Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Většina lidí se v trampské osadě Dudlaj shromáždila asi už v pátek 28. července večer, ale já s příslušníky (tedy rodinnými, protože manžel i synové chtěli jet se mnou) jsem dorazila až v sobotu po obědě. Účast byla letos zvlášť silná, objevil se tu například Ondřej Neff, Slávek Švachouček, Ferda s okrasnou ale bohužel úplně mlčenlivou dívkou z Ruska. Zdeněk Rampas I. i II. a dokonce, i Čápovi s roční Lucinkou. Scifistů tedy bylo víc než jindy a příští rok by možná nějaký obětavec pro ně mohl udělat zvláštní program (třeba je odvézt na lodičce někam daleko), aby rodiče mohli lépe klábosit a plkat.

       Okusili jsme výborný guláš, načež jsme se odebrali k řece na zahájení soutěží. Letos se netvořily týmy, nýbrž každý účastník soutěžil jen sám za sebe. Aktivita tím celkově poklesla; loni se člověk vybičoval už jenom z ohledů na ostatní členy týmu.

       Sbíraly se schované obrázky ufonů, nosilo se dříví, plavalo se a jezdilo na matracích. Nejvíc mi utkvěla soutěž, kdy se měla pozpátku přejít úzká lávka a na hlavě přitom držet provrtaný lavor, ze kterého crčela na všechny strany voda. Z cílového konce lávky se přitom ozývalo vřeštění některého malého Jedličky: „Nedojde! Nedojde! Chachachacha! Brekekeke!“ Carola to nevydržela, přerušila soutěž a rozběhla se popředu za provokujícím Jedličkovým potomkem, aby na něj vychrstla lavor. Malí Jedličkové shazovali lidi z lávky do řeky a sami také byli zhusta shazováni. Táňa Podpěrová nevydržela už v okamžiku, kdy Jedlička chrstnul vodu do lavoru na její hlavě, strašlivě zařvala, odhodila lavor a utekla. Neff vše provedl ležérně v džínách (včetně svržení malého Jedličky do řeky).

       Mé děti mě nechtějí nechat v klidu klábosit, a tak jsem nucena jít s nimi do lesa a pak jezdit na lodičce. Jedlička mě poučuje, jak se drží veslo (nebo je to pádlo?). Pagi mi sděluje, že se o počítačích bavil už v pátek, tak to tady zaznamenávám (ale stejně myslím, že se o nich bavil i v sobotu).

       Večer se opékají buřty, pije se pivo ze sudu, který přivezl Jedlička v trabantu, vyhlašují se čestní občané Černoděrska a hraje se na kytaru: v tom dominují oba Václavové Vlkové a žena Jiřího Pilcha z Ostravy.

       S Vlkem jsem diskutovala o jeho krvelačných článcích, ale nijak zvlášť jsme se nepohádali - on prostě trval na tom, že Butlerová je nechutně zvrhlá, a já na tom, že není. Taky Pavel Vachtl se na Vlka chystal a taky si vůbec nevjeli do vlasů. Ozvaly se názory, že atmosféra Plkonu je taková, že se nelze hádat. Mně se spíš zdá, že s Vlkem je to podobné jako s Petrem Bílkem: ten psal nevýslovně arogantní urážky na adresu mladých autorů, ale když ho to člověk slyšel říkat, nebylo to tak nesnesitelné - v jeho tonu byl jakýsi úsměvný nadhled. No a Vlk je zase tak rozšafně starosvětský, že si člověk musí říct - no tak ať si to píše, když chce.

       S Carolou diskutujeme o emancipaci. Můj muž mlčky poslouchá a pak prohlásí, že jsem zlomila francouzský klíč číslo 17, a převede debatu na materiálové vlastnosti francouzských klíčů. Což je typicky mužský přístup.

       Spíme protekčně v chatičce, ale já spíš bdím, protože Pagi příšerně chrápe (varování pro jeho potenciální spoluspáče). Ranní ptáče Inka rozdělává oheň, vaří se čaj k snídani. Opět jsem dětmi odvlečena do lesa. V poledne odjíždíme.

       V každém případě akce Andromedy mají báječnou atmosféru, takže už se těším na podzimní Pivocon (tuším, že bude spojený s  Chronoconem v Pivochron).