek a pravidelně), Ludvíka za zásluhy o fandom dostal Pavel Nosek (nenápadný, nesmírně pracovitý editor Kočasu a různých brožurek), Ludvíka za původní českou tvorbu pak Franta Novotný se svým Nešťastným přistáním. Ludvík za překladovou tvorbu byl udělen editorům Planety exilu.

       Díky další šeptané poradě na scéně nebyl udělen záporný Ludvík (za čs. knihu, která získala nejméně hlasů). ZR nechtěl patrně ranit Eduarda Martina, protože je to hodný a milý člověk (ZR i Martin), ale já to zkazím a prozradím, že záporného Ludvíka by byl získal on. Někteří čtenáři možná oceňují, že v jeho knihách najdou to, co očekávají, což znamená stále totéž, ale scifisti přeci jen baží po něčem novém. On byl také problém s tím, kdo by záporného Ludvíka předal, já jsem rozhodně nechtěla, a až dodatečně jsme zjistili, že by se toho byla ochotně ujala Pavla Sekyrová.

       Následovalo dekorování Parcoránů, z patnácti kusů neubyl letos žádný, i když mnozí z nich zajeli do Olomouce jen na chvíli, aby neztratili titul.

       Pak ještě běžel Maxonův audiovizuální pořad Nebezpečné vízie (krásně udělaný, musel dát spoustu práce) a po osmé hodině vypukl společenský večer.

       Vzala jsem vážně nabádání Pavla Konečného, abychom se přizdobili náznaky SF stylu, a vytvořila jsem si na hlavě chochol s bažantími péry, Mánička Homolová, kterou považuji za odbornici, prohlásila, že je to nářez. Bohužel všichni ostatní vypadali normálně.

       Zato v úvodu večera proběhla demonstrace, iniciovaná známým živlem Pavlem Vachtlem. Ten nesl hesla jako „SF je mrtvá“ a „Conan je vůl“, Inka Jelínková si vybrala nápis „Vlk, který štěká, nemyslí“ a mně vtiskli do rukou zvolání „Pryč s emancipací Hauserové“. Tomáš Štipský myslím nesl „Fidra je poblitá hlava“, ale ušel s tím jen asi metr a heslo bylo zničeno energickými údery pendreku. Po policejním zákroku byly obušky rozvinuty a ukázalo se. že to jsou zbylá hesla. ZR poznamenal, že dnes takto rozbíjejí obušky různí koryfejové kultury, které zde nebudeme jmenovat.

       Pak jsme se nějak nemohli usadit, celý sál zahlcovala hudba a zejména ZR zjevně trpěl. Pavel Konečný nám odemkl klubovnu, abychom si mohli nerušené povídat, ale vypadal ještě nešťastněji než ZR. Oni ti dobří olomoučáci holt chtějí, aby se všichni bavili hezky dohromady zpěvem a tancem, a to je těžké. Celé mi to bylo moc líto, ale nedalo se nic dělat. Zato jsem si pak ještě krásně poklábosila se Zdeňkem Pávem a seznámila ho s Vachtlem a Klímou, kteří by podle mě měli být nadšeni jeho skvělými úlety. Po půlnoci rozkvetla genialita Martina Klímy, který začal chrlit skvělé náměty. Celkově to byl krásný večer, jak už večery po udílení Mloků bývají.

       Ve foyer vystavovali obrazy Radek Pěnička a Juraj Maxon, což bylo standardně fantastické.

       V neději už byla pouze dražba, díky Vlado Srpoňovi dynamická a zábavná. Bylo vydraženo také šest rudých praporů s emblémem Parconu, takže ve vlaku cestu domů jsme se stali pravými vlajkonoši. Náš místenkový vůz vůbec nebyl označen, takže jsme si šli sednout do jedničky a neobyčejně jsme rozčílili průvodčí a revizora.

       Poslední moje parconská vzpomínka je, jak Honza Hlavička na holešovickém nádraží podpisuje prapor, má už zase nasazen svůj typický zdrchány výraz a brblá, že je to jako podpisovat pionýrský šátek.